33 Cdo 2335/2016
Datum rozhodnutí: 19.04.2017
Dotčené předpisy: § 56 obč. zák., § 55 obč. zák., § 41 obč. zák.




33 Cdo 2335/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně MONETA Money Bank, a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michle, Vyskočilova 1422/1a (identifikační číslo osoby 256 72 720), zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému R. H. , zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, o žalobě proti rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 30 C 326/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č.j. 96 Co 270/2015-298, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č.j. 96 Co 270/2015-298, se vyjma výroku, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č.j. 96 Co 270/2015-298, kterým byl zamítnut návrh na přerušení řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 15. 6. 2015, č.j. 30 C 326/2014-232, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byl zamítnut návrh žalovaného v řízení zahájeném dne 9. 1. 2013 podle § 8 zák. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, i v části týkající se zaplacení 605,- Kč s tím, že tento rozsudek nahrazuje výrok 2. rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ev. č. FA/5680/2014, sp. zn. 19/SU/2013 ze dne 22. 7. 2014, a výrok I. a III. nálezu finančního arbitra ze dne 3. 12. 2013, evid. č. 10000/2013, reg. č. 19/SU/2013, a rozhodl o nákladech řízení. Ujednání článku 206c Všeobecných obchodních podmínek [oprávnění banky měnit poplatek za vedení úvěrového účtu (dále jen PVÚÚ ), a to zejména v závislosti na změnách objektivních skutečností, jako jsou hlavně změny diskontní sazby vyhlašované Českou národní bankou či jiné změny podmínek na peněžním trhu České republiky, anebo změny indexu spotřebitelských cen zveřejňovaných Českým statistickým úřadem ], které spolu se sazebníkem cen za peněžní a obchodní služby pro fyzické osoby jsou součástí smlouvy o úvěru Konsolidace z 11. 11. 2008, posoudil soud prvního stupně jako absolutně neplatnou část právního úkonu z důvodu neurčitosti (§ 37 odst. 1, § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále též jen obč. zák. , § 4 odst. 2, písm. d/, § 6 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon č. 321/2001 Sb. ). Žalovanému, který z částečně neplatného právního úkonu plnil, žalobkyně neposkytla žádné plnění nad rámec sjednaný úvěrovou smlouvou, které by mělo být vypořádáno oproti zaplacení částek (jednostranně) zvýšeného PVÚÚ (§ 451, 457 obč. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č.j. 96 Co 270/2015-298, zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalovaného v řízení zahájeném dne 9. 1. 2013 podle § 8 zák. č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá i v části týkající se zaplacení 605,- Kč s tím, že tento rozsudek nahrazuje výrok 2. rozhodnutí finančního arbitra o námitkách evidenční číslo FA/5680/2014, sp. zn. 19/SU/2013 ze dne 22. 7. 2014, a výrok I. a III. nálezu finančního arbitra ze dne 3. 12. 2013 evidenční číslo 10000/2013, registrační číslo 19/SU/2013, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a uzavřel, že smlouva o úvěru Konsolidace z 11. 11. 2008 je včetně ujednání článku 206c Všeobecných obchodních podmínek (dále též jen VOP ) platným právním úkonem. Poplatek za spravování účtu je cenou plnění ve smyslu § 56 odst. 2 obč. zák., takže ujednání o PVÚÚ lze přezkoumat pouze z hlediska naplnění ostatních požadavků na platnost právního úkonu (§ 37 a násl. obč. zák.). Ujednání, jímž strany transparentním způsobem předem sjednaly podmínky, za kterých může žalobkyně poplatek jednostranně zvýšit, není neurčité; žalovaný je akceptoval jak při vzniku smluvního vztahu, tak i svým následným chováním v jeho průběhu (zvýšený poplatek hradil). Z hlediska přiměřenosti (rovnováhy v právech a povinnostech stran ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák.) je přezkum daného ujednání vyloučen; to platí nejen v případě placení , ale i v případě ujednání o zvýšení předmětných poplatků (jde také o ujednání o ceně plnění, resp. o její změně).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž vymezil dvacet otázek hmotného práva, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny a odvolací soud při jejich řešení pochybil či se s nimi vůbec nevypořádal, popřípadě které mají být dovolacím soudem vyřešeny rozdílně, než jak jsou řešeny :
A) Je ujednání v úvěrové smlouvě obsažené v článku 206c VOP sjednané mezi bankou a spotřebitelem umožňující bance upravovat RPSN, jakož i úrokové platby, poplatky a ostatní náklady nezahrnuté do RPSN, a to zejména v závislosti na změnách objektivních skutečností, jako jsou hlavně změny diskontní sazby vyhlašované Českou národní bankou či jiné změny podmínek na peněžním trhu České republiky, anebo změny indexu spotřebitelských cen zveřejňovaných Českým statistickým úřadem, a to formou změny či doplnění sazebníku, resp. úrokového lístku banky, cenovým ujednáním ve smyslu § 56 odst. 2 obč. zák.?
B) Jsou předpoklady jednostranného zvýšení ceny plnění obsažené v článku 206c VOP určité a představují nepřiměřenou smluvní podmínku?
C) Nastala v období mezi 11. 11. 2008 a 7. 2. 2009 taková změna podmínek vymezených v článku 206c VOP, která vedla k oprávněnému zvýšení ceny poplatku ze 40,- Kč na 49,- Kč, tedy k navýšení ceny o 22,5 %?
D) Nastala v období mezi 7. 2. 2009 a 1. 1. 2012 taková změna podmínek vymezených v článku 206c VOP, která vedla k oprávněnému zvýšení ceny poplatku ze 49,- Kč na 69,- Kč, tedy k navýšení ceny o 40,82 %?
E) Pokud není při navýšení poplatku uveden důvod navýšení, je splněna podmínka jednostranné změny výše poplatku z důvodů vymezených v článku 206c VOP? Pokud nikoliv, je takové navýšení platné?
F) Pokud je při navýšení poplatku uveden důvod navýšení jako rostoucí náklady spojené se zvyšováním kvality poskytování služeb a správou úvěru, je splněna podmínka jednostranné změny výše poplatku? Pokud nikoliv, je takové navýšení platné?
G) Byla v daném případě navýšena cena poplatku z důvodu sjednaného ve smlouvě, a pokud nikoliv, jedná se o porušení zákazu stanoveného v § 56 odst. 3 písm. h/ obč. zák. s tím, že takové jednostranné navýšení ceny poplatku je neplatné?
H) Představuje poplatek za vedení úvěrového účtu část vícesložkové ceny celého komplexu plnění v rámci úvěrové smlouvy, a nevztahuje se tedy na ujednání o poplatku zákaz těch ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran?
I) Je ujednání o poplatku za vedení úvěrového účtu v úvěrové smlouvě hlavním předmětem smlouvy a ujednáním o přiměřenosti ceny a odměny na jedné straně a služby nebo zboží dodávané výměnou na straně druhé?
J) Je ujednání o poplatku za vedení úvěrového účtu v úvěrové smlouvě vymezením předmětu plnění nebo cenou plnění?
K) Má být náklad spotřebitele na poplatek za vedení úvěrového účtu zahrnut do výpočtu RPSN podle zákona č. 321/2001 Sb., účinného ke dni sjednání smlouvy o úvěru?
L) Pokud je odpověď na otázku K ano, je nezahrnutí poplatku do RPSN nekalou obchodní praktikou?
M) Pokud je odpověď na otázku K a L ano, je příjem věřitelky ze zvýšené výše poplatku prospěchem z použití nekalé obchodní praktiky?
N) Ať je odpověď na otázky K až M jakákoliv, nebyl-li poplatek zahrnut do RPSN, ale žalobkyně ho jednostranně zvýšila, došlo k faktické změně RPSN a mělo být věřitelkou při zvýšení ceny poplatku postupováno jako při zvýšení RPSN?
O) Pokud není mezi stranami sjednáno, že věřitelka jako podnikatelka povede pro spotřebitele úvěrový účet, je oprávněna účtovat poplatek za vedení úvěrového účtu?
P) Je banka oprávněna účtovat spotřebiteli poplatek za vedení úvěrového účtu, slouží-li jeho vedení jen bance a není-li spotřebiteli poskytována žádná služba?
Q) Pokud smlouva o úvěru uzavřená podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), neobsahuje závazek věřitelky poskytnout dlužníkovi na požádání v jeho prospěch peněžní prostředky, jde o neplatnou smlouvu nebo o smlouvu o půjčce podle § 657 obč. zák.? V případě, že je taková smlouva o úvěru neplatná nebo jde-li o smlouvu o půjčce, může být platně sjednán závazek spotřebitele hradit věřiteli poplatek za vedení úvěrového účtu?
R) Je ujednání o výši poplatku určité, odkazuje-li se na aktuální či platný sazebník a není-li řečeno, zda jde o aktuálnost a platnost ke dni podpisu smlouvy či k datu účtování?
S) Dovoluje § 55 obč. zák. odchýlení se od zákona v tom smyslu, že za balík služeb v podobě úvěrové smlouvy může být účtován vedle úroků a rezervačního poplatku podle § 499 obch. zák. i poplatek za vedení účtu?
T) Pokud není ujednání o poplatku relativně neplatné podle § 6 zákona č. 321/2001 Sb., znamená to, že ujednání poplatku nemůže být absolutně neplatné z jiného zákonného důvodu a že nemůže být absolutně neplatné jednostranné zvýšení poplatku?
K bodům A) a B) dovolatel uvedl, že ujednání článku 206c VOP není o ceně plnění, nýbrž určuje podmínky, za kterých může žalobkyně jednostranně zvýšit původně sjednanou cenu PVÚÚ. Takové ujednání není vyloučeno z přezkumu nepřiměřených smluvních podmínek ve spotřebitelské smlouvě. Současně toto ujednání považuje na rozdíl od odvolacího soudu za neurčité (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Poplatek za vedení účtu argumentuje dovolatel k bodům C) , D) , E) , F) a G) žalobkyně zvýšila bez toho, aby specifikovala důvody vymezené v článku 206c VOP, tedy netransparentně. Ve vztahu k bodům H) , I) a J) poznamenává, že poplatek za vedení úvěrového účtu nepředstavuje část vícesložkové ceny celého komplexu plnění v rámci úvěrové smlouvy, neboť cenou úvěru je jen úrok a poplatek není součástí úroků. Ujednání o poplatku není definicí hlavního předmětu smlouvy ani definicí přiměřenosti ceny a odměny na jedné straně a služby nebo zboží dodávané výměnou na straně druhé, jak stanoví článek 4 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS. Odvolací soud pominul podezření z nekalé obchodní praktiky žalobkyně, neboť v rozporu se zákonem nezahrnula poplatek za vedení účtu do RPSN (viz body K/ , L/ , M/ a N/ ). K bodům O) , P) , Q) a R) dovolatel mimo jiné uvedl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou absence smluvního ujednání o povinnosti žalobkyně vést úvěrový účet; předmětná úvěrová smlouva proto nenaplňuje znaky vymezené v § 497 a násl. obch. zák. Ujednání o poplatku představuje odchýlení od zákona v neprospěch spotřebitele, je tedy neplatné stejně jako je neplatná dohoda o tom, že bude zřízen úvěrový účet, nehledě na to, že takové ujednání ve smlouvě dokonce chybí. Ujednání o poplatku může být neplatné i z jiných důvodů, než z těch, které jsou uvedeny v § 6 zákona č. 321/2001 Sb. (viz body S/ , T/ ). Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a dovolání žalovaného za nedůvodné a nepřípustné. Navrhla proto, aby dovolaní bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o.s.ř. ).
Podle ustanovení § 237 o.s.ř. je dovolání není-li stanoveno jinak přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, tj. otázky formulované pod bodem A) , která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237 o.s.ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Podle ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně (banka) a žalovaný (klient) uzavřeli 11. 11. 2008 smlouvu o úvěru Konsolidace, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému 200.000,- Kč (177.800,- Kč účelově na předčasné splacení jiného závazku žalovaného). Splatnost sjednaly strany v 84 měsíčních splátkách po 3.519,86 Kč. Vedle anuitní řádné měsíční splátky (platba jistiny a úroků) se zavázal žalovaný hradit dle platného sazebníku (měsíční) poplatek za vedení úvěrového účtu (PVÚÚ), jehož výši účastníci odkazem na sazebník sjednali částkou 40,- Kč. Splatnost poplatku kopírovala splatnost měsíčních splátek úvěru. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 11,90% p.a. a roční procentní sazba nákladů na úvěr (RPSN) 12,86%. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky (VOP), jejichž článek 206c zněl: Banka je oprávněna upravovat RPSN, jakož i úrokové sazby, poplatky a ostatní náklady nezahrnuté do RPSN, a to zejména v závislosti na změnách objektivních skutečností, jako jsou hlavně změny diskontní sazby vyhlašované Českou národní bankou či jiné změny podmínek na peněžním trhu České republiky, anebo změny indexu spotřebitelských cen zveřejňovaných Českým statistickým úřadem, a to formou změny či doplnění sazebníku, resp. úrokového lístku banky. Změny anebo doplňky sazebníku, resp. úrokového lístku banky nabývají účinnosti ke dni uvedenému v příslušném rozhodnutí banky o změně sazebníku, resp. úrokového lístku banky. Úrokový lístek a aktuální úplné znění sazebníku a jeho konkrétní změny banka uveřejní. Dojde-li zároveň k úpravě výše RPSN, banka tuto informaci uveřejní, popř. informuje klienta o této skutečnosti i jiným vhodným způsobem. Podle článku 206f Banka informuje klienta o tom, který poplatek vstupuje do výpočtu RPSN. Žalobkyně jednostranně zvýšila PVÚÚ od 7. 2. 2009 na 49,- Kč, od 1. 1. 2012 na 69,- Kč a od 1. 1. 2013 na 79,- Kč; celková částka, kterou žalovaný zaplatil žalobkyni na zvýšených poplatcích za vedení účtu, činila 605,- Kč. PVÚÚ nebyl zahrnut do výpočtu RPSN (nebyl jeho součástí). Žalovaný se neplatnosti ujednání článku 206c VOP dovolal výzvou z 12. 11. 2012, jíž uplatnil nárok na vrácení zaplacených poplatků.

Dne 9. 1. 2013 bylo k návrhu žalovaného, který požadoval po žalobkyni 2.494,- Kč, zahájeno řízení před finančním arbitrem (§ 8 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů). Nálezem z 3. 12. 2013, ev. č. 10000/2013, reg. č. 19/SU/2013, finanční arbitr uložil žalobkyni zaplatit žalovanému 605,- Kč, tj. částku převyšující výši PVÚÚ sjednaného na počátku úvěrového vztahu, co do 1.889,- Kč návrh žalovaného zamítl a žalobkyni uložil zaplatit na označený účet ČNB sankci (15.000,- Kč). Dovodil, že článek 206c VOP zakládá ve vztahu k PVÚÚ značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, jde tedy o podmínku nepřiměřenou, která naplňuje generální klauzuli § 56 odst. 1 obč. zák.; za využití eurokonformního výkladu jde i o ujednání nepřípustné podle § 56 odst. 3 písm. h/ obč. zák. Pro žalovaného jsou závazné smlouva o úvěru, všeobecné obchodní podmínky a sazebník účinné v době uzavření smlouvy (platby PVÚÚ zaplacené ve výši přesahující 40,- Kč měsíčně představují plnění na základě neplatného právního úkonu /§ 451 odst. 2, § 457 obč. zák./). Námitky žalovaného i žalobkyně finanční arbitr zamítl (rozhodnutí z 22. 7. 2014, ev. č. FA/5680/2014 (sp. zn. 19/SU/2013).
Pro obchodní závazkové vztahy spadající do kategorie tzv. absolutních obchodů (zde smlouvy o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák.), jejichž stranou je osoba, která není podnikatelem, se použijí ustanovení občanského zákoníku a zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch strany, která není podnikatelem (srov. § 262 odst. 4 obch. zák., § 52 a násl. obč. zák).
I pro smluvní vztahy podléhající režimu obchodního zákoníku se uplatní ustanovení § 41 obč. zák., podle něhož vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Z toho důvodu je třeba hodnotit platnost jednotlivých smluvních ujednání zvlášť a vážit, zda jejich případná neplatnost způsobuje neplatnost celé smlouvy, nebo zda zbylá (platná) část smlouvy sama o sobě obstojí.
Pro aplikaci právních předpisů je rozhodné jejich znění účinné v době uzavření smlouvy o úvěru (11. 11. 2008). Podle ustanovení § 55 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 7. 2010, platilo, že ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.
Ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen směrnice ), podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu vykládat i § 56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném.
Výklad sousloví v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie již provedenou a nevzbuzující pochybnosti (srov. rozsudek ze dne 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11).
Podle článku 3 bodu 1 směrnice smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podle článku 4 bodu 2 směrnice posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Článek 3 odst. 1 směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že 1) pojem významná nerovnováha v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí; 2) za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha v rozporu s požadavkem dobré víry , je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.
Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo ve stanovisku Cpjn 203/2013, ze dne 23. 4. 2014, k některým otázkám ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2014, názor, podle něhož se na ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru nevztahuje zákaz těch ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Poplatek za spravování úvěru je cenou plnění ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák., proto se na ujednání o něm nevztahuje požadavek přiměřenosti uvedený v ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák.
Na rozdíl od sjednané výše PVÚÚ při uzavírání smlouvy o úvěru nevymezuje článek 206c VOP cenu plnění, tj. výši poplatku. Předmětné ujednání zakládá žalobkyni právo jednostranně upravovat poplatky za vedení účtu a to zejména v závislosti na změnách objektivních skutečností, jako jsou hlavně změny diskontní sazby vyhlašované Českou národní bankou či jiné změny podmínek na peněžním trhu České republiky, anebo změny indexu spotřebitelských cen zveřejňovaných Českým statistickým úřadem, a to formou změny či doplnění sazebníku. S ohledem na cíle a smysl směrnice, stejně tak s ohledem na obecná interpretační pravidla, je třeba výjimky uvedené v § 56 odst. 2 obč. zák. vykládat restriktivně (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kol. Občanský zákoník I. Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 540 a násl.).
Z uvedeného je patrné, že článek 206c VOP nelze podřadit pod výjimku stanovenou v § 56 odst. 2 obč. zák. Ujednání o výši poplatku za spravování úvěru vymezuje jak vyplývá již z výkladu shora cenu plnění ve smyslu § 56 odst. 2 obč. zák. a je proto vyloučen jeho přezkum z hlediska přiměřenosti; nelze však dovodit, že se tato výjimka vztahuje i na ujednání, které upravuje změny (zvyšování) předmětného poplatku. Smysl této výjimky je v tom, že ujednání o předmětu plnění a ceně jsou základními prvky autonomie vůle při sjednávání smluv, do nichž státu nepřísluší zasahovat. V případě určitosti a srozumitelnosti takových ujednání zde není ze strany státu důvod, aby v takovém případě poskytoval spotřebiteli jako slabší straně nějakou zvláštní ochranu proti jeho vlastním nezodpovědným rozhodnutím.
Lze uzavřít, že výjimka uvedená v ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. se nepoužije na ujednání, která (sjednanou) cenu plnění (výši PVÚÚ) mění; tento závěr je v souladu s rozsudkem Soudního dvora ze dne 26. 4. 2012, C-472/10, podle jehož článku 23 se posouzení zneužívajícího charakteru klauzulí ve smyslu článku 4 odst. 2 směrnice netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky klauzule sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Tato výjimka se nicméně nepoužije na klauzuli, která se týká způsobu změny nákladů na služby, které mají být poskytnuty spotřebiteli . (srov. také rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 11. 2015, C-326/14, o změně sazeb za poskytování služeb souvisejících s komunikačními sítěmi nebo služeb elektronických komunikací, a ze dne 30. 4. 2014, C-26/13, o zneužívajícím charakteru smluvní klauzule týkající se směnného kursu použitelného na splácení úvěru vyjádřeného v cizí měně).
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a v nákladových výrocích podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o.s.ř.). V dalším řízení odvolací soud s přihlédnutím ke všem okolnostem a specifikům konkrétní věci podrobí ujednání článku 206c VOP přezkumu přiměřenosti v intencích toho, co je uvedeno shora.
Ostatními námitkami, které žalovaný formuloval v dovolání, se dovolací soud nezabýval. Spojuje-li přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; těmi však nejsou otázky předestřené pod písmeny B) až O), Q) a T). Protože správnost skutkových zjištění soudů dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1, § 242 odst. 3 o.s.ř.), jsou otázky formulované pod písmeny P), R) a S) bezpředmětné; jsou totiž kladeny v souvislosti s polemikou se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel.
Dovolání žalovaného proti výroku, kterým odvolací soud zamítl návrh na přerušení řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, není objektivně přípustné (srov. § 238a o.s.ř. a contrario ); Nejvyšší soud je v tomto rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. dubna 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu