33 Cdo 2466/2011
Datum rozhodnutí: 28.02.2013
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 o. s. ř., § 132 o. s. ř., § 133 o. s. ř., § 134 o. s. ř., § 135 o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.




33 Cdo 2466/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce V. Š. , zastoupeného JUDr. Lenkou Čambálovou, advokátkou se sídlem v Kladně, L. Zápotockého 3094, proti žalované V. D. , o 900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 118 C 141/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, č.j. 27 Co 523/2010-105, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 7. 2010, č.j. 118 C 141/2009-72, tak, že žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal 900.000,- Kč s úroky z prodlení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování posoudil účastníky uzavřenou smlouvu o půjčce jako absolutně neplatnou pro nedostatek jejich vůle takovou smlouvu uzavřít (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ). Žalobě, která právní titul pro vrácení peněz opírá o takovou smlouvu, nelze podle odvolacího soudu vyhovět.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s odůvodněním, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následky nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prosazuje verzi, podle níž jeho vůlí bylo žalované peníze půjčit. Odvolacímu soudu vytýká, že zjištění, že si účastníci byli vědomi toho, že 900.000,- Kč žalovaná nepřevzala od žalobce z titulu půjčky, ale jako obnos na obstarání bytu, opřel pouze o výpověď žalované jednak u soudu prvního stupně, jednak zachycenou ve spisu Policie České republiky ve věci trestního stíhání Z. L. Odvolací soud ponechal bez povšimnutí výpověď Z. L., podle níž jí žalovaná peníze, které dostala od žalobce, předala v automobilu před jejím domem, zatímco žalovaná vypověděla, že peníze Z. L. předala na radnici. Nevypořádal se rovněž s tím, že žalovaná žalobci vystavila dvakrát písemnou smlouvu o půjčce a nikoli jednoduchý doklad o přijaté částce, a že nebyla schopna doložit ani takové jednoduché písemné potvrzení o převzetí tak velké částky Z. L. Z odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě neplyne, proč soud považoval za hodnověrnější výpovědi žalované než jím předložené listiny. Dovolatel má za to, že neobstojí tvrzení žalované o příkazní smlouvě (neboť žádný byt nekoupil a žalovaná mu částku 900.000,- Kč nevrátila ani nevyúčtovala), a že nelze aplikovat ani ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák. (neboť vůlí žalobce nebylo uzavření příkazní smlouvy). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen o.s.ř. ) není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Přestože žalobce ohlásil dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., jeho námitky vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; předmětem dovolacího přezkumu je tedy v první řadě posouzení, zda zjištění, že účastníci si byli vědomi, že 900.000,- Kč žalovaná od žalobce nepřevzala z titulu půjčky, ale jako obnos který měl sloužit pro obstarání bytu, resp. že vůle účastníků nesměřovala k uzavření smlouvy o půjčce, má oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaná převzala od žalobce 900.000,- Kč. O tom vystavila žalobci dvě listiny (z 9. 11. 2008 a z 25. 11. 2008), jimiž potvrdila, že si uvedenou částku půjčila a že ji žalobci vrátí do dvou měsíců od podpisu, resp. do 16. 12. 2008. Na listině z 25. 11 2008 je pouze (notářsky ověřený) podpis žalované. Dne 23. 9. 2010 bylo zahájeno trestní stíhání Z. L. mimo jiné i pro skutek spočívající v tom, že v listopadu 2008 uvedla žalobce v omyl tím, že mu přislíbila koupi blíže neurčeného bytu o velikosti 3+1 z majetku Magistrátu města Kladna za 900.000,- Kč, které jí žalobce předal prostřednictvím žalované. Z. L. žalobci byt neobstarala a peníze nevrátila; její trestní stíhání bylo zahájeno i pro dalších pět skutků týkajících se obstarání bytů dalším osobám. Účastníci si byli vědomi, že částku 900.000,- Kč žalovaná od žalobce nepřevzala jako půjčku, ale za účelem obstarání bytu.
Skutkové zjištění, že vůle účastníků při předání a převzetí peněz nesměřovala k uzavření smlouvy o půjčce, učinil odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku hodnocením důkazů, a to listin z 9. 11. 2008 a z 25. 11. 2008, dále z usnesení o zahájení trestního stíhání Z. L. a zejména z výpovědí účastníků a Z. L., které odvolací soud při jednání 24. 2. 2011 četl ze spisu Policie České republiky, krajského ředitelství policie Středočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 1. odd., Kladno Rozdělov , sp. zn. KZV 66/2010 (§ 129 odst. 1, § 211 o.s.ř.). Ze všech tří výpovědí vyplývá, že žalobce měl zájem získat byt za cenu 900.000,- Kč. Uvedenou částku žalovaná předala Z. L. podle shodných výpovědí obou jako peníze patřící žalobci. Účel předání vyplývá z výpovědi žalované; jednalo se o peníze na zakoupení bytu, které od žalobce převzala namísto Z. L., o čemž žalobce věděl. Písemné potvrzení o půjčce žalovaná vystavila proto, aby měl žalobce doklad o předání peněz. Žalobce ve své výpovědi uvedl, že peníze poskytl žalované jako půjčku, která byla podmínkou obstarání bytu. Toto však sám následně vyvrátil tvrzením, že smlouvu o půjčce sepsali až po předání peněz s tím, že listinu podle dohody s žalovanou stornuje, stane-li se vlastníkem bytu, jinak bude sloužit jako doklad pro vrácení peněz. Výpovědi účastníků se tak v konečném důsledku shodují i v tom, že předané peníze nebyly půjčkou žalované, nýbrž finančními prostředky určenými na obstarání bytu, a že obě vystavené listiny byly jen pojistkou pro případné vrácení peněz.
Logický a dostatečně odůvodněný skutkový závěr o nedostatku vůle účastníků uzavřít smlouvu o půjčce tak má oporu v provedeném dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být soudy zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o.s.ř. tudíž nebyl uplatněn právem.
Na výše uvedený skutkový závěr odvolací soud aplikoval ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. ústící v právní závěr o neplatnosti smlouvy o půjčce, který dovolatel k tomu určeným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nezpochybnil. K řádnému uplatnění uvedeného dovolacího důvodu nestačí pouhé konstatování, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z dovolacích námitek je tomuto dovolacímu důvodu podřaditelná toliko argumentace, podle níž účastníci neuzavřeli disimulovanou příkazní smlouvu; rozhodnutí odvolacího soudu však na takovém právním posouzení nespočívá.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak žalobce odvolacímu soudu vytkl, že z jeho rozhodnutí přesvědčivě neplyne, proč považoval za hodnověrnější důkaz výpovědi žalované než jím předložené dvě listiny, a že se nezabýval rozporem ve (čtených) výpovědích žalované a Z. L. co do místa předání peněz. Ani těmto výtkám nelze přiznat opodstatnění, neboť u první z nich vychází dovolatel nesprávně z toho, že odvolací soud výše přezkoumávané skutkové zjištění opřel pouze o výpovědi žalované, druhá výhrada se týká jak vyplývá z výkladu podaného shora skutečnosti, která nebyla významná pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Lze uzavřít, že žalobci se nepodařilo užitými argumenty správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit. Nejvyšší soud proto vyloučiv vady řízení vyjmenované v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (žalované, která by měla právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2013
JUDr. Pavel K r b e k, v. r. předseda senátu