33 Cdo 2315/2010
Datum rozhodnutí: 27.06.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 80 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 2315/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalovaným 1) E. H., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, a 2) Z. H. , o určení neplatnosti smlouvy o půjčce a notářského zápisu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 462/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 22 Co 408/2009-67, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze 2, Sokolská 60.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal určení, že smlouva o půjčce ze dne 20. 6. 2002 a dohoda o uznání dluhu ze dne 13. 11. 2006, které uzavřeli žalovaní, jsou neplatnými právními úkony. Dále požadoval rovněž určení neplatnosti notářského zápisu ze dne 5. 5. 2008, č. j. N 336/2008, NZ 223/2008, kterým žalovaná uznala dluh vůči žalovanému ve výši 2,000.000,- Kč s příslušenstvím; notářský zápis obsahoval doložku přímé vykonatelnosti, jestliže žalovaná nesplatí dluh žalovanému do 12. 5. 2008.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. dubna 2009, č. j. 14 C 462/2008-34, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem; otázkou platnosti žalobou napadených právních úkonů se proto nezabýval. Konstatoval, že žalobce v konkrétním případě nemohl zasáhnout do vzniku smlouvy o půjčce, neboť žalovaná byla oprávněna ji uzavřít i bez jeho souhlasu. Závazek z takové smlouvy je pak povinna plnit pouze žalovaná, nikoli žalobce. Pokud se tato pohledávka stane předmětem vypořádání jejich společného jmění manželů, pak je žaloba na požadované určení zcela nadbytečná a není splněna podmínka naléhavého právního zájmu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 22 Co 408/2009-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení neplatnosti předmětných právních úkonů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR doplnil, že řešení otázky platnosti notářského zápisu pro účely řízení o výkon rozhodnutí pomocí určovací žaloby není přípustné a vede ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že na podporu svých závěrů použil nepřiléhavou judikaturu. Ta se skutkově týká případů, kdy tím, kdo se domáhal určení neplatnosti notářského zápisu, byla osoba, která zápis sama podepsala. On však nebyl účastníkem takového právního úkonu a notářský zápis zde má povahu akcesorického právního úkonu. Oproti soudům obou stupňů nadále prosazuje názor, že podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je v dané věci splněna, neboť se snaží uhájit pokojný stav a zabránit exekuci na majetek náležející do společného jmění manželů. Soudy totiž pochybily, jestliže přehlédly, že smlouva o půjčce je reálným kontraktem, který ke své platnosti vyžaduje, aby předmět půjčky byl skutečně poskytnut, což se v daném případě nestalo. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje závěry odvolacího soudu za správné. Navrhla proto, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., neboť určením neplatnosti namítaného notářského zápisu, potažmo právních úkonů, které mu předcházely, zejména samotné smlouvy o půjčce, od níž se tvrzená neplatnost všech ostatních právních úkonů odvíjí, by nemohl být odstraněn stav ohrožení jeho práv.
Otázka existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti zmíněných právních úkonů však nečiní rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť se nejedná o otázku, kterou by se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti dosud nezabýval, a odvolací soud ji posoudil v souladu s touto judikaturou.
Podle § 80 písm. c/ o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Pokud jde o posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti smlouvy o půjčce, kterou žalovaní uzavřeli 20. 6. 2002, a jejich dohody o uznání dluhu z této půjčky z 13. 11. 2006, nelze než odkázat na úplné a přesvědčivé odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, popř. rozsudku soudu prvního stupně, v nichž je citována ustálená judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k uvedené problematice, neboť soudy obou stupňů v dané věci tuto judikaturu a závěry zde přijaté plně respektovaly (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Sluší se pouze zdůraznit, že žalobce se sice dožaduje určení neplatnosti smlouvy o půjčce (a následného uznání dluhu z této půjčky), nicméně i v dovolání (stejně jako v průběhu celého řízení) argumentuje současně tím, že smlouva o půjčce neexistuje (nebyla ve skutečnosti nikdy uzavřena ani naplněna, neboť žalovaný Z. H. žalované E. H. finanční prostředky nikdy nepůjčil /neposkytl/).
K otázce naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti notářského zápisu ze dne 5. 5. 2008, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 1/2001, pod č. 5 za situace, kdy se žalobkyně žalobou domáhala určení neplatnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, přičemž naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala v nebezpečí bezprostředního výkonu rozhodnutí, nařízeného pro vymožení části pohledávky žalovaného, kterou uznala v dotčeném notářském zápisu. Rozhodnutí v takto citované věci založil na závěru, že notářský zápis je podle § 274 písm. e/ o. s. ř. titulem pro soudní výkon rozhodnutí, jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v § 62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má povahu veřejné listiny (srov. § 6 not. ř.) a není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení (srov. § 159 o. s. ř.). Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není sám o sobě zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání (k charakteru notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1012/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 762). Pro nařízení výkonu rozhodnutí podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je - obdobně jako u jiných titulů - podstatné, zda obsahuje všechny náležitosti stanovené pro jeho vykonatelnost, a nikoliv to, zda odpovídá skutečným hmotně právním vztahům mezi účastníky. Vymáhání plnění, na něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po jeho přijetí z důvodu bezdůvodného obohacení povinnému vrátit, nelze považovat za přípustné. Nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nařízený výkon rozhodnutí lze z tohoto důvodu zastavit na návrh nebo i bez návrhu (srov. § 269 odst. 1 o. s. ř.).
Od shora vyslovených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v souzené věci. Jestliže určení neexistence dluhu (uznaného v sepsaném notářském zápisu) nemůže mít vliv na vykonatelnost notářského zápisu, a na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem, neboť se jím ohrožení práv žalobce ani nejistota v jeho právním postavení nemohou v tomto směru odstranit, lze tento závěr vztáhnout i na danou situaci. Řešení otázky neplatnosti takového notářského zápisu pro účely řízení o výkon rozhodnutí pomocí určovací žaloby je nepřípustné a vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů; své výhrady vůči notářskému zápisu mohl a měl žalobce uplatnit v rámci řízení o výkon rozhodnutí.
Nad rámec těchto závěrů pak je možno ještě poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1292/2003, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že kategorii neplatnosti k notářskému zápisu (pojmově) vztáhnout nelze.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.750,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 810,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 27. června 2012

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu