33 Cdo 2748/2012
Datum rozhodnutí: 17.12.2013
Dotčené předpisy: předpisu č. 124/2002Sb.




33 Cdo 2748/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. R., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem České Budějovice, Na sadech 21, proti žalované Intercash, s. r. o. se sídlem Praha 1, Palackého 715/15, identifikační číslo: 452 78 245, zastoupené JUDr. Miroslavem Cejnarem, advokátem se sídlem Praha 1, Novotného lávka 200/5, o zaplacení 122.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 118/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2012, č. j. 21 Co 446/2011-48, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.648,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miroslava Cejnara, advokáta se sídlem Praha 1, Novotného lávka 200/5.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. dubna 2011, č. j. 17 C 118/2010-26, zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z částky 122.700,- Kč od 17. 9. 2009 do 8. 9. 2010 (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 122.700,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od 9. 9. 2010 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobce se na pobočce společnosti Global Travel, spol. s r. o. dne 16. 1. 2009 se žalovanou písemně dohodl, že pro něj žalovaná zajistí formou služby Western Union převod částky 117.930,- Kč, která bude vyplacena jeho otci Z. R. ve Velké Británii v britských librách (GBP). Žalobce u žalované složil částku určenou pro příjemce a zaplatil jí sjednanou odměnu 4.770,- Kč. Z. R. uvedená částka vyplacena nebyla s tím, že se tak již stalo na základě předloženého cestovního dokladu č. 049837294 vydaného na jeho jméno Spojeným královstvím Velké Británie a Irska. Z. R. však má pouze české občanství a jediný cestovní doklad vydaný Českou republikou. Na základě smlouvy o mezinárodním zastupování uzavřené mezi žalovanou a Western Union Financial Services, Inc. je žalovaná oprávněna poskytovat služby peněžních převodů Western Union. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli příkazní smlouvu ve smyslu § 724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen obč. zák.), jejímž předmětem bylo obstarání převodu 117.930,- Kč, složených žalobcem u žalované, a jejich výplata v měně GBP Z. R. ve Velké Británii. Žalovaná (příkazce) sice svěřila provedení příkazu jinému - Western Union Financial Services, Inc., to však nemá vliv na odpovědnost žalované za nesplnění příkazu - zajištění převodu peněžních prostředků (§ 726 obč. zák.). Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalované, že v daném sporu není pasivně věcně legitimována, neboť i samotná smlouva o mezinárodním zastupování uzavřená mezi žalovanou a Western Union Financial Services, Inc. prokazuje, že žalovaná je oprávněna poskytovat služby peněžních převodů Western Union. Jelikož v příčinné souvislosti s nesplněním smluvní povinnosti žalovanou vznikla žalobci škoda ve výši 122.700,- Kč (117.930,- Kč + 4.770,- Kč), bylo žalované uloženo jí žalobci nahradit (§ 420 odst. 1, 2 obč. zák.); v řízení nebyly tvrzeny a prokázány skutečnosti, které by jí odpovědnosti zprostily (§ 420 odst. 3 obč. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2012, č. j. 21 Co 446/2011-48, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazu smlouvou ze dne 16. 1. 2009, doplnil skutkový stav o zjištění, že ve smlouvě, uzavřené na formuláři, je v rámečku uvedeno, že zákazník bere na vědomí, že provozovatelem služby převodu peněz a smluvním partnerem zákazníka je společnost Western Union International Limited a společnost Intercash, s. r. o. je autorizovaným agentem této společnosti v České republice a není se zákazníkem v závazkovém vztahu, vyplývajícím z využití služeb Western Union . Smlouva obsahuje informace o podmínkách převodu peněžních prostředků prostřednictvím společnosti Western Union; žalobce podpisem smlouvy vyjádřil souhlas s jejími podmínkami a s poplatkem za převod. Na základě takto doplněného skutkového stavu věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce uzavřel dne 16. 10. 2009 smlouvu o obstarání věci podle § 733 a násl. obč. zák. se společností Western Union; žalovaná byla pouze její obchodním zástupcem v České republice, a to od 1. 7. 2002 podle Smlouvy o zastupování. Oproti soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimovaná, neboť není nositelkou povinnosti, o niž se v řízení jedná. Neopodstatněnou shledal námitku žalobce, že bylo porušeno jeho právo spotřebitele tím, že nebyl informován o tom, že žalovaná je pouze obchodním zástupcem Western Union Financial Services, Inc.; ze znění smlouvy, podepsané žalobcem, jasně vyplývá, že smluvním partnerem žalobce je společnost Western Union International Limited a že společnost Intercash, s. r. o. je pouze jejím autorizovaným agentem. Jako nepřiléhavou posoudil argumentaci žalobce, že na věc je třeba aplikovat i zákon č. 284/2009 Sb., s odůvodněním, že uvedený zákon nabyl účinnosti až 1. 11. 2009 a v době převodu peněz byl dosud účinný zákon č. 124/2002 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Oponuje jeho závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Skutečnost, vyplývající z vyjádření žalované, že sjednává obchody jménem společnosti Western Union Financial Services, Inc. a na její účet a že k tomu používá tzv. podzástupce (Global Travel, spol. s. r. o.), je třeba posoudit podle § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 124/2002 Sb., podle nějž je žalovaná tzv. převádějící institucí, která ve smyslu § 11 odst. 1 a 3 zákona č. 124/2002 Sb. odpovídá za neúspěšný převod. To, že žalovaná působí na českém trhu jako osoba zprostředkovávající převody peněžních prostředků jako podnikání, vyplývá i ze seznamu platebních institucí na území České republiky vedeného Českou národní bankou, kdežto společnost Global Travel, spol. s r. o. je ve stejném seznamu vedena pouze jako směnárna. Doplňuje, že i ze smlouvy o mezinárodním zastupování uzavřené mezi žalovanou a Western Union Financial Services, Inc. vyplývá, že žalovaná je oprávněna poskytovat služby peněžních převodů Western Union Financial Services, Inc. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání.
Žalovaná se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky (§ 10a o. s. ř.) se zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Žalobce nenamítá žádnou z vad uvedených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval jen dovolací námitkou, jak ji žalobce obsahově vymezil.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimovaná k vrácení částky převodu, námitkou, že ve smyslu zákona č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku), účinného do 31. 10. 2009, dále jen zákon o platebním styku , je žalovaná převádějící institucí a odpovídá za neúspěšný převod ve smyslu jeho § 11 odst. 1 a 3 zákona o platebním styku.
Rozhodovací praxe soudů i komentářová odborná literatura jsou zajedno v tom, že věcná legitimace představuje stav plynoucí z hmotného práva. Pasivně věcně legitimován je ten, kdo je podle hmotného práva nositelem tvrzené subjektivní povinnosti, o kterou v řízení jde. Pro posouzení, zda je dána pasivní věcná legitimace účastníka řízení, jsou rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jeho hmotněprávní vztah k povinnosti, jež je předmětem řízení; tyto okolnosti jsou přitom předmětem dokazování. Nedostatek pasivní věcné legitimace je důvodem pro zamítnutí žaloby (srovnej Drápal, Bureš, Občanský soudní řád I, Komentář, C. H. Beck, 1. vydání 2009, str. 584, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 361/2000).
Odvolací soud svůj závěr, že žalovaná není v posuzovaném případě pasivně věcně legitimovaná, založil na zjištění, že druhou stranou smlouvy, kterou žalobce uzavřel dne 16. 10. 2009, byla společnost Western Union Financial Services, Inc., jíž žalovaná při uzavření smlouvy pouze zastupovala.
Jestliže nebyl dovoláním zpochybněn odvolacím soudem zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro jeho právní posouzení věci, nemůže se prosadit námitka, že se odvolací soud nezabýval aplikací zákona o platebním styku, na něhož žalobce posléze odkazoval při odůvodnění opodstatněnosti svého požadavku. Okolnost, zda žalovaná v době uzavření smlouvy mezi žalobcem a Western Union Financial Services, Inc. (16. 10. 2009) - obecně vzato - splňovala či nesplňovala předpoklady tzv. převádějící instituce ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a/ zákona o platebním styku, je právně irelevantní za situace, kdy nezpochybněno zůstalo zjištění, že smluvní stranou byl subjekt odlišný od žalované. Teprve v případě, kdy by žalovaná byla smluvní stranou, a tedy nositelkou tvrzené povinnosti, bylo by na místě věc poměřovat zákonem o platebním styku.
Protože se žalobci nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen advokátní tarif ). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 6.020,- Kč (§ 7 bod 6. ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), a z částky 1.328,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, je žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu