33 Cdo 2532/2008
Datum rozhodnutí: 30.06.2010
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák.




33 Cdo 2532/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Statutárního města Liberec se sídlem magistrátu města v Liberci, náměstí Dr. E. Beneše 1, proti žalovaným 1) P. H. a 2) M. H. , zastoupeným Mgr. Terezou Landfeldovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vítězná 734/11, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 197/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 35 Co 240/2007-98, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. ledna 2007, č. j. 18 C 197/2006-66, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovaným zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 6. 10. 2003 uzavřeli smlouvu č. 7003/03/0027 o zaplacení jednorázového příspěvku za připojení na sítě technické infrastruktury a komunikace (dále jen smlouva nebo předmětná smlouva ). Podle ní se žalovaní zavázali zaplatit žalobci částku 120.000,- Kč ve čtyřech splátkách po 30.000,- Kč počínaje 30. 6. 2004 a dále vždy každého 30. 6. příslušného roku, za což jim vzniklo právo na vydání potvrzení o možnosti připojení na sítě technické infrastruktury a komunikace. Smlouva byla uzavřena na základě Zásad postupu při vybírání finančního příspěvku za připojení na sítě technické infrastruktury a komunikace schválených usnesením 8. zasedání zastupitelstva žalobce dne 30. 9. 2003 pod č. 116/03 (dále jen Zásady ). Jejím důvodem byla skutečnost, že se žalobce v lokalitě, v níž žalovaní prováděli výstavbu rodinného domu (k. ú. V. u L.), podílel na výstavbě sítí technické infrastruktury a komunikace. Přijaté Zásady navazovaly na usnesení zastupitelstva žalobce č. 92/02 ze dne 25. 6. 2002, jímž byl zřízen účelový Městský fond rozvoje bydlení (dále jen MFRB ), jehož příjmy tvoří zejména rozpočet města a jednorázové příspěvky stavebníků za napojení na sítě technické infrastruktury. Zásady stanovily, že příspěvek je vybírán od stavebníka rodinného nebo obytného domu v lokalitách, které jsou podle územního plánu žalobce určeny k výstavbě objektů k bydlení a zároveň byla do těchto lokalit poskytnuta na výstavbu sítí technické infrastruktury a komunikací finanční podpora z MFRB . Stavebníkem se pro účely Zásad rozumí žadatel o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, který je současně budoucím vlastníkem rodinného domu popř. bytového domu, jenž v příslušném stavebním řízení musí prokázat, že je vlastníkem pozemku (§ 2 odst. 2.1 Zásad). Jednorázový příspěvek bude vybírán před stanoviskem žalobce k uvažované výstavbě v rámci vydání územního rozhodnutí, popř. stavebního povolení na výstavbu rodinného, popř. obytného domu (§ 5 odst. 5.1 Zásad). Souhlas žalobce jako účastníka územního, popř. stavebního řízení je podmíněn uzavřením smlouvy o zaplacení finančního příspěvku za připojení na sítě technické infrastruktury a komunikace a předložením dokladu o zaplacení jednorázového příspěvku na účet žalobce (§ 5 odst 5.7 Zásad). Stavební povolení bylo žalovaným vydáno Magistrátem města L. Stavebním úřadem v L. dne 19. 12. 2001 pod č. j. SUS/7130/6101/2001-Vr, s tím, že přístup ke stavbě bude zajištěn po pozemku budoucí komunikace parc. č. 927/15, jež bude spojovat ulici H. a D. Stavební úřad vycházel zejména z vyjádření SČVK Liberec, přičemž zásobování energiemi a odkanalizování bude provedeno přípojkami na stávající inženýrské sítě umístěné v pozemku komunikace. Usnesením 8. zastupitelstva pod č. 115/03 byla schválena dotace ve výši 0,725 mil. Kč stavebníkům (manželům S., Š. a H.) rozestavěných domů v ulici H. ve V. na výstavbu vodovodu, kanalizace a komunikace. Náměstkovi primátora a v jedné osobě i předsedovi správní rady MFRB Ing. J. V. bylo uloženo zajistit uzavření příslušných smluv o přidělení zbývajících prostředků z fondu na rok 2003. Dopisem ze dne 2. 10. 2003 Ing. V. sdělil žalovaným, že nemají-li zájem se podílet na realizaci sítí, odstoupí žalobce od svého záměru a žádné finanční prostředky na jejich výstavbu jim z MFRB neposkytne; nedojde tak k zajištění financování celé akce. Uzavření smlouvy o příspěvku jako podmínka výstavby těchto sítí žalobcem vyplývá z výpovědí svědků R. Š. a R. S. Žalovaní nezaplatili prvé dvě dohodnuté splátky a naopak dopisem ze dne 24. 10. 2004 žalobci sdělili, že smlouvu uzavřeli v tísni a nesvobodně, a proto se jí necítí být vázáni. S odkazem na § 37, § 39, § 49 obč. zák. a § 8 zák. č. 274/2001 Sb., jakož i na ustanovení § 41, § 84 a § 102 zák. č. 128/2000 Sb. a § 9 zák. č. 13/97 Sb. uzavřel, že předmětná smlouva nebyla uzavřena ze strany žalovaných nesvobodně a nebyla ani zrušena odstoupením z důvodů jejího uzavření ve stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek. Neplatná je však proto, že byla uzavřena v rozporu se shora uvedenými Zásadami. Žalovaní nebyli stavebníky , neboť smlouvu uzavírali v okamžiku, kdy již disponovali stavebním rozhodnutím ze dne 19. 12. 2001, z čehož dále vyplývá, že příspěvek byl vybírán až po vydání stavebního povolení. Jestliže podle § 8 zákona č. 274/2001 Sb. možnost napojení nesmí být podmiňována vyžadováním poplatků nebo jiných finančních plnění, pak je dotčená smlouva neplatná i z tohoto důvodu.

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 35 Co 240/2007-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč s 2,5 % z částky 30.000,- Kč od 1. 7. 2004 do zaplacení a 1,75 % z částky 30.000,- Kč od 1. 7. 2005 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl - na základě týchž skutkových zjištění - k závěru, že předmětná smlouva je platná. Při srovnání znění § 8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), účinném k datu uzavření smlouvy o zaplacení jednorázového příspěvku za připojení na sítě technické infrastruktury a komunikace (dále opět jen smlouva nebo předmětná smlouva ) a účinném po 14. 3. 2006 uzavřel, že smlouva není neplatná pro rozpor s tímto ustanovením, neboť v rozhodném období tzv. zákaz zpoplatnění připojení nebyl uzákoněn ani nedošlo k diskriminačnímu jednání předpokládanému v § 36 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb. majícímu za následek neplatnost podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce totiž stejný poplatek vyžadoval i po manželech Š. a S. Shodně se soudem prvního stupně má zato, že v řízení nebyly prokázány okolnosti svědčící o nedostatku svobodné vůle žalovaných při uzavírání smlouvy a pro stručnost co do tohoto důvodu neplatnosti odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Podle odvolacího soudu neobstojí ovšem ani další soudem prvního stupně akceptované důvody neplatnosti smlouvy spočívající v jejím rozporu s přijatými Zásadami žalobce. Jelikož nejde o obecně závazný právní předpis, nemůže být dán důvod neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem; takový právní úkon může být neplatný jen proto, že zákon obchází nebo se příčí dobrým mravům. Dostalo-li se žalovaným protiplnění za zaplacený příspěvek v podobě zhodnocení jejich pozemku jeho připojením na sítě technické infrastruktury a komunikaci vybudované za finanční prostředky žalobce, nemůže být dotčená smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy. S odkazem na § 1 odst. 1 Zásad přihlédl k účelu, který sledovaly, tj. zainteresovat stavebníky v určité lokalitě při investicích do infrastruktury, přičemž smlouvou o příspěvku žalobce hodlal zajistit částečnou návratnost vynaložených obecních prostředků na vybudování komunikace a technické infrastruktury. Odvolací soud přisvědčil závěru, že žalovaní netvrdili ani neprokazovali, že od smlouvy odstoupili v důsledku jejího uzavření v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

V dovolání, jehož přípustnost žalovaní (dále též dovolatelé ) opírají o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýkají, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejsou srozuměni se závěrem o platnosti předmětné smlouvy. V roce 2003, kdy mělo dojít ke kolaudaci stavby jejich rodinného domu na pozemku č. 927/1 v k. ú. V. u L., zjistili, že vybudování inženýrských sítí (pokračování v jejich výstavbě) žalobce jako investor podmiňuje zaplacením jednorázového příspěvku. Neměli tedy jinou možnost než smlouvu uzavřít, aby zamezili problémům při kolaudačním řízení. Od roku 2001 do 30. 9. 2003 neplatila žádná vyhláška , která by upravovala postup žalobce při vybírání příspěvku od stavebníků; žalovaní teprve v okamžiku blížící se kolaudace byli konfrontováni se Zásadami schválenými zastupitelstvem dne 30. 9. 2003 a požadavkem na zaplacení příspěvku. Mají zato, že se uvedené Zásady měly týkat jen nových žadatelů o stavební povolení. Jsou-li stavebníci nuceni k zaplacení příspěvku, na který žalobce nemá žádný zákonný nárok, nemůže být smlouva platná. Důvodem neplatnosti je rovněž okolnost, že výše příspěvku ani samotné uzavření smlouvy nebylo předem projednáno orgány obce (žalobce) podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, i to, že smlouva byla uzavřena v rozporu s § 2 odst. 2.1, § 5 odst. 1, 3 a 7 Zásad, neboť žalovaní nebyli v době uzavření smlouvy žadateli o vydání územního rozhodnutí ani stavebního povolení. Na základě výkladu § 8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb. ve znění účinném k okamžiku uzavírání předmětné smlouvy i s přihlédnutím k novele provedené zákonem č. 76/2006 Sb. prosazují názor, že připojení na vodovodní a kanalizační sítě nesmí být podmiňováno jakýmikoli poplatky. V souhrnu shora popsané jednání žalobce nepochybně odporuje dobrým mravům a nemělo by požívat soudní ochrany. S tímto odůvodněním navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen o. s. ř. )]., není důvodné.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu, vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaní nenamítají, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní obsahově vymezili.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Projev vůle je platným právním úkonem, vyhovuje-li všem náležitostem stanoveným zákonem. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, jde o právní úkon vadný a z pohledu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. o úkon absolutně neplatný. Mezi podmínky platnosti právního úkonu patří náležitosti osoby, vůle, projevu, poměru vůle a projevu a konečně náležitosti vlastního právního úkonu. Svoboda vůle (z právně-filozofického hlediska) znamená schopnost člověka rozhodovat se a jednat se znalostí věci (tj. na základě poznaných přírodních a společenských zákonů) a v souladu se svými zájmy a reálnými cíli. V rovině občanského práva se za svobodné jednání (svobodně projevenou vůli) považuje takové jednání, které je prosté vlivů, jež nutí účastníka právního úkonu jednat v rozporu se svými zájmy; svoboda vůle je mimo fyzického násilí (vis absoluta) vyloučena násilím psychickým (vis compulsiva). I když je vůle subjektů právních úkonů zpravidla podmíněna konkrétními skutečnostmi (pohnutkami), jež mohou omezovat jejich svobodu, je takové omezení právně irelevantní, jen pokud k němu nedošlo v důsledku přímého nebo nepřímého donucení (fyzického nebo psychického násilí). V případě psychického (nepřímého) donucení jednající sice projevuje vlastní vůli, ale je tu vada v pohnutce, která vedla k vytvoření této vůle, neboť pohnutkou byla bezprávná výhrůžka (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 712/2002).

Závěr odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně), že žalovaní uzavřeli smlouvu o zaplacení jednorázového příspěvku svobodně, je správný.

Podle obsahu spisu měli dovolatelé stavbu rodinného domu dokončit do 19. 12. 2003 (viz stavební povolení ze dne 19. 12. 2001, č. j. SUS/7130/6101/2001-Vr), přičemž podmínkou kolaudace bylo její napojení na rozvody vodovodní, plynovodní, kanalizační, elektřiny, jakož i na místní komunikaci, jejíž stavba byla realizována na základě rozhodnutí o umístění stavby ze dne 28. 11. 2002, č. j. SUU/7120/3076/2002-Ře, a stavebního povolení ze dne 23. 1. 2004, č. j. SUU/7120/5293/03-Vá. Dovolatelé stejně jako ostatní stavebníci ve stejné lokalitě, přivedli před dokončením stavby své sítě k hranici pozemku, kde měly být napojeny na uvedené přípojky. Na jednání s Ing. J. V., náměstkem primátora a předsedou správní rady Městského fondu rozvoje bydlení, dne 6. 10. 2003 jim bylo sděleno, že výstavba všech inženýrských sítí a komunikace je podmíněna jejich příspěvkem do fondu rozvoje bydlení na vybudování této infrastruktury ve výši 120.000,- Kč, a že v opačném případě žalobce ve stavbě nebude pokračovat a dovolatelům tak nastanou komplikace v řízení o povolení trvalého užívání stavby. V situaci, kdy měli stavbu dokončit do 19. 12. 2003, přičemž na dokončení stavby závisela otázka jejich bydlení, smlouvu podepsali.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že vůle dovolatelů se sice utvářela pod tlakem okolností, avšak nikoliv nesvobodně, neboť konečný výsledek, k němuž směřovala uzavřená smlouva (její účel), neodporoval jejich vlastním zájmům. Nelze přehlédnout, že výstavba dotčených inženýrských sítí a komunikace byla realizována žalobcem z jeho prostředků, přičemž prospěch z ní, kromě dalších stavebníků v lokalitě Vesec, měli dovolatelé. Vybudované přípojky a komunikace jim totiž umožnily za finančního přispění fondu rozvoje bydlení zřízeného žalobcem připojit jejich stavbu na nezbytné přípojky a přístupovou komunikaci. Stav, ve kterém žalovaní uzavřeli předmětnou smlouvu lze (jak správně uzavřely soudy obou stupňů) hodnotit jako stav tísně, který ve spojení s nápadně nevýhodnými podmínkami, může být důvodem pro odstoupení od takto uzavřené smlouvy podle § 49 obč. zák.; odstoupení od smlouvy včetně naplnění zákonných podmínek žalovaní v řízení netvrdili ani neprokazovali. Jak správně zdůraznily oba soudy, pouhá tíseň nezakládá důvod absolutní neplatnosti právního úkonu.

Podle § 41 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) ve znění účinném k datu uzavření předmětné smlouvy (dále jen zákon o obcích ), podmiňuje-li zákon platnost právního úkonu obce předchozím zveřejněním, schválením nebo souhlasem, opatří se listina osvědčující tento právní úkon doložkou, jíž bude potvrzeno, že tyto podmínky jsou splněny. Právní úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jsou bez tohoto schválení od počátku neplatné (odst. 2). Ustanovení § 41 zákona o obcích ve spojení s § 38 a § 39 téhož zákona mají zabránit zneužívání obecního majetku; za tím účelem při rozhodování o nakládání s ním, rozděluje zákon o obcích pravomoci při schvalování právních úkonů, kterými se s obecním majetkem disponuje, mezi zastupitelstvo obce (§ 67 a násl zákona o obcích) a radu obce (§ 99 a násl. zákona o obcích). Jelikož smlouvou o zaplacení jednorázového příspěvku za připojení na sítě technické infrastruktury a komunikace se s majetkem obce nenakládá, nýbrž se jí obecní majetek rozmnožuje, nevyžaduje zákon předchozí souhlas ani schválení některého z těchto orgánů obce s uzavřenou smlouvou. Nedostatek schválení (souhlasu) nemůže proto způsobit neplatnost smlouvy.

Další důvod neplatnosti předmětné smlouvy žalovaní spojují s jejím rozporem s § 2 odst. 2.1, § 5 odst. 1, 3 a 7 citovaných Zásad.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Citované ustanovení upravuje tři druhy případů nedovoleného právního úkonu, které zákon sankcionuje absolutní neplatností. Odvolací soud správně uzavřel, že Zásady nejsou obecně závazným právním předpisem síly zákona (srovnej § 7, § 10 a § 11 zákona o obcích), kdy rozpor obsahu právního úkonu (smlouvy) s jejich zněním má za následek neplatnost právního úkonu; v případě rozporu obsahu smlouvy se Zásadami lze pouze uvažovat, zda se dotčený právní úkon nepříčí dobrým mravům. Správně odvolací soud dovodil, že smlouva, uzavřená v rozporu s § 2 odst. 2.1, § 5 odst. 1, 3 a 7 Zásad, se dobrým mravům nepříčí.

Nutno zdůraznit, že přes označení finanční částky, kterou mají žalovaní podle smlouvy zaplatit jako příspěvku za připojení (což lze chápat i jako poplatek za připojení), obsahově jde o platbu do Městského fondu rozvoje bydlení (v němž se shromažďují účelově určené finanční prostředky), vyjadřující částečný podíl stavebníků na nákladech vybudování sítí infrastruktury, jejichž hlavním investorem byl žalobce. Nelze přehlédnout, že žalobcem financovaná výstavba rozvodů infrastruktury zajišťujících napojení stavby žalovaných na tyto sítě nesledovala obecný zájem, nýbrž zájem individuální. Proti požadavku na zaplacení částky 120.000,- Kč stojí totiž výhoda, kterou získali tím, že jejich stavba je napojena na nově vybudované sítě technické infrastruktury a komunikaci. Kdyby se žalovaní odmítli částečně podílet na úhradě nákladů na jejich výstavbu, nemohli počítat s tím, že žalobce tuto stavbu realizuje (vloží do ní obecní finanční prostředky).

Dovolatelé se mýlí, považují-li smlouvu ze dne 6. 10. 2003 za neplatnou pro rozpor s § 8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb. Přehlíží, že ze shora uvedených důvodů příspěvek za připojení není poplatkem za napojení na vodovodní rozvody a kanalizaci, nýbrž příspěvkem na částečnou úhradou nákladů, které žalobci v souvislosti s vybudováním takové infrastruktury vznikly. Je potřeba připomenout, že oproti stavu, který zde byl v okamžiku uzavírání sporné smlouvy, je od 15. 6. 2006 zakázáno vyžadovat poplatky nebo jiná finanční plnění za možnost napojení, avšak náklady na realizaci napojení vodovodní přípojky nebo kanalizační přípojky na vodovod nebo kanalizaci musí nést vlastník, jemuž je umožněno napojení vodovodu nebo kanalizace (nedojde-li k jiné dohodě).

Z uvedeného je zřejmé, že žalovaným se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto jejich dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovaným právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30.června 2010 JUDr. Václav D u d a , v. r. předseda senátu