33 Cdo 2485/2008
Datum rozhodnutí: 26.05.2011
Dotčené předpisy: čl. 16 odst. 2 Nařízení () č. 44/2001, čl. 4 odst. 1 Nařízení () č. 44/2001, § 86 o. s. ř.




33 Cdo 2485/2008

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D&I CONSULTING LIMITED se sídlem Juliana Close 29, Londýn N2 0TJ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Brno, Kotlářská 51a, proti žalovanému F. H. , zastoupenému opatrovnicí JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Cheb, Májová 23, o zaplacení 63.845,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 45/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. října 2007, č. j. 25 Co 215/2007-53, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. října 2007, č. j. 25 Co 215/2007-53, s výjimkou výroku o odměně opatrovníka žalovaného, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 10. května 2007, č. j. 15 C 45/2006-41, s výjimkou výroku o odměně opatrovníka žalovaného, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 63.845,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje nedoplatek ze smlouvy o úvěru, která byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobce (tj. Komerční bankou, a. s.) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem dne 12. 2. 2001.
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) se usnesením ze dne 10. května 2007, č. j. 15 C 45/2006-41, prohlásil za nepříslušný k projednání a rozhodnutí dané věci (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku (výroky III. až V.). Dovodil, že na jeho mezinárodní působnost je třeba aplikovat režim Nařízení rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení nebo nařízení Brusel I. ). Projednávaný spor je sporem s mezinárodním prvkem, neboť žalobce je právnickou osobou, která má sídlo ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska a svou žalobu podal u soudu České republiky. Splněna je rovněž jak podmínka teritoriální působnosti Nařízení (Spojené království Velké Británie a Severního Irska i Česká republika jsou členské státy Evropské unie), tak podmínka jeho časové působnosti (spor byl zahájen poté, co Nařízení vstoupilo v obou uvedených členských státech v platnost). Protože jde o spor z úvěrové smlouvy, která je typickým civilním, resp. obchodním kontraktem, je splněna i podmínka věcné působnosti Nařízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný (dlužník) nebyl ve smlouvě o úvěru označen identifikačním číslem podnikatelského subjektu, ani tak, aby na něho mohlo být pohlíženo jako na podnikatele, a předmětem úvěrové smlouvy bylo poskytnutí úvěru sloužícího k financování koupě osobního automobilu dlužníka. Jde tudíž o smlouvu uzavřenou spotřebitelem, pro níž platí článek 15 odst. 1 Nařízení a projednávaný případ spadá pod písm. b/ uvedeného článku. Podle § 16 odst. 2 Nařízení může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Otázku bydliště posuzoval soud prvního stupně podle svého národního práva (tj. podle práva českého), které chápe pojem bydliště jako místo faktického pobytu fyzické osoby, resp. jako místo, kde fyzická osoba pobývá s úmyslem zdržovat se zde trvale. Žalobce v řízení neprokázal, že žalovaný má na území České republiky bydliště a není tudíž splněna podmínka článku 16 odst. 2 Nařízení. Nepřisvědčil námitce žalobce, že nebude-li zjištěno bydliště žalovaného v žádném členském státě, bude mu odepřeno právo na soudní ochranu. Naopak souhlasil s opatrovníkem žalovaného, že Nařízení neumožňuje vést řízení proti osobě neznámého pobytu. Konstatoval, že článek 59 Nařízení sice ponechává otázku určení bydliště účastníka řízení na národním právu, avšak nedopadá na případy, kdy bydliště žalovaného není známo (resp. nepodařilo se zjistit); vedení řízení proti osobě neznámého pobytu tudíž není mezerou v zákonné úpravě, nýbrž stojí zcela mimo ni . Na podporu tohoto svého závěru připomněl, že rozhodnutí vydané v řízení vedeném podle českého procesního práva, kde je žalovaný zastoupen procesním opatrovníkem, by bylo shledáno v rozporu s veřejným pořádkem a nemohlo by proto ve smyslu článku 34 odst. 1 Nařízení obstát. Protože nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu je neodstranitelnou překážkou řízení, soud prvního stupně řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Krajský soud v Plzni (soud odvolací) usnesením ze dne 29. října 2007, č. j. 25 Co 215/2007-53, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. a V. potvrdil, ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení, je změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Za nepřípadný označil poukaz žalobce na Nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. 5. 2000, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech; oblast působnosti tohoto nařízení totiž nebyla v posuzovaném případě naplněna, neboť soud prvního stupně nedoručoval žalovanému do ciziny a působnost Nařízení je podle jeho článku I. odst. 2 vyloučena tam, kde není známa adresa osoby, jíž má být písemnost doručena.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem, že není dána mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Chebu. Soudy obou stupňů podle jeho názoru pochybily, jestliže nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu České republiky dovodily z pouhého faktu, že nelze určit, kde se žalovaný v současné době zdržuje. Žalobce souhlasí s názorem, že je dán mezinárodní prvek sporu, protože má sídlo v jiném členském státě Evropské unie, a že je tudíž namístě užít Nařízení. Smlouva o úvěru, z níž nárok na zaplacení žalované částky dovozuje, byla uzavřena na území České republiky a smluvními stranami (subjekty českého práva) nebylo sjednáno užití jiného (cizího) právního řádu. Právní vztah mezi nabyvatelem pohledávky (žalobcem) a dlužníkem (žalovaným) se proto řídí právem českým. S odkazem na článek 2 Nařízení, který primárně určuje místní příslušnost soudu podle bydliště žalovaného tak, že osoby, které mají bydliště na území členského státu, mohou být žalovány u soudu, v jehož obvodu mají bydliště, ve spojení s článkem 4 Nařízení, podle něhož se příslušnost soudů každého členského státu posuzuje podle jeho vlastních právních předpisů za předpokladu, že žalovaný nemá bydliště na území členského státu, žalobce dovozuje, že pro určení (mezinárodní) příslušnosti soudu je třeba užít procesních předpisů českého práva, konkrétně příslušných ustanovení občanského soudního řádu; ustanovení § 86 přímo pamatuje na situaci, kdy není známo bydliště žalovaného, který je občanem České republiky. V takovém případě je totiž příslušný soud, v jehož obvodu měl žalovaný v České republice poslední známé bydliště. Protože žalovaný měl poslední známé bydliště v Ch., je Okresní soud v Chebu příslušný k projednání a rozhodnutí dané věci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 dále opět jen o. s. ř. (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem), při splnění podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalobce závěr odvolacího soudu o nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, resp. příslušnosti Okresního soudu v Chebu k projednání a rozhodnutí dané věci. Souhlasí sice se soudy obou stupňů v tom, že při posouzení příslušnosti soudu je namístě užít ustanovení Nařízení, neboť je dán mezinárodní prvek sporu, oproti soudům však prosazuje názor, že Okresní soud v Chebu je příslušným soudem k projednání a rozhodnutí dané věci, neboť v jeho obvodu měl žalovaný poslední známé bydliště v České republice.
V posuzovaném případě vycházely soudy obou stupňů ze zjištění, že žalobce je právnickou osobou se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, a že předmětem sporu je pohledávka ze smlouvy o úvěru, který poskytla právní předchůdkyně žalobce žalovanému (občanu České republiky) coby soukromé osobě (nepodnikateli) na pořízení movité věci. Žaloba byla podána u Okresního soudu v Chebu, v jehož obvodu je žalovaný hlášen k trvalému pobytu.
Lze přisvědčit soudům obou stupňů, že projednávaný spor je sporem s mezinárodním prvkem. Skutečnost, že jeden z účastníků soudního řízení je státním příslušníkem jiného členského státu, než ve kterém řízení probíhá, zakládá mezinárodní prvek ve smyslu článku 65 Smlouvy o založení Evropského společenství (nyní článek 81 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie). To platí i v případě, kdy jeden z účastníků je právnickou osobou, která má sídlo v jiném členském státě. Závěr, že projednávaný spor je sporem s mezinárodním prvkem, ostatně žalobce v dovolání nikterak nezpochybnil. Správný je rovněž závěr, že projednávaný případ spadá pod článek 15 odst. 1 písm. b/ Nařízení. Ani proti tomuto závěru žalobce v dovolání nebrojí. Sporným mezi účastníky zůstalo toliko posouzení, zda je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky k projednání a rozhodnutí daného sporu, resp. zda je příslušným k projednání a rozhodnutí věci Okresní soud v Chebu, u něhož byla žaloba o zaplacení žalované částky podána (dále též jen oslovený soud ).
Podle článku 16 odst. 2 Nařízení, smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Zmíněný článek akcentuje zásadu, že pokud se týče pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, měla by být slabší strana chráněna pravidly pro určení příslušnosti, která jsou jejím zájmům příznivější než obecná pravidla.
Protože pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo (článek 59 Nařízení), nepochybily soudy v posuzované věci ani potud, jestliže použily české právo při posouzení, zda má žalovaný jako strana řízení bydliště na území České republiky.
Žalovaný je občanem České republiky a je hlášen k pobytu na adrese Ch. Zde se však dlouhodobě nezdržuje (nebydlí zde) a jeho současný pobyt se soudům nepodařilo zjistit. Jak správně konstatoval již soud prvního stupně (a odvolací soud mu přisvědčil), české právo chápe pojem bydliště jako místo pobytu fyzické osoby, ve kterém se zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale. Jinak řečeno, bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, popř. městský obvod, v němž tato osoba skutečně bydlí s úmyslem se tam trvale zdržovat (tj. zejména místo, kde má svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam i bydlí). Protože zápis v identifikačním dokladu žalovaného i údaj v evidenci obyvatel nekorespondují s jeho skutečným bydlištěm, které se nepodařilo zjistit, nelze dovozovat, že bydliště žalovaného, jak ho chápe české právo, je v Ch. Úsudek soudů, že podle českého práva nelze dospět k závěru, že žalovaný má v obvodu Okresního soudu v Chebu bydliště, je správný.
Postup, jaký soudy v dané věci podle Nařízení zvolily za situace, kdy žalovaný je neznámého pobytu, však nelze akceptovat. Dovolací soud se neztotožňuje s názorem, že za situace, kdy žalobce neprokázal, že žalovaný má bydliště v místě, kde je hlášen k trvalému pobytu (není-li splněna podmínka článku 16 odst. 2 Nařízení) a soudu se pobyt žalovaného nepodařilo zjistit, nezbývá, než vyhovět námitce opatrovníka žalovaného, prohlásit Okresní soud v Chebu za nepříslušný a řízení zastavit.
Nařízení neobsahuje explicitní úpravu soudní příslušnosti pro řízení proti osobám neznámého pobytu; rozlišuje mezi osobami, které mají bydliště na území některého členského státu (příslušnost se určuje podle článků 2 a 3 Nařízení), a osobami, které nemají bydliště na území některého členského státu (příslušnost se až na výjimky určuje v každém členském státě podle jeho vlastních právních předpisů viz článek 4 nařízení). Skutečnost, že žalovaný je neznámého pobytu, tzn. nelze určit, zda má bydliště na území některého členského státu či vně Evropské unie, nemůže bez dalšího znamenat, že by Nařízení neumožňovalo otázku příslušnosti osloveného soudu k projednání žaloby proti osobě neznámého pobytu posoudit. Podle Nařízení lze postupovat i v případě takových žalob.
Okresní soud v Chebu, u něhož byla žaloba podána, po zjištění, že žalovaný nebydlí na adrese, na níž je hlášen k pobytu, zjišťoval jeho bydliště dotazem na Centrální evidenci obyvatelstva a dotazem na jeho blízké příbuzné. Současný pobyt ověřoval rovněž dotazem na Vězeňskou službu ČR a prostřednictvím Úřadu práce v Ch., Městského úřadu v Ch. a České správy sociálního zabezpečení, odboru správy údajové základny. Z došlých odpovědí údaje o bydlišti žalovaného nevyplývají. Soudy pro účely stanovení příslušnosti podle Nařízení nepožádaly o sdělení, zda žalovaný má či nemá bydliště na jejich území, orgány ostatních členských států, popř. některého (některých) z nich. Absenci takového postupu jim však nelze vytýkat. Při počtu členských států a riziku absence či výrazné prodlevy v dodání odpovědí se takový požadavek jeví jako neadekvátní tím spíše za situace, kdy okolnosti případu nenasvědčují, že by bylo možné očekávat kladnou odpověď některého z členských států a dotazování by neskýtalo reálnou možnost zjistit, že žalovaný v některém z ostatních členských států skutečně bydlí. Protože nebylo zjištěno bydliště žalovaného v jiném členském státě, nemůže být otázka příslušnosti vyřešena v souladu s článkem 2 a 3 Nařízení. Článek 4 Nařízení dopadá na žaloby vůči osobám, které nemají bydliště na území některého členského státu (tedy logicky vzato osoby s bydlištěm na území třetích států). Je otázkou, zda nařízení skutečně zamýšlelo, aby jeho článek 4 dopadal vedle osob s bydlištěm na území třetích států i na situace, kdy se bydliště fyzické osoby nenachází vně území Evropské unie, avšak nepodaří se prokázat její bydliště na území některého z členských států . Ze spisu se nepodává, že by žalovaný z České republiky trvale vycestoval a že by se jeho bydliště nacházelo vně území Evropské unie; naopak je vysoce pravděpodobné, že se nadále zdržuje v České republice, avšak nepodařilo se ho lokalizovat pro zjištění základního kritéria k určení soudní příslušnosti podle Nařízení.
V souladu s ustanovením článku 76 odst. 2 je Nařízení závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v členských státech v souladu se Smlouvou o fungování Evropské unie. Nařízení neharmonizuje národní procesní předpisy členských státu, v zásadě nezasahuje do těch procesních předpisů členských států, které nespadají do působnosti Nařízení. Nebrání tomu, aby bylo použito ustanovení národního práva, které umožňuje vést řízení proti osobě, jejíž pobyt není znám.
Nelze-li příslušnost určit podle shora označených článků Nařízení, musí být podle názoru Nejvyššího soudu České republiky určena (řešena) podle vnitrostátního práva osloveného soudu, v daném případě podle vnitrostátních procesních pravidel České republiky. Podle něho by ostatně bylo namístě příslušnost řešit i v případě, že by odpovědi všech členských států byly záporné. Pravidla pro určení příslušnosti musí sice být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, avšak to platí tehdy, může-li být na tomto základě vůbec určitelná. Nelze totiž připustit, aby dlužník unikl svému věřiteli proto, že k projednání žaloby nebude příslušný žádný soud. Kromě místa bydliště žalovaného musí - v případě, že žalovaný je neznámého pobytu nebo má-li bydliště mimo členské státy - existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti (v daném případě § 86 o. s. ř.).
S odkazem na shora uvedené lze uzavřít, že odvolací soud pochybil, akceptoval-li bez dalšího prohlášení Okresního soudu v Chebu, že není příslušný k rozhodnutí a projednání věci, a přisvědčil-li závěru, že řízení u tohoto soudu je namístě zastavit pro nedostatek mezinárodní příslušnosti. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu - s výjimkou výroku o odměně opatrovníka žalovaného - zrušit (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o odměně opatrovníka žalovaného) a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V Novém rozhodnutí soud znovu rozhodně i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta první a druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2011

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu