33 Cdo 2616/2012
Datum rozhodnutí: 25.04.2013
Dotčené předpisy: § 17 odst. 3 předpisu č. 136/1985Sb.




33 Cdo 2616/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1) J. P. , a 2) M. P. , zastoupeným JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 139/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 2012, č. j. 13 Co 363/2011-181, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 7. února 2012, č. j. 13 Co 363/2011-181, kterým Krajský soud v Plzni změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. dubna 2011, č. j. 17 C 139/2010-140, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 30. května 2011, č. j. 17 C 139/2010-170, tak, že jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 10% úrok z prodlení z částky 120.000,- Kč za dobu od 12. 9. 2006 do 9. 12. 2010, se zamítá ; ve zbylé části se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení státního příspěvku poskytnutého na individuální bytovou výstavbu. Uváděla, že žalovaní nedodrželi smluvní podmínku dokončit stavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu.
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. dubna 2011, č. j. 17 C 139/2010-140, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 30. května 2011, č. j. 17 C 139/2010-170, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni do 3 měsíců od právní moci rozsudku 120.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% z částky 120.000,- Kč od 10. 12. 2010 do zaplacení; v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 10% z částky 120.000,- Kč od 22. 9. 2000 do 9. 12. 2010, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že žalovaní a tehdejší Okresní národní výbor v Karlových Varech, jehož příslušnost pro hospodaření s majetkem státu převzala ve smyslu zákona č. 320/2002 Sb. žalobkyně, uzavřeli dne 22. 8. 1990 smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům - stavebníkům a o omezení převodu nemovitosti (dále jen smlouva ), podle níž byl žalovaným poskytnut příspěvek ve výši 120.000,- Kč na provedení stavebních úprav - vestavby půdního prostoru domu stojícího na pozemku parcelní číslo stavební v katastrálním území O. Ve smlouvě se žalovaní mimo jiné zavázali provést výstavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy; pro případ porušení tohoto závazku nebo nesplnění některé z dalších podmínek smlouvy se zavázali takovou skutečnost neprodleně oznámit žalobkyni a poskytnutý příspěvek do 30 dnů vrátit. K zajištění povinnosti vrátit poskytnutý státní příspěvek bylo ve smlouvě sjednáno omezení převodu nemovitosti. Žalovaní nesplnili podmínku dokončit výstavbu půdní vestavby tak, aby do 22. 8. 2000 nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí (kolaudační rozhodnutí nebylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno). V průběhu realizace půdní vestavby se ukázalo jako potřebné provést další stavební práce; bylo nezbytné odstranit statické poruchy obvodového zdiva budovy, opravit historický kazetový strop v 1. nadzemním podlaží domu (tj. pod půdní vestavbou), kompletně opravit střešní konstrukci a vyměnit střešní krytinu. Tyto práce bylo nutné provést před výstavbou půdní bytové jednotky, musely být prováděny v souladu s požadavky Národního památkového ústavu a vyžádaly si zvýšené náklady. Žalovaný v roce 2003 žádal o prominutí povinnosti vrátit poskytnutý příspěvek neúspěšně. Žalovaní jsou rozvedeni a žijí odděleně. Žalovaný má ve své péči dvě nezaopatřené děti a z čistého měsíčního příjmu 25.000,- Kč splácí hypotéku; žalovaná je dlouhodobě nemocná a není zaměstnaná. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní porušili podmínky smlouvy, neboť v rozporu s jejím obsahem a s § 17 odst. 3 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, kterou je třeba aplikovat v posuzované věci, nedokončili stavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy; jsou tudíž povinni příspěvek státu vrátit. Nepřisvědčil námitce žalovaných, že je smlouva neplatná, neboť v ní není dostatečně určitě vymezeno, jaké stavby se má příspěvek týkat. Dovodil, že skutečnost, že bytová jednotka měla teprve vzniknout, nebylo na překážku ujednání o omezení jejího převodu. Důvodnou neshledal ani námitku, že právo žalobkyně na vrácení příspěvku je promlčeno; v případě zajištění závazku omezením převodu nemovitosti se totiž uplatní desetiletá promlčecí doba (§ 109 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před 1. 1. 1992, ve spojení s § 874 občanského zákoníku ve znění účinném po 1. 1. 1992). V dané věci uplynula lhůta pro provedení stavby dne 22. 8. 2000, žalobkyni vzniklo právo na vrácení příspěvku dnem 21. 9. 2000, promlčecí doba by proto uplynula dne 21. 9. 2010, avšak žaloba byla podána dne 16. 8. 2010. Námitku žalovaných, že se nárok žalobkyně příčí dobrým mravům, shledal důvodnou pouze částečně. S odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 222/2009 a rozsudek ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 311/2008) uzavřel, že okolnosti, které nastaly při provádění stavby (obtíže při stavbě v historicky chráněné budově a osobní poměry žalovaných), nejsou natolik závažné, aby bylo namístě dovozovat, že žalobkyně uplatnila právo na zaplacení 120.000,- Kč (tj. jistiny) v rozporu s dobrými mravy. Odepření ochrany práva na vrácení příspěvku nadto vylučuje skutečnost, že žalovaní doposud stavbu nezkolaudovali a ani v dohledné době ji nedokončí. Odmítl názor žalovaných, že pro naplnění účelu (tj. podmínek) vyhlášky č. 136/1985 Sb. postačí, že poskytnutý příspěvek účelně proinvestovali a snaží se stavbu dokončit. Žalobkyni právo na úroky z prodlení zčásti (konkrétně za dobu od splatnosti příspěvku na bytovou výstavbu /21. 9. 2000/ do dne následujícího po doručení žaloby žalované /9. 12. 2010/) odepřel pro rozpor s dobrými mravy. Přihlédl přitom k tomu, že žalobkyně bez ohledu na ustanovení § 18 odst. 3 vyhlášky č. 136/1985 Sb. - podala žalobu těsně před uplynutím promlčecí doby, zohlednil tíživé finanční poměry žalovaných, jejich vyživovací povinnost k dvěma dětem, nepříznivý zdravotní stav žalované, splácení hypotečního úvěru i okolnosti provádění stavby.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. února 2012, č. j. 13 Co 363/2011-181, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil, v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni do 3 měsíců od právní moci rozsudku rovněž 10% úrok z prodlení z částky 120.000,- Kč od 12. 9. 2006 do 9. 12. 2010; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se s ohledem na obsah odvolání účastníků zabýval pouze otázkou, zda a do jaké míry lze žalobkyni odepřít -pro rozpor s dobrými mravy- její právo na vrácení příspěvku. Zcela se ztotožnil se soudem prvního stupně, že požadavek žalobkyně na vrácení příspěvku neodporuje dobrým mravům. Nepříznivé majetkové a sociální poměry tvrzené žalovanými nastaly teprve několik let poté, kdy jim uplynula desetiletá lhůta pro kolaudaci půdní vestavby. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal v rozporu s dobrými mravy ani výkon práva žalobkyně na úroky z prodlení ode dne 12. 9. 2006 do zaplacení. Přisvědčil odvolacím námitkám žalobkyně s odůvodněním, že mají oporu v obsahu spisu, konkrétně v replice žalovaných k vyjádření žalobkyně ze dne 15. 2. 2011 .
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že žalobkyni nelze přiznat právo na vrácení příspěvku za situace, kdy naplnili účel vyhlášky č. 136/1985 Sb. Domnívají se, že nedokončení stavby nemusí vždy znamenat nedodržení účelu vyhlášky; k jeho naplnění postačuje, byl-li příspěvek vyčerpán účelně a je-li ve stavbě dále pokračováno i poté, co nastaly objektivní okolnosti, které příjemcům příspěvku zabránily zajistit kolaudaci stavby v určené lhůtě. Polemizují se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, v níž byl vyložen účel vyhlášky. Namítají, že oproti příjemcům příspěvku, kteří zkolaudovali stavbu sice po stanovené lhůtě, avšak ještě před vydáním rozsudku soudu prvního stupně, jsou nespravedlivě znevýhodněni. Skutečnosti, že nadále pokračují ve stavbě, že příspěvek prokazatelně nezneužili a že jim ve včasném dokončení stavby zabránily objektivní okolnosti, podle jejich názoru odůvodňují, aby žalobkyni, která jim odmítla prodloužit lhůtu ke kolaudaci půdní vestavby a planě v nich vzbudila dojem, že by jim dluh mohl být odpuštěn, bylo ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. odepřeno právo na vrácení příspěvku. V souvislosti s úroky z prodlení připomínají, že žalobkyně svůj nárok na ně uplatnila u soudu teprve těsně před uplynutím desetileté promlčecí doby, ačkoliv o porušení smlouvy věděla již od roku 2003; úroky tak nyní dosahují výše rovnající se polovině poskytnutého příspěvku. Proto by měl být výkon práva žalobkyně na úroky z prodlení shledán v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Z uvedených důvodů žalovaní navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. )] k tomu oprávněnými subjekty (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.).
Dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá v této části ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nastolili žalovaní k dovolacímu přezkumu v prvé řadě otázku, zda k naplnění účelu vyhlášky č. 136/1985 Sb. postačuje, byl-li státem poskytnutý příspěvek vyčerpán účelně a je-li ve stavbě pokračováno i poté, co nastaly objektivní okolnosti, které příjemcům příspěvku zabránily zajistit kolaudaci stavby v určené lhůtě. Odvolacímu soudu vytýkají, že vyhlášku č. 136/1985 Sb. nevyložil správně, jestliže dovodil, že její účel nenaplnili a že žalobkyně má proto nárok na vrácení poskytnutého příspěvku.
Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, je tato otázka nerozhodná, neboť na ní není potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu založeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001). Závěr soudu prvního stupně, že žalovaným vznikla povinnost příspěvek vrátit, neboť porušili podmínky smlouvy (konkrétně podmínku dokončit stavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu), nebyl odvoláním žádného z účastníků řízení zpochybněn, a odvolací soud jej proto nerevidoval, přestože i jeho rozhodnutí je na tomto závěru založeno. V intencích odvolacích námitek se odvolací soud zaměřil pouze na posouzení, zda se výkon práva žalobkyně na vrácení příspěvku nepříčí dobrým mravům. Jestliže odvolací soud na dovolateli nastolené právní otázce své rozhodnutí nezaložil, není důvodu se jí v dovolacím řízení zabývat (řešení této právní otázky nemůže - logicky vzato činit rozhodnutí zásadně právně významným).
Právní závěr soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, že výkon práva žalobkyně na vrácení příspěvku není v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy [§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen obč. zák. )], nečiní dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu zásadně významným, neboť odvolací soud při poměřování výkonu zmíněného práva ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. respektoval konformní a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srovnej např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 222/2009 a ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2009). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem (pro použití korektivu "dobré mravy totiž zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet) a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudní praxe vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Použití § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/1998, a ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 479/5. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má místo jen ve výjimečných situacích; fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 62).
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné příčiny průtahů ve výstavbě (konkrétně zjištění, že po zahájení půdní vestavby vyšly najevo statické poruchy domu, které si vyžádaly kompletní rekonstrukci střešní krytiny i krovů, a že po nálezu historického kazetového stropu musely být práce prováděny v souladu s předpisy o památkové ochraně), neumožňují posoudit výkon práva žalobkyně na vrácení příspěvku jako příčící se dobrým mravům. Nelze totiž odhlédnout od toho, že doba, která uplynula od uzavření smlouvy (cca 22 let) byla i s přihlédnutím k objektivním komplikacím při stavbě postačující k tomu, aby žalovaní sjednanou rozvazovaní podmínku (tj. stavbu dokončit a zkolaudovat) naplnili, což se však nestalo. Žalovaní znali obsah smlouvy, měli tuto smlouvu k dispozici, takže věděli, k čemu se zavázali a museli počítat s tím, že nesplní-li smluvní podmínky, vznikne jim povinnost příspěvek státu vrátit. Smluvní podmínky ani do doby rozhodnutí odvolacího soudu nesplnili. Přestože se ve smlouvě zavázali, že porušení některé ze sjednaných podmínek žalobkyni neprodleně oznámí (a příspěvek do 30 dnů poté vrátí), nesplnili ani tuto tzv. ohlašovací povinnost (žalobkyni přesto vytýkají, že je o vrácení příspěvku požádala se značným časovým odstupem). Zásadně platí, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy, a že smlouvy se mají plnit. Soudy zvážily všechny okolnosti na straně žalovaných i postup žalobkyně. Skutečnost, že žalovaní pokračují ve stavbě a že poskytnutý příspěvek prokazatelně použili při stavební činnosti, správně vyhodnotily jako samozřejmost, která nemůže odůvodnit aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Shledávají-li žalovaní důvody pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. ve svých nepříznivých majetkových a sociálních poměrech, lze souhlasit s odvolacím soudem, že tyto nastaly až několik let poté, kdy uplynula desetiletá lhůta pro kolaudaci půdní vestavby a nemohly tudíž být omluvitelným důvodem pro nesplnění smluvních podmínek. Dobrodiní v podobě prominutí vrácení příspěvku je nenárokové; vzhledem k tomu, že žalovaní stavbu nedokončili, nemohlo být legitimní jejich očekávání, že jim žalobkyně promine povinnost vrátit poskytnutý příspěvek.
Úvaha odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nemůže být žalobkyni odepřeno právo na vrácení příspěvku již proto, že žalovaní podmínku kolaudace stavby nesplnili ani opožděně, koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu; ten totiž odepřel ochranu práva na vrácení příspěvku poskytnutého na individuální bytovou výstavbu vždy pouze ve výjimečných a opodstatněných případech, kdy příjemci příspěvku stavbu z důvodů hodných zvláštního zřetele dokončili a zkolaudovali sice opožděně, avšak dříve, než bylo vydáno rozhodnutí soudu prvního stupně; pozdější splnění smluvní podmínky by totiž nemohlo zpětně ovlivnit stav v době rozhodování soudu prvního stupně. Nelze akceptovat námitku žalovaných, že není spravedlivé, jestliže jsou v důsledku ustálené judikatury soudů znevýhodněni oproti příjemcům příspěvku, kteří splnili některou ze smluvních rozvazovacích podmínek opožděně. Je třeba zdůraznit, že účelem vyhlášky č. 136/1985 Sb. bylo podporovat snahu občanů zajistit si vlastní bydlení a tomuto účelu odpovídaly jednotlivé kumulativní podmínky pro (nevratné) poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu. Nejsou-li tyto podmínky příjemcem příspěvku vůbec splněny (příjemce si za pomoci státního příspěvku vlastní bydlení nezajistil), nedochází logicky vzato ani k naplnění účelu vyhlášky.
Lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ukládající žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 120.000,- Kč, není přípustné; dovolací soud je proto v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 10% úrok z prodlení z částky 120.000,- Kč za dobu od 12. 9. 2006 do 9. 12. 2010, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odstz. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Z toho pro danou věc vyplývá, že dovolacímu přezkumu podléhá kontrola správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož ani výkon práva žalobkyně na úroky z prodlení se nepříčí dobrým mravům. Rovněž měnící výrok rozhodnutí odvolacího soudu totiž žalovaní zpochybnili výhradou vůči správnosti poměření zjištěných okolností korektivem dobrých mravů. Prosazují názor, že uplatnila-li žalobkyně právo na vrácení příspěvku (jistiny) teprve bezprostředně před uplynutím (desetileté) promlčecí doby a zapříčinila tak, že úroky z prodlení dosahují téměř poloviny výše poskytnutého příspěvku , je namístě tyto okolnosti posoudit jako příčící se dobrým mravům.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4770/2009 přijal a odůvodnil závěr, že institut úroků z prodlení, představující odůvodněnou ochranu věřitele, slouží k zajištění pohledávky tím způsobem, že hrozbou zvyšujícího se dluhu působí na dlužníka, aby své povinnosti dostál, zároveň jej sankcionuje za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas a přináší věřiteli kompenzaci (paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo. Využití tohoto prostředku věřitelem zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu je možno pouze takovému požadavku věřitele na úrok z prodlení, který by uvedená hlediska opomíjel, nevycházel by ze smyslu institutu prodlení, případně by byl dokonce zneužíván k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. Výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. a jež by mohly vést k odepření práva na soudní ochranu, nelze spatřovat ve skutečnosti, že věřitel bezprostředně po splatnosti své pohledávky nevyzve dlužníka k její úhradě, popř. ji nezačne soudně uplatňovat. Tyto závěry se prosadí i v dané věci, kdy žalovaným vznikla povinnost vrátit příspěvek dne 23. 8. 2000, přičemž žalobkyně uplatnila své právo na vrácení příspěvku u soudu 16. 8. 2010 poté, kdy žalované opětovně (31. 8. 2006 a 26. 5. 2010) vyzývala k dobrovolnému plnění. Žalovaný sice v roce 2003 požádal o prominutí povinnosti vrátit příspěvek, avšak byl žalobkyní nejpozději dne 12. 9. 2006 informován, že této žádosti nebude vyhověno. Takový postoj žalobkyně bylo možno předvídat, neboť ani v době žádosti nebyla státem dotovaná stavba kolaudována. Žalobkyně měla možnost upustit od vymáhání poskytnutého příspěvku v případě porušení podmínek smlouvy tím, že nebyla dodržena doba výstavby uvedená v § 17 odst. 3 písm. b/ vyhlášky č. 136/1985 Sb., pouze tehdy, nabylo-li by kolaudační rozhodnutí právní moci nejpozději do 13 let ode dne uzavření smlouvy (§ 34 odst. 14 citované vyhlášky). Zatímco před nečinností věřitele chrání dlužníka právní instrument námitky promlčení (soud prvního stupně neshledal námitku promlčení uplatněného práva důvodnou a žádný z účastníků tento závěr nezpochybnil), úroky z prodlení jsou naproti tomu nástrojem pro ochranu věřitele, který hrozbou zvyšujícího se dluhu působí na dlužníka, aby své povinnosti dostál. Za významnou z hlediska úvahy o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k právu žalobkyně na příslušenství jistiny lze označit okolnost, že žalovaní nesplnili ani svůj závazek informovat žalobkyni, že smluvená podmínka nebyla ve sjednané lhůtě splněna. K dovolací námitce, že úroky z prodlení za dobu prodlení dosáhly neadekvátní (a tudíž nemravné ) výše, nelze než připomenout, že pokud by soudy přijaly závěr, že na nepřiměřenost přiznaných úroků z prodlení je možné usuzovat z jejich celkové výše zapříčiněné právě délkou prodlení, zvýhodnily by postavení dlužníka (jinak řečeno, čím déle by dlužník neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti celkové výše úroků z prodlení). Takovou úvahu nelze akceptovat, neboť by znamenala zpochybnění sankční a ochranné funkce, kterou mají úroky z prodlení plnit.
Protože žalovanými zpochybněný závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na úroky z prodlení se nepříčí dobrým mravům, je správný , Nejvyšší soud dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovaným právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. dubna 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu