33 Cdo 2436/2013
Datum rozhodnutí: 27.02.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



33 Cdo 2436/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Š. J. , b) Mgr. M. J. , zastoupených Mgr. Ĺudovítem Pavelou, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, proti žalovaným 1) J. Š. , 2) I. Š. , zastoupeným JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 208/16, o 1.442.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 48/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, č.j. 24 Co 67/2013-122, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 28.024,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ĺudovíta Pavely, advokáta.
O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 19. 10. 2012, č.j. 5 C 48/2012-88, jímž okresní soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 1.442.000,- Kč s úroky z prodlení 7,75 % ročně od 24. 11. 2011 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 175.320,92 Kč (výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení 102.405,- Kč (výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, které není přípustné.
Dovoláním zpochybněnou právní otázku, která již byla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní (jednotnou) judikaturou dovolacího soudu, od níž se nemíní odchýlit ani v souzené věci (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen o.s.ř. ).
Závěr, že účinky splnění dluhu nastávají složením do úřední úschovy jen tehdy, jestliže dlužník nebo jiný povinný účastník složil předmět úschovy u soudu v souladu s hmotným právem; zjistí-li se, že důvody pro složení předmětu úschovy u soudu nebyly dány, nebyl složením u soudu závazek splněn a povinnost poskytnout plnění věřiteli - bez ohledu na to, že usnesení o přijetí plnění do úschovy je pravomocné - nadále trvá (§ 568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen obč. zák. ), odpovídá tomu, co Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 379/2005, na které ostatně odkazují i dovolatelé, z jehož odůvodnění však mylně dovozují, že přijal-li od nich soud peníze do úschovy, pak akceptoval její důvodnost, a oni tak nemohli být nadále v prodlení. Z uvedeného usnesení se však podává jak je výše uvedeno závěr opačný.
Namítají-li žalovaní, že je právní předchůdce žalobců žádal, aby vyčkali s úhradou zbytku kupní ceny a že jim byl žalobkyní zaslán místo smlouvy o postoupení pohledávky pouze čistý list papíru, a měli proto pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, jedná se o skutkové výhrady, které jsou pro účely dovolacího přezkumu bezcenné, neboť nepředstavují uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Stejný osud stíhá i námitky směřující proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, které v dovolání úspěšně napadnout nelze, jakož i výtky, že účastníkům nebyla v řízení přiznána rovná práva (adresované soudu prvního stupně že žalovaným neposkytl lhůtu k doplnění důkazních návrhů a neprovedl jimi navrhované důkazy, jakož i odvolacímu soudu že přikryl toto bezpráví ), jelikož k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. přihlédne dovolací soud jen v případě, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Nezbývá než dodat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, které dovolatelé vystavěli na jiném skutkovém základu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; takovou je ve vztahu k výroku o věci samé kritika závěrů o prodlení žalovaných a o tom, že složením žalované částky nenastaly účinky splnění závazku.
Ve vztahu k nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelé namítli, že náhrada nákladů řízení neměla být žalobcům přiznána podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť rozsudek odvolacího soudu jim byl doručen stejného dne, kdy byl ve sbírce zákonů publikován nález, kterým Ústavní soud tuto vyhlášku zrušil. Neopodstatněnost této úvahy se podává ze sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013 č. Org. 23/13 publikovaného ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 117/2013.
Ani zbývající námitky dovolatelů směřující proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu nejsou s to přípustnost dovolání založit. Dovolatelé vycházejí jednak ze spekulativního podezření, že žalobci za právní zastoupení nemusejí svému zástupci nic platit, jednak z tvrzení, že pohledávka byla postoupena za účelem jejího navýšení o náklady řízení, když žalobkyně mohla postupitelům poskytnout pouze právní zastoupení (v čemž dovolatelé spatřují šikanózní zneužití práva na zastoupení advokátem). Vzhledem k tomu, že odvolací soud odpovídající skutková zjištění neučinil, nelze o ně opřít ani kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem. Ostatně část argumentace dovolatelů nemůže obstát již proto, že v případě, že by na straně žalobců vystupovali původní věřitelé, které by v řízení zastupovala žalobkyně jako advokátka, nelze z ničeho dovodit, že by tito právo na náhradu nákladů neměli.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu