33 Cdo 2325/2016
Datum rozhodnutí: 08.02.2017
Dotčené předpisy: § 145 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 9 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb. ve znění do 31.12.2012, § 142 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 2325/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce P. V. , zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované DEVELOP BUILDING s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42 (identifikační číslo osoby 27763056), zastoupené Mgr. Jakubem Joskou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o 77.451,54 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 52/2012, o dovoláních žalobce a žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, č.j. 29 Co 432/2014-575, takto:

I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud změnil rozsudek ze dne 30. 6. 2014, č.j. 16 C 52/2012-434, ve výroku, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 74.560,20 Kč, jen tak, že výše nákladů činí 77.451,54 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházeje ze závazného názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 29. 10. 2015, č.j. 33 Cdo 2013/2015-557 uvedl, že soud prvního stupně správně aplikoval § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a přiznal převážně úspěšné žalované proti převážně neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. Dospěl však k závěru, že soud prvního stupně pochybil, nezohlednil-li všechny v řízení účelně uskutečněné úkony právní služby a nevypořádal-li náklady řízení o vydání předběžného opatření, které předcházelo řízení o věci samé (§ 145 občanského soudního řádu). Proto žalované přiznal mimo jiné jednu devatenáctinu nákladů vynaložených v řízení o předběžné opatření (o zákazu nakládat s nemovitostmi v jejím vlastnictví pro ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí o pohledávce žalobce, jež byla předmětem tohoto sporu) vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 12 Nc 4901/2012.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli účastníci dovoláními.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o.s.ř. ).
Podle ustanovení § 237 o.s.ř. je dovolání není-li stanoveno jinak přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).
Dovolání žalobce i žalované nejsou přípustná.
Žalobce své dovolání založil na otázkách, ke kterým se již dovolací soud v této věci vyjádřil. Odvolací soud při plném respektu k důvodům uvedeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, č.j. 33 Cdo 2013/2015-557, aplikoval § 142 odst. 2 o.s.ř a vyloučil aplikaci § 142 odst. 3 o.s.ř.; polemika s tímto právním závěrem tak přípustnost dovolání není s to založit.
Účastníku, jemuž soud přizná náhradu nákladů řízení, přizná i náhradu nákladů předběžného opatření a zajištění důkazů, zajištění důkazů a zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví (§ 145 o.s.ř.).
Podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen vyhl. č. 177/1996 Sb. ), nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 5000 Kč.
Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká (§ 8 odst. 1, věta první, vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Nelze souhlasit s názorem žalované, že soudy v projednávaném případě znají již od roku 2012 hodnotu předběžným opatřením postižených věcí (nemovitostí) v jejím vlastnictví, a proto neměly vycházet při určení tarifní hodnoty z § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ale z ceny nemovitostí (§ 8 odst. 1 vyhl. ř. 177/1996 Sb.). Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 10. 2012, č.j. 12 Nc 4901/2012-517, vyplývá, že tržní hodnota měla být určena pouze na základě posudku odborného posouzení odhadu tržní hodnoty, který byl předložen samotnou dovolatelkou. Takový odhad tržní ceny nemůže být brán v potaz jako úplné a správné zjištění ceny věci, na základě kterého by bylo možné určit tarifní hodnotu podle § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., a to tím spíše za situace, kdy výše uvedeným usnesením soud zrušil předběžné opatření zákazu dispozice pouze v částečném rozsahu (ve zbytku zůstalo nařízené předběžné opatření v platnosti). Za takové situace nebylo možné spolehlivě zjistit cenu věci; pro takový případ je určen postup podle § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 176/2015). Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 725/2005, není případný; v této věci byla cena nemovitosti spolehlivě určena znaleckým posudkem, takže závěry uvedené v tomto rozhodnutí není možné aplikovat na souzenou věc.
Účastní-li se řízení o vydání předběžného opatření podle § 74 odst. 1 o.s.ř. více navrhovatelů, jedná každý z nich sám za sebe (§ 91 odst. 1 o.s.ř.); v následném sporu úspěšný účastník má právo na náhradu vynaložených nákladů vůči každému z navrhovatelů (§ 145 o.s.ř.). Jejich výše se určí podle povahy nároku uplatněného předběžným opatřením (zde vyslovení zákazu nakládat s věcmi nebo právy) poměrem účastenství na věci nebo rovným dílem, nelze-li tento poměr určit (tak tomu bylo v souzené věci, kdy odvolací soud přiznal žalované proti žalobci náhradu nákladů předběžného opatření v rozsahu odpovídajícím jeho podílu).
Nepředložili-li účastníci k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 8. 2. 2017



JUDr. Pavel Krbek předseda senátu