33 Cdo 2718/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 142 o. s. ř., § 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.



33 Cdo 2718/2015



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) J. L. , a b) Mgr. I. L. , zastoupených JUDr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti žalované CENTRAL GROUP 23. investiční a. s. se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, identifikační číslo 639 99 102, o zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 139/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2014, č. j. 15 Co 237/2014-538, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2014, č. j. 15 Co 237/2014-538, se ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 42 C 139/2006-131, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 1.000.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, co do částky 350.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení žalobu zamítl (v této částce nabyl rozsudek právní moci dne 19. 6. 2008); dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 15 Co 360/2008-155, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 17. června 2010, č. j. 42 C 139/2006-252, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 1.000.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. dubna 2011, č. j. 15 Co 576/2010-293, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 13. srpna 2013, č. j. 42 C 139/2006-463, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 1.000.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a nákladech státu. Tento rozsudek Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2014, č. j. 15 Co 237/2014-538, ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil. Současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 487.011,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), neboť jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (konkrétně posouzení míry úspěchu a neúspěchu žalobců v řízení při výpočtu nákladů řízení ) odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, v níž je zohledňována úspěšnost účastníků řízení v každém řízení jednotlivě. Připomněli, že v dané věci bylo o částce 350.000,- Kč pravomocně rozhodnuto již rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 42 C 139/2006 a od té doby byla předmětem řízení již pouze jejich pohledávka ve výši 1.000.000,- Kč, s níž byli posléze zcela úspěšní. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že byli v řízení úspěšní jen z části a náleží jim tudíž za všechna řízení náhrada nákladů ve výši 48 procent vzniklých nákladů. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném nákladovém výroku změnil.
Dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými (žalobci) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobci zpochybnili závěr odvolacího soudu o jejich úspěšnosti v řízení, který je významný pro výpočet náhrady nákladů řízení (resp. výklad ustanovení § 142 o. s. ř.).
Podle § 142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odst. 1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odst. 2).
Žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Jinými slovy, posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku, tedy podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí, ve věci uspěl. V případě, kdy je v jedné věci řízení před soudem prvního stupně více, musí být úspěch účastníka počítán pro každé řízení zvlášť. Pokud se totiž posuzuje úspěch účastníka ve dvou různých řízeních, musí být přihlédnuto k výši předmětu řízení v každém z těchto řízení a úspěch účastníka je dán tím, v jaké části předmětu těchto řízení účastník v konečném důsledku uspěl. Soud totiž musí rozhodovat o nákladech řízení v souladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01). Pokud soud meritorními výroky rozhodl o předmětu řízení v určité výši, nemůže se výrok o nákladech odvíjet od předmětu předchozího řízení ve stejné věci. Opačným postupem by docházelo k nesouladu mezi výrokem o náhradě nákladů řízení a meritorními výroky, kdy by meritorní výroky vyzněly plně ve prospěch jednoho účastníka, ale z důvodu posouzení úspěchu účastníka ve věci s ohledem na předmět předchozího řízení by tento účastník nemohl získat plnou náhradu nákladů řízení. Protože i pro odvolací a dovolací řízení platí obdobně ustanovení o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, lze uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4193/2013, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014).
V posuzovaném případě odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl, aniž zohlednil, jaký byl předmět jednotlivých řízení (pominul, že v jedné věci bylo řízení před soudem prvního stupně i řízení před odvolacím soudem více) a v jaké části předmětu jednotlivých řízení žalobci v konečném důsledku uspěli. Žalobci uplatnili žalobou nárok na zaplacení 1.350.000,- Kč a v konečném důsledku jim byla přiznána částka 1.000.000,- Kč. Žalobcům přísluší za první řízení před soudem prvního stupně, kdy jejich procesní úspěch představuje 74 % a procesní úspěch žalované představuje 26 %, náhrada poměrné části nákladů řízení ve výši 48 % (od jejich úspěchu ve výši 74 % je odečten jejich neúspěch ve výši 26 %). Předmětem prvního odvolacího řízení byla již částka 1.000.000,- Kč (výrok rozsudku soudu prvního stupně zamítající částku 350.000,- Kč nebyl odvoláním dotčen a nabyl samostatně právní moci) a stejná částka byla předmětem i ve druhém řízení před soudem prvního stupně (poté, co odvolací soud usnesením ze dne 4. 11. 2008, č. j. 15 Co 360/2008-155, zrušil v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 6. 2008, č. j. 42 C 139/2006-131) a také ve třetím řízení před soudem prvního stupně (poté, co odvolací soud usnesením ze dne 7. 4. 2011, č. j. 15 Co 576/2010-293, zrušil v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 6. 2010, č. j. 42 C 139/2006-252). Protože žalobci měli v těchto řízeních v konečném důsledku plný úspěch (žalobě o zaplacení částky 1.000.000,- Kč bylo vyhověno), mají v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. (resp. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) právo na náhradu nákladů řízení ve výši 100 % za uvedená řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem.
Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení k dovolacímu přezkumu nastolené otázky, neboť odvolací soud, který nezohlednil při rozhodování o náhradě nákladů řízení shora nastíněná hlediska, postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud zrušil rozsudek ve výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Nepřistoupil ke změně napadeného rozhodnutí ve smyslu § 243d písm. b/ o. s. ř., neboť s přihlédnutím k cílům uvedeným v důvodové zprávě zákona č. 404/2012 Sb., tedy vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu a posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter , nepovažuje pouhou kalkulaci náhrady nákladů řízení za podstatnou pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2015


JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu