33 Cdo 2764/2014
Datum rozhodnutí: 30.10.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 2764/2014



U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně 1. faktorská s. r. o. se sídlem v Praze 3, Husitská 107/3, identifikační číslo osoby 267 77 355, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Opletalova 1535/4, proti žalovaným 1) I. K. a 2) L. K. , zastoupeným JUDr. Ivo Danielowitzem, advokátem se sídlem v Táboře, Smetanova 664, o zaplacení 459.822,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 161/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2014, č. j. 17 Co 23/2014-103, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 25. září 2013, č. j. 18 C 161/2013-64, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 669.197,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení od 15. 7. 2009 do zaplacení) a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. února 2014, č. j. 17 Co 23/2014-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 7,75 % úrok z prodlení z částky 122.160,- Kč od 2. 10. 2010 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 76.597,- Kč ve výši 8,50 % ročně od 23. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8,00 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,50 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, 8,05 % ročně od 1. 1. 2014 do 25. 2. 2014, a dále od 26. 2. 2014 do zaplacení ve výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace vyhlášené ve Věstníku České národní banky platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí prodlení zvýšené o sedm procentních bodů, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a žalobu v části pro zaplacení 459.822,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 470.440,- Kč od 15. 7. 2009 do 22. 7. 2009 a dále pro zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 122.160,- Kč od 23. 7. 2009 do 1. 10. 2010 zamítl; v návaznosti na to změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen o. s. ř. ) přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně použitou argumentací brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud (v její neprospěch) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení 459.822,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 470.440,- Kč od 15. 7. 2009 do 22. 7. 2009 a o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 122.160,- Kč od 23. 7. 2009 do 1. 10. 2010. Ostatně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 7,75 % úrok z prodlení z částky 122.160,- Kč od 2. 10. 2010 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši z částky 76.597,- Kč od 23. 7. 2009 do zaplacení by dovolání nebylo (subjektivně) přípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen Soubor / pod C 154). Dovolání neobsahuje rovněž žádné konkrétní výhrady proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně sice v dovolání zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že ujednání o úrocích z půjčky obsažená ve smlouvách o půjčce ze dne 1. 2. 2008 a 22. 10. 2008 jsou neplatná, a tvrdí, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně od rozhodnutí ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, a ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006), její námitky avšak ve skutečnosti primárně směřují proti správnosti (popř. úplnosti) skutkových zjištění, na nichž je zpochybněný právní závěr založen. Žalobkyně totiž odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zjistil obsah článku IV. smluv o půjčce, resp. že při jeho výkladu vůbec nepřihlédl k článku III. týchž smluv. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že výše úroku z půjček byla ve smlouvě sjednána jednoznačně (ze smlouvy je seznatelná), a že nadto byl tento údaj smluvním stranám dobře znám. Obsáhle vysvětluje, co je míněno průměrným přepočteným úrokem zmiňovaným v obou smlouvách a obhajuje důvody jeho uvedení ve smluvním článku IV. Zdůrazňuje, že všechny ve smlouvách uvedené úrokové sazby popisují jeden dlužní vztah z různých úhlů pohledu (ukazují cenu peněz z hlediska času, resp. průběhu splácení úvěru). Žalobkyně přitom pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalobkyně, že ve smlouvách o půjčce byla výše úroku z půjček jednoznačně uvedena), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že smlouvy o půjčce jsou v částech obsahujících ujednání o úrocích z půjček platné. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Ze stejného důvodu neobstojí ani dovolací námitka, že závěr odvolacího soudu, že ve smlouvách o půjčce nejsou upraveny podmínky, za kterých lze předčasně ukončit smluvní vztah, nemá oporu ve skutečnostech, které vyšly v řízení najevo.
Dovolací soud nad rámec své rozhodovací činnosti poznamenává, že odkazy žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou zcela nepřiléhavé. V rozsudku ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, Nejvyšší soud posuzoval platnost rozhodčí doložky ve zprostředkovatelské smlouvě, která byla (mimo jiné) podmíněna prokázáním existence vůle jedné ze smluvních stran k jejímu uzavření; pomine-li se specifičnost problematiky rozhodčích doložek, tak přehlížet nelze odlišnost skutkových okolností žalobkyní porovnávaných kauz (rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci nestojí na zjištění, zda byla žalovaným známa výše úroku z půjček či nikoliv a už vůbec ne na zjišťování údajné absence jejich souhlasu s ujednáním o jejich výši). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, neobsahuje citaci ani závěr, který mu žalobkyně v dovolání podsouvá, a i toto rozhodnutí se týká skutkově zcela odlišné věci. I kdyby tudíž žalobkyně v dovolání uplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, její tvrzení, že přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že odvolací soud rozhodl v rozporu s jí uváděnými rozsudky Nejvyššího soudu, by nemohlo obstát, neboť závěry přijaté ve věcech sp. zn. 23 Cdo 1201/2009 a sp. zn. 26 Odo 822/2006 na danou věc nedopadají. Z argumentace, která byla použita ke zpochybnění závěru odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o úrocích z půjček, je navíc zřejmé, že žalobkyně přehlíží skutečnost, že odvolací soud primárně hodnotil toto ujednání jako klamavou obchodní praktiku.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Shora uvedený postulát nesplňují dovolací námitky, že odvolací soud aplikoval ustanovení § 5 odst. 1 písm. b/ zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění platném od 11. 2. 2008 (tj. před novelou provedenou zákonem č. 36/2008 Sb.), retroaktivně, že pochybil, jestliže dovodil, že je neplatné ujednání o platbě celého úroku z půjčky i v případě její předčasné splatnosti, a že nesprávně aplikoval ustanovení § 6 zákona č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z dovolání se totiž nepodává, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) má dovolatelka v souvislosti s těmito námitkami za naplněné.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. října 2014

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu