33 Cdo 2731/2011
Datum rozhodnutí: 06.05.2013
Dotčené předpisy: § 628 obč. zák.




33 Cdo 2731/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně obce Dobrovíz se sídlem obecního úřadu v Jenči Dobrovízi, Pražská 13, identifikační číslo 00241164, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalovanému L. K. , zastoupenému Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 10, o zaplacení částky 1,051.435,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 244/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2011, č. j. 53 Co 345/2010-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Aleše Gerlocha, CSc., advokáta se sídlem v Praze 2, Botičská 4.
O d ů v o d n ě n í :
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, č. j. 53 Co 345/2010-154, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 1. 2010, č. j. 23 C 244/2008-118, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1,051.435,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen o. s. ř. (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatele vůči tomu, jak odvolací soud vyložil obsah darovací smlouvy (konkrétně výtky, že ve smlouvě nebylo náležitě vyjádřeno, co je jejím předmětem, a že pořízením územního plánu je naplněna smlouvou předvídaná skutečnost v podobě jeho změny ). Neregulérní jsou rovněž dovolací námitky, že odvolací soud výkladem smlouvy nahradil absentující zjištění o tom, co se skutečně stalo, a že při rozhodování nevzal náležitě v úvahu, že žalobkyně využila svého postavení nositele veřejné moci. Uvedené námitky totiž směřují proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a vystihují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. ( srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod číslem 73), jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci a je k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpůsobilý.
Jelikož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy ve věci samé (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.), jsou při zvažování přípustnosti dovolání bezcenná nová tvrzení žalovaného, že darovací smlouva a jednání žalobkyně odporovaly dobrým mravům; žalovaný v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů skutečnosti podporující takové tvrzení neuplatnil, ačkoli tak učinit mohl.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu vymezeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že účastníky uzavřená darovací smlouva je platným právním úkonem. Učinil tak několika námitkami. Námitkou, že darovací smlouva obsahuje nepravdivé údaje, neboť žalovaný neprováděl zastoupení a správu předmětných pozemků, jak je v ní konstatováno, nebylo možné se v dovolacím řízení zabývat, neboť je založena na kritice správnosti skutkového zjištění, z něhož odvolací soud při posuzování platnosti darovací smlouvy vycházel. Ostatní dovolací námitky mířící proti právnímu závěru odvolacího soudu o platnosti předmětné darovací smlouvy již sice vystihují přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., nicméně nejsou opodstatněné a jejich řešení nemůže činit napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. To platí v prvé řadě o námitce, že účastníky uzavřená darovací smlouva je nevyvážená v právech a povinnostech stran a že žalovaný není schopen ovlivnit její plnění. Právní úprava nebrání uzavřít i takovou smlouvu, která není v právech a povinnostech smluvních stran zcela vyvážená, nebo je dokonce jednostranně výhodná jen pro jednu ze smluvních stran (to platí především pro smlouvu darovací). Je na vůli účastníků smlouvy a otázkou jejich motivace, zda takovou smlouvu uzavřou. V posuzované věci byl žalovaný na věci výrazně ekonomicky zainteresován (měl zájem pozemky co nejvýhodněji prodat), což jej zřejmě motivovalo k tomu, aby s žalobkyní uzavřel smlouvu, jíž se zavázal obdarovat ji, neboť to byla ona, kdo předtím zajistil změnu územního plánu sídelního útvaru Dobrovíz tak, že (zde identifikované) pozemky se staly využitelnými k průmyslové výstavbě a výrobě . Žalovaný neměl povinnost na sebe převzít závazek obdarovat žalovanou, a přesto tak smlouvou dobrovolně ze své vůle učinil. Platnost smlouvy tudíž nemůže posléze úspěšně zpochybnit tvrzením, že je v právech a povinnostech smluvních stran nevyvážená, popř. že nemohl ovlivnit její plnění . Jde o naplnění základní zásady, že uzavřené smlouvy se musí dodržovat. Navíc není důvodu, proč by žalovaný měl v souvislosti s přislíbeným finančním darem ovlivňovat skutečnosti podmiňující jeho povinnost dar poskytnout. Obstát nemohou ani námitky žalovaného, že coby soukromý subjekt nemůže odměnit žalovanou za něco, co jí - jako subjektu veřejného práva - ukládá zákon a co je v její pravomoci (pořídit, resp. zajistit změnu územního plánu), že smlouvou nelze upravit plnění podle veřejného i soukromého práva, a že na daný případ je nutné aplikovat ustanovení stavebního zákona o plánovací smlouvě. V posuzované věci byla uzavřena smlouva, v níž je ozřejměna motivace poskytnutí daru (výslovně se zde uvádí, že obdarovaná před podpisem této smlouvy zajistila změnu územního plánu sídelního útvaru Dobrovíz a že dárce touto smlouvou slibuje poskytnout obdarované jako odměnu za zajištění změny územního plánu sídelního útvaru Dobrovíz ( ) finanční dar ve výši 1.051.435,- Kč ) . Z uvedeného se nepodává, že by smluvní strany v době uzavření posuzované smlouvy byly vůči sobě v nerovném postavení. Účastníky uzavřená smlouva nemá veřejnoprávní charakter, neboť nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva (srov. § 159 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu). Opak nelze dovozovat toliko ze skutečnosti, že subjekt, který se rozhodl poskytnout dar, je fyzickou osobou, zatímco obdarovanou je obec, tedy osoba právnická. Pohnutka žalovaného - coby dárce - je přitom právně nevýznamná. Bylo by nesmyslné bránit komukoli poskytnout obci dar či omezovat vůli dárce s přihlédnutím k jeho pohnutkám, není-li právní úkon v rozporu se zákonem či s dobrými mravy, popř. nedochází-li jím k obcházení zákona. Odviselo pouze od žalovaného (bylo výhradně na jeho vůli), zda se rozhodne poskytnout žalobkyni dar (a vyjádřit jí tak svůj vděk) v návaznosti na to, co předtím (v jeho prospěch) učinila (kdy v rámci své samostatné působnosti změnila funkční určení pozemků formou pořízení územního plánu). Žádný právní předpis účastníkům řízení v jejich postupu (poskytnutí daru a jeho přijetí) nebránil. Nepřiléhavý je argument žalovaného, že v daném případě mohla být mezi účastníky uzavřena toliko plánovací smlouva podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona dále jen SZ ), neboť jde o smlouvu o vybudování nové nebo úpravách stávající infrastruktury, a to buď v souvislosti s vydáním regulačního plánu (§ 66 SZ) nebo územním řízením (§ 88 SZ). V posuzované věci však byla předmětná smlouva uzavřena až po pořízení územního plánu a nabytí právní moci územního rozhodnutí a netýkala se ani budování či úprav stávající infrastruktury.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 a 2 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.163,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 6. května 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu