33 Cdo 2409/2016
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 630 obč. zák.



33 Cdo 2409/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. V. V. , zastoupeného JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 547/43, proti žalované V. V. , zastoupené JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 5 C 88/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2016, č.j. 61 Co 335, 336/2015-203, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 23. 3. 2015, č.j. 5 C 88/2013-152 (ve spojení s usnesením ze dne 19. 5. 2015, č.j. 5 C 88/2013-167), kterým Okresní soud Plzeň - sever zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal vrácení vozidla zn. Toyota Land Cruiser, RZ 2P0 9977, in eventum zaplacení částky 400.000,- Kč ; ve výrocích o náhradě nákladů řízení účastníků a státu rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že chování žalované (obdarované), pro které se žalobce domáhal vrácení osobního vozidla, nedosahuje intenzity předpokládané ustanovením § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen obč. zák. ), tj. hrubého porušení dobrých mravů.
Dovolání, kterým žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, není přípustné. Právní otázka, jejíž řešení odvolacím soudem žalobce zpochybnil (interpretace a aplikace § 630 obč. zák.), byla již Nejvyšším soudem vyřešena (viz výklad níže), napadené rozhodnutí je s touto (konstantní) judikaturou v souladu a dovolací soud v projednávaném případě nemá důvod se od ní odchylovat.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o.s.ř. ).
Podle ustanovení § 237 o.s.ř. je dovolání není-li stanoveno jinak přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel zejména z toho, že žalobce dopisem z 12. 3. 2013 žalovanou vyzval, aby do 21. 3. 2013 vrátila předmětný osobní automobil, který jí smlouvou z 16. 6. 2012 daroval, protože 1) hrubě křivě obvinila žalobce z opakovaného ublížení na zdraví , a to dokonce písemně v procesní žalobě, na základě které bylo zahájeno u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 3 C 283/2012 řízení o rozvod manželství účastníků, v němž tyto skutečnosti nebyly prokázány, 2) odmítla žalobci (věřiteli) uhradit dluh ve výši 6.378.332,- Kč, jakožto jeho právo z bezdůvodného obohacení (žalobce v této výši plnil za žalovanou subjektivní peněžní povinnosti ), a 3) bez objektivních důvodů vyhostila žalobce a dceru účastníků V. ze společné domácnosti. Podle odvolacího soudu sice žalovaná neprokázala, že ji žalobce fyzicky ublížil, ale bylo zjištěno, že vzájemné vztahy účastníků před rozvodem manželství byly více než napjaté, že v září a říjnu 2012 činil žalobce nátlak na žalovanou ve věci způsobu jejich majetkového vypořádání a že také žalobce v rozvodovém řízení tvrdil, že ho žalovaná třikrát fyzicky napadla, aniž by to prokázal. Se zřetelem k těmto okolnostem, jakož i k tomu, že také žalobce měl podíl na rozvratu manželství účastníků (udržoval vztah s novou partnerkou) a že ke vzájemnému nařčení z fyzického násilí došlo v rozvodovém řízení, jehož se účastnil omezený okruh osob, neutrpěl žalobce (advokát) žádnou újmu spočívající v poškození profesní pověsti. Spornost žalobcovy pohledávky vylučuje hodnotit nesplnění tvrzeného dluhu jako jednání žalované v rozporu s dobrými mravy. Po návratu z dovolené v Chorvatsku v srpnu 2012 se vztahy účastníků staly dlouhodobě konfliktní, aniž by bylo možno jednoznačně určit, kdo a v jaké míře byl iniciátorem. Jednorázové chování žalované, jejíž psychický stav byl špatný, vůči dceři V., kterou v říjnu 2012 vyzvala, aby opustila dům, a řekla jí, že lituje, že ji porodila, nedosahuje co do intenzity hrubého porušení dobrých mravů. Soudy obou stupňů k tomuto závěru dospěly po zhodnocení konkrétních skutečností, které ve vztazích účastníků a dcery panovaly. V. v té době s ukončeným vysokoškolským vzděláním dosahující jako advokátní koncipientka jistého výdělku do gradujícího konfliktního vztahu rodičů zasáhla, zejména ve věci vypořádání majetku se postavila na stranu otce, který disponoval dostatkem finančních prostředků, takže rodina netrpěla hmotnou nouzí; žalovaná reagovala emocionálně vypjatě poté, co jí žalobce sdělil, že s ní nechce žít a odstěhoval se k nové partnerce.
V první řadě je třeba připomenout, že otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy, je především otázkou skutkovou. Protože dovolání může být podle § 237 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce však v dovolání zejména v polemice k důvodu vrácení daru ad 3) zpochybnil právní posouzení věci na základě zčásti jiné verze skutkového stavu, než z jaké vyšel při právním posouzení odvolací soud. Měl-li za to, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou nesprávná (neúplná), neuplatnil způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Ve vztahu k důvodu vrácení daru ad 2) a k jeho právnímu hodnocení odvolacím soudem žalobce dovolací přezkum nežádá.
Výklad pojmu rozpor s dobrými mravy , který je významný z hlediska aplikace ustanovení § 630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Konstatoval, že jimi lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost ustanovení § 630 obč. zák., ustálila se judikatura na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty § 630 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, nelze ze zjištění, že chování účastníků bylo v době od podpisu darovací smlouvy do výzvy k vrácení daru charakterizováno vzájemnými útoky (mnohdy za aktivní účasti dárce), dovodit právní názor, že chování obdarovaného hrubě porušuje dobré mravy a že je tak naplněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák. Soud vždy zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, usnesení ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2088/2007, a ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014).
Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti § 630 obč. zák. o intenzitě rozporu jednání obdarovaného s dobrými mravy se vždy odvíjejí od posouzení všech zvláštností každého jednotlivého případu a dovolací soud je může přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolává-li se žalobce závěrů Nejvyššího soudu vyslovených v rozsudcích ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009 (o soustavnosti jednání hrubě porušujícího dobré mravy), a ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002 (o manželské nevěře obdarovaného znevažující důstojnost dárkyně), přehlíží, že o soustavnost jednání v projednávaném případě pojmově jít nemůže, resp. že byly přijaty na základě jiných skutkových okolností.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Protože o nákladech řízení před soudy obou stupňů bude znovu rozhodovat soud prvního stupně (odvolací soud), rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. 2. 2017

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu