33 Cdo 2456/2015
Datum rozhodnutí: 31.08.2015
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, čl. 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 2456/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. R. , zastoupeného Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 568/92, proti žalované K. B. , zastoupené Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 28, o 392.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 278/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 35 Co 421/2014-114, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Žalovaná podala dovolání proti shora uvedenému usnesení, jímž Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 3. dubna 2014, č. j. 21 C 278/2013-80, ve znění opravného usnesení ze dne 9. června 2014, č. j. 21 C 278/2013-87, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (článek II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Posuzováno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalobkyně shora uvedenému požadavku nedostála.
Argument, že napadené rozhodnutí řeší otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně , může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Takový údaj se však (posuzováno podle obsahu) z dovolání nepodává; žádnou rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu žalovaná v dovolání neoznačuje.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Citace částí odůvodnění (předchozích) rozhodnutí dovolacího soudu nenaplňuje požadavek § 237 o. s. ř. v dovolání označit (identifikovat) právní otázku, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s tím, jak již byla ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešena. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 1528/2012, nelze argumentačně použít k průkazu naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), neboť důraz na požadavek řádného poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. svědčí naopak proti úvaze dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je se závěry uvedeného usnesení v rozporu.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nedostatečné odůvodnění), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud její dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2015

JUDr. Václav Duda
předseda senátu