33 Cdo 2377/2012
Datum rozhodnutí: 28.11.2013
Dotčené předpisy: čl. 4 předpisu č. 64/2006Sb.




33 Cdo 2377/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce NORDOSSOLA TRANSPORTI S.r.l. , se sídlem Via Molinetto 50, CRODO 28862, Italská republika, zastoupeného Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou se sídlem v Praze 2, U Kanálky 4/1359, proti žalované Z. C. , zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4/138, o 13.901,81 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 42/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2012, č.j. 44 Co 277/2011-148, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2012, č.j. 44 Co 277/2011-148, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2011, č.j. 39 C 42/2010-126, se ruší a věc se Městskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou z 31. 3. 2010 domáhal po žalované zaplacení částky 13.901,81 EUR s příslušenstvím (úroky z prodlení). Nárok opřel o tvrzení, podle něhož s žalovanou uzavřel ústní smlouvu o prodeji osobního automobilu Mercedes Benz třídy C Elegance, VIN : WDB2030061A376961, reg. zn. 5B5 3425. Vozidlo žalovaná, která v době od 6. 4. 2007 do 13. 1. 2010 pracovala jako vedoucí organizační složky žalobce v České republice, převzala 1. 4. 2008, přičemž sjednanou cenu ve výši 13.901,81 EUR nezaplatila.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 4. 2011, č.j. 39 C 42/2010-126, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Po stránce skutkové dovodil, že žalobce neprokázal existenci ústní kupní smlouvy, a uzavřel, že vozidlo obdržela žalovaná darem za to, že vzorně plnila své pracovní povinnosti ve prospěch žalobce.
Rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, č.j. 44 Co 277/2011-148, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobce zavázal k náhradě nákladů, které vznikly žalované v odvolacím řízení. Odvolací soud na podkladě skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně rovněž vyloučil existenci práva žalobce na zaplacení kupní ceny z důvodu neexistence kupní smlouvy; nadto se vypořádal s námitkou, podle níž mělo být plnění přiznáno z titulu bezdůvodného obohacení ( nárok z bezdůvodného obohacení nelze odůvodnit skutkovým tvrzením o uzavření kupní smlouvy ) .
Soudy obou stupňů implicite vycházely z toho, že právní řád České republiky je ten, podle kterého je třeba daný právní vztah posoudit.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), vytknul (mimo jiné), že soudy nesprávně vyřešily otázku, který právní řád je pro hmotněprávní posouzení dané věci příslušný ; podle názoru dovolatele měl být aplikován italský právní řád.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); ten je dán tím, že otázku určení smluvního statusu pro právní vztah ze smlouvy kupní, jejíž stranou byla právnická osoba zřízená podle italského práva, Nejvyšší soud dosud neřešil.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Mezinárodní (cizí, zahraniční) prvek je v soukromoprávním vztahu obsažen, jestliže tento vztah má v některé své složce společensky dostatečně významný poměr k zahraničí. Tak je tomu tehdy, jestliže vztah k zahraničí je dán u
1/ subjektu právního vztahu (účastník právního vztahu je cizí státní příslušník nebo bydlí v zahraničí, popř. je právnickou osobou založenou podle cizího práva nebo se sídlem v zahraničí);
2/ skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu (nastala nebo má nastat v zahraničí, přičemž může jít o právní úkon, jinou událost nebo chování účastníka, jež je předmětem právního vztahu);
3/ předmětu právního vztahu (jde o nepřímý předmět právního vztahu, tj. věci, práva a nehmotné výsledky lidské činnosti, jichž se týká chování účastníků právního vztahu, je-li tento předmět umístěn v cizině nebo jinak lokalizován či vázán na oblast cizího státu nebo ho má být dosaženo v cizině);
4/ právního vztahu, který právně souvisí nebo je právně závislý (akcesorický) na jiném právním vztahu, jestliže se tento vztah (základní, hlavní) řídí cizím právem (srov. Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, 6. Opravené a doplněné vydání, nakladatelství Doplněk Brno 2004, str. 18).
Zjistí-li soud přítomnost mezinárodního prvku v řízení, je povinen zabývat se otázkou, podle jakého právního řádu a podle jakých konkrétních norem je třeba právní vztah posoudit. Kvalifikace vztahu z pohledu mezinárodního práva soukromého (tj. zda jde či nejde o vztah s mezinárodním prvkem) a v kladném případě následná identifikace rozhodného práva, jeho obsahu a způsobu jeho aplikace musí předcházet hodnocení zjištěných skutkových okolností a právnímu posouzení věci. Skutkové závěry musí nalézt svůj obraz v podobě konkrétních subjektivních práv a povinností normovaných právním předpisem. Skutkový stav je tedy interpretován prostřednictvím rozhodného práva a výrazem této interpretace je výrok soudního rozhodnutí. Nedošlo-li k identifikaci vztahu a ke zjištění rozhodného práva a jeho obsahu, neexistuje ani spojnice mezi skutkovým stavem a rozhodnutím, neboť chybí nástroj, prostřednictvím kterého vůbec lze skutková zjištění hodnotit a určit rozsah subjektivních práv a povinností v rámci předmětu sporu.
V souzené věci je mezinárodní prvek evidentní; účastnicí tvrzeného právního poměru je právnická osoba zřízená podle italského práva. Rozhodné právo se určí podle skutkových tvrzení obsažených v žalobě, příp. v doplňujících podáních a vyjádřeních, o která žalobce opírá nárok na peněžité plnění (úhrada sjednané ceny za prodej osobního automobilu). Se zřetelem k žalobnímu tvrzení, že žalovaná převzala vozidlo 1. 4. 2008 na základě ústní formou uzavřené kupní smlouvy, lze již v této fázi řízení učinit následující závěry.
Určit rozhodné právo nelze podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ( Řím I ). Časová působnost Nařízení jako komunitárního aktu přímo aplikovatelného na národních úrovních a vylučujícího použití konkurujících předpisů národních právních řádů (kolizních norem) vyplývá z jeho článku 28 (použije se na smlouvy uzavřené v rámci věcné, teritoriální a subjektivní působnosti kdykoliv od 17. 12. 2009 /včetně/).
Pro smlouvy uzavřené do 17. 12. 2009 se právo, kterým se právní vztahy jimi založené spravují, určí je-li použitelná podle Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z 19. 6. 1980 ( Římská úmluva, Úmluva ); ta byla otevřena k podpisu v Římě dne 19. 6. 1980 a v platnost vstoupila 1. 4. 1991 (Italská republika byla jedním z původních signatářů Úmluvy). V souvislosti s členstvím v Evropské unii přistoupila Česká republika k Úmluvě (včetně Prvního a Druhého protokolu o jejím výkladu) 14. 4. 2005 (viz Sdělení ministerstva zahraničních věcí vyhlášené pod č. 64/2006 Sb.m.s.) a v souladu s čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, v platném znění, se Římská úmluva stala 1. 7. 2006 součástí právního řádu České republiky. Úmluva má přednost před jinými předpisy, které jsou součástí vnitrostátního práva, pokud tyto stanoví něco jiného (srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon č. 97/1967 Sb. ).
Můžeme zrekapitulovat: Byla-li smlouva zakládající soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem uzavřena do 30. 6. 2006, aplikují se pro určení rozhodného práva ustanovení zákona č. 97/1967 Sb.; pro smlouvy, které byly uzavřeny 1. 7. 2006 a po tomto datu, se použije Úmluva jako pramen mezinárodního práva.
Podle článku 4 odst. 1, věty první, Úmluvy se smlouva v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno v souladu s článkem 3 řídí právem země, s níž nejúžeji souvisí . V odstavci 2 tentýž článek Úmluvy formuluje (s výhradou odstavce 5) domněnku , podle níž smlouva nejúžeji souvisí se zemí, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění příznačné pro smlouvu , v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště nebo v případě obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby ústředí. Byla-li však smlouva uzavřena při výkonu povolání nebo při provozování živnostenské činnosti této strany, je danou zemí země, v níž se nachází hlavní provozovna, nebo má-li být v souladu s podmínkami smlouvy plněno v jiné než hlavní provozovně, je danou zemí země, v níž se nachází tato jiná provozovna. Podle článku 4 odst. 5 Úmluvy se odstavec 2 nepoužije, není-li možné určit předmět plnění. K domněnkám uvedeným v odstavcích 2, 3 a 4 se nepřihlíží, vyplývá-li z okolností jako celku, že smlouva úžeji souvisí s jinou zemí.
Pro určení závazkového smluvního statusu je významné správné provedení kvalifikace konkrétního právního vztahu založeného smlouvou. Předpokládá se identifikace typu smlouvy, ověření, zda jde o smluvní závazkový vztah, určení plnění, které je charakteristické pro danou smlouvu, a prověření intenzity vazby smluvního vztahu na právní řád státu určený podle charakteristického plnění. V projednávaném případě z žalobních tvrzení vyplývá, že žalobce na základě ústní smlouvy prodal žalované movitou věc (osobní automobil) a že žalovaná nezaplatila cenu, na níž se shodli. Je nepochybné, že takto vymezený právní vztah je soukromoprávní a že představuje průnik volních projevů účastníků, kteří vyjádřili kvalifikovaný zájem na založení subjektivních práv a povinností. Plněním příznačným pro daný druh závazkových poměrů, jinak řečeno, charakteristickým plněním, je odevzdání předmětu koupě kupujícímu. Odpověď na otázku, zda smlouva úžeji souvisí s italským právním řádem nebo s právním řádem českým, se skrývá ve (vyvratitelné) domněnce článku 4 odst. 2, věty první, Úmluvy, a to za situace, kdy ze zjištěných okolností (prozatím) nelze uzavřít, že smlouva úžeji souvisí s právem České republiky, a kdy (dosud) žalovaná dopad domněnky skutkovými tvrzeními nevyvracela.
Lze uzavřít, že strana, která je povinna poskytnout plnění příznačné (charakteristické) pro kupní smlouvu, je žalobce; jeho sídlo ( ústředí ) je v Italské republice. Odvolací soud, který implicite aplikoval na právní vztah účastníků český právní řád, posoudil otázku určení rozhodného práva ve vztahu s mezinárodním prvkem nesprávně.
Nejvyšší soud aniž se zabýval důvodností dalších námitek snesených žalobcem v dovolání napadené rozhodnutí zrušil; zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť důvody kasace se vztahují i na toto rozhodnutí (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu