33 Cdo 2455/2015
Datum rozhodnutí: 05.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 2455/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce J. Č. , zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami III, Na Flusárně 168, proti žalované M. Č. , zastoupené JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 69/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2014, č. j. 26 Co 420/2014-147, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.598,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Hráška, advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 6. května 2014, č. j. 15 C 69/2013-110, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 60.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2014, č. j. 26 Co 420/2014-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost. Zdůraznila, že žalobce v dovolání nevylíčil podmínky přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. a jeho dovolací námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, resp. proti způsobu hodnocení důkazů.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Předmětné dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť žalobce jeho přípustnost zdůvodnil pouze částečnou citací ustanovení § 237 o. s. ř., aniž přitom specifikoval, jaká otázka hmotného nebo procesního práva, na níž by záviselo dovoláním napadené rozhodnutí, podle něho nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
Nad rámec řečeného je namístě uvést, že žalobce v dovolání ani neuplatnil jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť jeho dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž soudům je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr, že se žalované podařilo vyvrátit právní domněnku existence závazku z titulu půjčky. Žalobce nadále prosazuje, že tvrzení žalované byla nepravdivá, a zdůrazňuje, že žalovaná nepředložila žádný důkaz, jímž by prokázala, že mu (majiteli obhospodařovaných pozemků) dne 23. 3. 2011 předala peníze z dotací, které jí byly vypláceny coby ekologicky hospodařícímu zemědělci. Vytýká odvolacímu soudu, že považoval za věrohodnou výpověď svědka E. L., přestože jde o syna žalované (a lze tudíž předpokládat jeho zájem na výsledku řízení), a že nevzal dostatečně v úvahu textové zprávy, z nichž vyplývá, že žalovaná s ním v minulosti jednala o prominutí dluhu a jeho vyrovnání. Oproti odvolacímu soudu pak prosazuje názor, že listinou z 23. 3. 2011 obsahující uznání dluhu prokázal existenci půjčky, resp. že žalovaná v řízení neprokázala své obranné tvrzení, že účastníci žádnou smlouvu o půjčce neuzavřeli. Má tudíž za to, že zůstala zachována právní domněnka existence dluhu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Sluší se uvést, že závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozhodnutích ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2206/2010, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3612/2011) k otázce uznání dluhu a jím založené (vyvratitelné) právní domněnky existence uznaného závazku, nelze na daný případ - jak je v dovolání prosazováno - použít, neboť žalobce veškerou s nimi spojenou argumentaci zakládá na vlastní skutkové verzi, že žalovaná svou obranu založila toliko na popření existence uznané půjčky, které samo o sobě není způsobilé vyvrátit domněnku existence závazku. Tvrdí doslova, že kladné řešení otázky, zda účastník unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka . Soudy obou stupňů však v posuzované věci vycházely z toho, že důkazy, které žalovaná v řízení předložila, se navzájem logicky podporovaly a doplňovaly a žalované se jimi podařilo prokázat, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce, ani k reálnému předání peněz žalované.
Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům v dovolání neuplatnil.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.

V Brně dne 5. srpna 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu