33 Cdo 2743/2009
Datum rozhodnutí: 16.12.2009
Dotčené předpisy:




ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyň a) Anny Cölbové, bytem v Jaroměři, Na rybníčku 504, a b) J. L., zastoupených advokátem, proti žalovaným

1) Z. M. a 2) J. M., zastoupeným advokátem, o zaplacení 154.986,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 194/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2006, č. j. 26 Co 122/2006-203, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalovaných domáhaly, aby každé z nich zaplatili 77.493,- Kč s příslušenstvím. Uváděly, že žalovaní převzali dluh, který vůči nim měla M. N. (matka žalované), jíž postoupily svou část pohledávky oprávněných osob za Zemědělským družstvem J.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 13. září 2005, č. j. 6 C 194/2002-171, uložil žalovaným povinnost zaplatit každé ze žalobkyň 77.493,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 25.831,- Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení, z částky 25.831,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení a se 7,5% úrokem z prodlení z částky 25.831,- Kč od 1. 1. 2002 do zaplacení (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a o poplatkové povinnosti žalovaných (výrok III.). Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 22. 7. 2003, č. j. 6 C 194/2002-75, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2004, č.j. 26 Co 453/2003-198, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. září 2006, č.j. 26 Co 122/2006-203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně jako oprávněné osoby dne 14. 2. 1992 vyzvaly Zemědělské družstvo J. k vydání nemovitostí, které jim byly v minulosti odňaty způsobem předvídaným zákonem č. 229/1991 Sb. Dne 28. 8. 1992 uzavřely spolu s dalšími oprávněnými osobami (Ing. M. B., J. B. a M. B.) dohodu o vydání nemovitostí, která byla schválena rozhodnutím Okresního úřadu v N. dne 24. 11. 1992. Dohoda obsahovala mimo jiné ujednání o finanční náhradě za znehodnocení nemovitostí, která byla znaleckým posudkem vyčíslena na 1,031.238,- Kč; na každou z žalobkyň připadalo 257.809,50 Kč. Žalobkyně (spolu s dalšími oprávněnými osobami) uzavřely s M. N. nedatovanou smlouvu, jíž jí postoupily (za cenu své nominální hodnoty) pohledávku za Zemědělským družstvem J. v celkové výši 1,037.000,- Kč. M. N. použila takto postoupenou pohledávku k započtení na svůj dluh, který měla vůči Zemědělskému družstvu J., neboť jí byly vydány nemovitosti zhodnocené. V nedatované příloze ke smlouvě o postoupení pohledávky bylo sjednáno, že M. N. splatí jí postoupenou pohledávku (náhradu za znehodnocení nemovitostí) v ročních splátkách v minimální výši 1/10 z celku, počínaje rokem 1999, žalobkyním pak počínaje rokem 1996. Dluh M. N. vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávky převzali dne 31. 5. 1994 se souhlasem žalobkyň žalovaní, na které M. N. převedla restituovaný majetek; přijali závazek M. N. jak byl vyčíslen a způsob úhrady stanoven v příloze ke smlouvě o postoupení pohledávky . Dopisem ze dne 30. 12. 1996 požádali žalovaní žalobkyně o prodloužení lhůty k zaplacení první splátky a tuto svou žádost odůvodnili nepříznivou finanční situací. Dne 26. 2. 1997 vyzvala žalovaná žalobkyně k upřesnění výše splátky podle výše podílu z celkové částky 1,031.238,- Kč a přislíbila její úhradu. Dne 16. 3. 1999 zaplatili žalovaní každé z žalobkyň splátku za rok 1998 ve výši 25.831,- Kč a žalobkyně tyto platby přijaly. Splátky za roky 1999, 2000 a 2001 zůstaly neuhrazeny a představují pro každou z žalobkyň 77.493,- Kč. Žalovaným se v řízení nepodařilo prokázat, že od smlouvy o převzetí dluhu odstoupili. Takovému jejich tvrzení soudy neuvěřily a hodnotily je jako účelové. Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů dovodily, že žalovaní dluží každé z žalobkyň splátky za roky 1999, 2000 a 2001 ve výši 77.493,- Kč. Námitku žalovaných, že smlouva o postoupení pohledávky, kterou uzavřely žalobkyně s jejich právní předchůdkyní, je neplatná pro neurčitost, resp. nesrozumitelnost neshledaly důvodnou. Stejně tak nepřisvědčily výhradám žalovaných, že neplatná je i jejich dohoda o převzetí dluhu uzavřená s M. N. Odvolací soud neshledal opodstatněnými ani procesní výhrady žalovaných. Konstatoval, že zástupci žalovaných nebyla postupem soudu prvního stupně znemožněna účast při jednání dne 6. 9. 2005, neboť sám dne 25. 5. 2005 soudu oznámil, že již ukončil pracovní neschopnost a nadále tak již nejsou dány důvody pro odklad jednání; k jednání se však posléze bez předchozí řádné omluvy nedostavil a soud proto jednal v jeho nepřítomnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. V prvé řadě vytýkají odvolacímu soudu, že toleroval nedostatky v procesním postupu soudu prvního stupně, který - ačkoli měl vědomost o nepříznivém zdravotním stavu jejich zástupce - neustále doručoval písemnosti na jeho adresu. Předvolání k jednání dne 6. 9. 2005 si jejich zástupce z důvodu nemoci nemohl vyzvednout, a protože se o jeho konání nedozvěděl, nemohl při něm ani předložit avizovaný důkaz (tj. písemné odstoupení od úkonu převzetí dluhu). Soud prvního stupně jim tak znemožnil účinnou obranu. Procesní pochybení soudů spatřují žalovaní rovněž v tom, že nebyla akceptována jejich žádost o přímé doručování písemností a bylo doručováno k rukám jejich zástupce, a v tom, že došlo k porušení rovnosti stran sporu tím, že poučení podle § 118a o. s. ř. se dostalo pouze zástupci žalobkyň. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaní zpochybňují závěr odvolacího soudu, že smlouva, jíž žalobkyně a další oprávněné osoby postoupily pohledávku za Zemědělským družstvem J. M. N., a její dodatky jsou platnými právními úkony. Oproti soudům prosazují názor, že smlouva o postoupení pohledávky včetně dodatků je neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost a nemůže tudíž obstát ani smlouva, jíž převzali dluh M. N. plynoucí z neplatné smlouvy; jestliže žádný dluh ze smlouvy o postoupení pohledávky nevznikl, nemohl být ani platně převeden. V této souvislosti vyjadřují přesvědčení, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyň, že každá z nich postoupila M. N. svou část pohledávky ve výši 257.809,50 Kč. Oporu v provedeném dokazování nemá podle jejich názoru ani zjištění, že žalobkyně souhlasily s převzetím dluhu. Odvolací soud takovou úvahu ventiloval ve svém zrušovacím rozhodnutí, aniž ji měl podloženu provedenými důkazy, a soud prvního stupně ji bez dalšího převzal. Sama žalobkyně A. C. při jednání soudu prvního stupně dne 8. 4. 2003 uvedla, že k převodu dluhu M. N. na ně došlo bez jejího souhlasu. Toto skutkové pochybení mělo vliv na právní posouzení věci. Nebyl-li totiž dán souhlas věřitelů k převzetí dluhu, je smlouva o převzetí dluhu i proto neplatná. Žalovaní zdůrazňují, že až do 9. 4. 2003 nevěděli, že žalobkyně nedala souhlas k tomu, aby převzali dluh M. N., a proto se jako dlužníci chovali. Po tomto zjištění odstoupili od smlouvy o převzetí dluhu a nejsou věcně pasivně legitimováni. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty (žalovanými) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V tomto směru dovolatelé namítají, že řízení před soudy obou stupňů je vadné, neboť odvolací soud toleroval nedostatky v procesním postupu soudu prvního stupně, který doručoval jim určené písemnosti na adresu jejich zástupce, ačkoli měl vědomost o jeho nepříznivém zdravotním stavu; zástupce si tak nemohl vyzvednout předvolání k jednání, při němž hodlal předložit avizovaný důkaz (tj. písemné odstoupení od právního úkonu převzetí dluhu). Soud je navíc nevyrozuměl o tom, že jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku a nepoučil je - narozdíl od žalobců - podle § 118a o. s. ř. Tím byla porušena - jak vyplývá z Nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 210/03, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 164, svazek 35 - rovnost účastnických stran a byla jim znemožněna účinná obrana.

Jak vyplývá z obsahu spisu, oba žalovaní jsou zastoupeni na základě plných mocí ze dne 20. 12. 2002 JUDr. J. H., advokátem. Zástupce žalovaných se účastnil jednání soudu prvního stupně dne 18. 2. 2003, dne 8. 4. 2003 a dne 22. 7. 2003, při kterém byly žalobkyně soudem poučeny o povinnosti doplnit důkazy k prokázání existence pohledávek, které měly vůči družstvu a jejich výši, že došlo k jejich převodu na M. N. a k převzetí dluhu žalovanými, a oběma účastnickým stranám se dostalo poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. Při tomto jednání byl pak vyhlášen v pořadí prvý žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně, který byl k odvolání žalobkyň odvolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Zástupce žalovaných se poté zúčastnil jednání soudu prvního stupně dne 12. 10. 2004, svou neúčast na jednání dne 14. 12. 2004 téhož dne telefonicky omluvil a požádal o odročení jednání. Přípisem ze dne 30. 12. 2004 byl zástupce žalovaných soudem vyzván, aby sdělil, zda důvody, pro které se nemůže účastnit jednání, trvají, a aby je řádně doložil; tento přípis zástupce žalovaných převzal 17. 1. 2005. Jednání dne 22. 3. 2005 se zástupce žalovaných zúčastnil a uvedl, že žalovaní od právního úkonu převzetí dluhu odstoupili krátce po jednání soudu dne 8. 4.2003 a že písemný doklad o tom předloží. Usnesením ze dne 8. 4. 2005, č. j.6 C 194/2002-141, rozhodl soud prvního stupně o koncentraci řízení a žalovaným uložil, aby do 15 dnů od doručení usnesení uvedli všechny rozhodné skutečnosti o věci samé a označili důkazy k jejich prokázání; toto rozhodnutí bylo žalovaným doručeno 5. 5. 2005 (přípisem ze dne 13. 4. 2005 totiž požádali, aby písemnosti byly zaslány jim přímo, neboť jejich zástupce je toho času hospitalizován). Dne 9. 5. 2005 požádal žalovaný o přerušení řízení na dobu tří měsíců s odůvodněním, že zástupce žalovaných se podrobil operaci a jeho zdravotní stav neumožňuje účastnit se jednání. Přípisem ze dne 25. 5. 2005 soudu oznámil zástupce žalovaných, že již nejsou dány důvody

pro odklad jednání z důvodu jeho pracovní neschopnosti. Další jednání soudu prvního stupně bylo nařízeno na 6. 9. 2005. Zástupce žalovaných se k němu bez omluvy nedostavil, zásilku s předvoláním si nevyzvedl. Jednání bylo odročeno na 13. 9. 2005 za účelem vyhlášení rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně, který byl při jednání dne 13. 9. 2005 vyhlášen, byl dne 4. 10. 2005 doručen zástupci žalovaných. Dne 10. 10. 2005 podali žalovaní prostřednictvím svého zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně blanketní odvolání a k výzvě soudu je podáním ze 7. 11. 2005 doplnili. Z uvedeného postupu nelze mít zato, že by žalovaní byli nesprávným postupem soudu prvního stupně zkráceni na svých procesních právech. Procesní postup soudu prvního stupně totiž nevykazuje vady. Soud prvního stupně nepochybil, jestliže písemnosti určené žalovaným zasílal jejich zástupci. Takový postup odpovídá ustanovení § 45c a § 48 o. s. ř. Navíc nelze přehlednout, že soud prvního stupně vyhověl žádosti žalovaných ze dne 13. 4. 2005 a své rozhodnutí z 5. 5. 2005 jim (výjimečně) zaslal přímo. Nelze mu důvodně vytýkat, že rovněž další písemnosti nezasílal přímo žalovaným. Reagoval totiž nejen na přípis samotného zástupce žalovaných z 25. 5. 2005, ale zejména na podání žalovaného ze dne 9. 5. 2005, z něhož lze vyrozumět, že zdravotní stav umožní zástupci žalovaných pokračovat v řízení po třech měsících (tedy po 9. 8. 2005). O tom, jaký je stávající zdravotní stav zástupce žalovaných nebyl soud po 9. 8. 2005 již informován. Z obsahu spisu zřetelně vyplývá, že obě účastnické strany byly soudem prvního stupně poučeny jak podle § 118a o. s. ř., tak podle § 119 o. s. ř. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že pouze k tíži žalovaných lze přičítat, že od 9. 4. 2003 do vydání v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně (tj. do 13. 9. 2005) soudu nepředložili (a to ani po usnesení o koncentraci řízení z 8. 4. 2005) k podpoře svého tvrzení písemnost obsahující jejich právní úkon odstoupení od převzetí dluhu. Nelze mít zato, že tomu bránil zdravotní stav zástupce žalovaných, neboť pakliže byl schopen se soudem písemně komunikovat (viz. jeho přípis z 25. 5. 2005), byl současně schopen předložit důkaz podporující tvrzení žalovaných, že odstoupili od právního úkonu, jímž převzali dluh, který měla M. N. vůči žalobkyním z titulu postoupení pohledávek. Lze uzavřít, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalovaní zpochybňují závěry odvolacího soudu, že žalobkyně postoupily M. N. své pohledávky, které měly vůči Zemědělskému družstvu J. z titulu náhrad za znehodnocené nemovitosti, a že souhlasily s tím, aby žalovaní převzali dluh, který vůči nim měla M. N. z titulu nezaplacené alikvotní části ceny za postoupenou pohledávku. Tyto skutkové závěry odvolací soud převzal od soudu prvního stupně.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).

Zjištění, že žalobkyně postoupily právní předchůdkyni žalovaných M. N. své části pohledávky, kterou měly spolu s dalšími oprávněnými osobami vůči Zemědělskému družstvu J. z titulu náhrad za znehodnocené nemovitosti, učinily soudy obou stupňů jednak z výpovědí svědků P. Š. a Ing. M. S. a dále z listinných důkazů (tj. ze smlouvy o budoucí smlouvě z 11. 12. 1992, z nedatované smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalobkyněmi a Ing. M. B., J. B. a M. B. jako postupiteli a M. N. jako postupníkem, z její nedatované přílohy opatřené podpisy jejích účastníků, které byly úředně ověřeny 24., resp. 29. 3. 1994, z přílohy datované 31. 5. 1994 a ze znaleckého posudku vypracovaného v roce 1992 soudním znalcem I. N., jímž byla vyčíslena náhrada za znehodnocené nemovitosti). Údaje, které z těchto důkazů vyplynuly, korespondují zcela s tvrzením žalobkyň, že na každou z nich připadla část náhrady (a to ve výši 257.809,50 Kč) za znehodnocené nemovitosti, které jim a dalším oprávněným osobám vydalo v restituci Zemědělské družstvo J., a že spolu s dalšími oprávněnými osobami postoupily pohledávku za zmíněným zemědělským družstvem spočívající v náhradě za znehodnocené nemovitosti M. N., jež ji použila k úhradě svého dluhu u tohoto družstva. Nemůže proto obstát námitka, že takto zpochybněné skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování.

Zjištění, že žalobkyně souhlasily s převzetím dluhu M. N. žalovanými, čerpaly soudy z toho, co vyšlo v řízení najevo ohledně chování účastníků řízení. Vzaly v úvahu, že žalobkyně A. C. sice při jednání soudu prvního stupně dne 8. 4. 2003 uvedla, že nesouhlasily s tím, aby došlo k dalším převodům na žalované, resp. s převodem majetku na dceru svědkyně (míněno M. N.), avšak tento její výrok posuzovaly v kontextu s ostatními důkazy a především s faktickým chováním žalobkyň. Z výpovědí účastníků a z listinných důkazů (korespondence účastníků) totiž bylo zjištěno, že žalobkyně si dopisovaly a vyjednávaly s žalovanými a nikoli s M. N., od nich přijaly splátku dluhu, a směřovaly proti nim svou žalobu o zaplacení nedoplatku ceny za postoupení pohledávky. Takové hodnocení důkazů (tj. v jejich vzájemných souvislostech) odpovídá kritériím § 132 o. s. ř. i pravidlům logického myšlení.Lze uzavřít, že náležitě zdůvodněné skutkové závěry odvolacího soudu, že žalobkyně postoupily právní předchůdkyni žalovaných své části pohledávky za Zemědělským družstvem J. a že souhlasily s tím, aby žalovaní převzali dluh, který vůči nim měla M. N., mají oporu v provedeném dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být soudy zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Ani dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn právem.

Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Pochybení odvolacího soudu při právním posouzení věci shledávají žalovaní v posouzení platnosti smlouvy, jíž byla M. N. postoupena pohledávka žalobkyň a dalších oprávněných osob za Zemědělským družstvem J.. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že tato smlouva je neplatná pro neurčitost, resp. nesrozumitelnost a nemůže-li z hlediska § 37 obč. zák. obstát, neobstojí ani na ni navazující dohoda o převzetí dluhu, kterou uzavřeli s M. N.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen, a neurčitý, je-li vyjádření projevu sice srozumitelné, ale jeho obsah je neurčitý (má věcné nedostatky).

Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jen právní úkony, které nelze vyložit podle stanovených interpretačních pravidel (§ 35 odst. 1, 2 obč. zák.), jsou pro nesrozumitelnost nebo neurčitost neplatné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 7).

Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle.

Lze souhlasit s odvolacím soudem, že smlouvu, jíž žalobkyně spolu s dalšími osobami oprávněnými podle zákona č. 229/1991 Sb. postoupily svou restituční pohledávku za Zemědělským družstvem J. (spočívající v náhradách za znehodnocené nemovitosti) M. N., je namístě vykládat ve vzájemných souvislostech a se zřetelem k účelu, který všechny zúčastněné strany sledovaly. Odvolací soud smlouvu vyložil prostředky gramatickými, logickými i systematickými a posoudil na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání této smlouvy (tj. zákonná výkladová pravidla použil k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy (smlouvy o postoupení pohledávky), který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Se závěry odvolacího soudu proto nelze než se ztotožnit a odkázat na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, které je zcela vyčerpávající a přesvědčivé. Dovolací soud považuje pouze za potřebné zdůraznit, že odvolacím soudem provedený výklad smlouvy o postoupení pohledávky sleduje i spravedlivé uspořádání vztahů mezi účastníky, neboť pohledávka žalobkyň za Zemědělským družstvem J. již posloužila právní předchůdkyni žalovaných k umoření jejího dluhu vůči tomuto družstvu (jestliže byla započtena, muselo být dostatečně zřejmé, jaká byla její výše) a veškerý majetek, který byl družstvem M. N. v restituci vydán, byl převeden právě na žalované s povinností splnit její dluh vůči těm, kteří jí své pohledávky z restitucí postoupily.

Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem se žalovaným nepodařilo zpochybnit ani druhou z dovolacích námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Obstál-li (jak bylo výše vyloženo) skutkový závěr, že žalobkyně souhlasily s tím, aby žalovaní ve smyslu § 531 odst. 1 obč. zák. převzali dluh M. N. z titulu nedoplatku ceny za jejich části postoupené pohledávky, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nemůže být - logicky vzato - úspěšná ani námitka žalovaných, že smlouva o převzetí dluhu, kterou uzavřeli s M. N., je neplatná proto, že žalobkyně jako věřitelky nedaly k privativní intercesi souhlas, resp. že v důsledku absence souhlasu žalobkyň nedošlo ke změně dlužníků a nejsou tudíž ve sporu věcně pasivně legitimováni (tj. nejsou nositeli povinnosti dluh ze smlouvy o postoupení pohledávky žalobkyním uhradit). V těchto souvislostech se sluší navíc připomenout, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, dospěl k závěru, že je-li smlouva o převzetí dluhu ve smyslu § 531 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná, může se přejímatel, který převzatý dluh věřiteli uhradil namísto původního dlužníka, domáhat vrácení tohoto plnění vůči původnímu dlužníku, nikoli proti věřiteli.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání žalovaných jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy úspěšným žalobkyním v tomto stádiu řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly vůči žalovaným právo.

V Brně dne 16. prosince 2009

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.

předsedkyně senátu