33 Cdo 231/2015
Datum rozhodnutí: 18.02.2015
Dotčené předpisy: § 138 odst. 1 o. s. ř.



33 Cdo 231/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně S-Consulting s. r. o. se sídlem v Praze 7, V Háji 15, identifikační číslo 251 16 291, zastoupené JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 88, proti žalovanému Mgr. P. K. , zastoupenému JUDr. Čestmírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 19, o zaplacení 28.560.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 48/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2014, č. j. 53 Co 315/2014-340, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2014, č. j. 53 Co 315/2014-340, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. března 2014, č. j. 27 C 48/2008-328, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 27 C 48/2008-308, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 28.560.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení; učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 11. ledna 2011, č. j. 27 C 48/2008-210, Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. ledna 2012, č. j. 53 Co 404/2011-248, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podala žalobkyně dne 20. 1. 2014 odvolání, v němž současně požádala o osvobození od soudního poplatku z odvolání.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 25. března 2014, č. j. 27 C 48/2008-328, zamítl návrh žalobkyně na přiznání osvobození od soudních poplatků a žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě tří dnů od doručení usnesení zaplatila soudní poplatek z odvolání ve výši 1.428.000,- Kč. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. července 2014, č. j. 53 Co 315/2014-340, usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl zamítnut její návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků, potvrdil.
Soudy obou stupňů s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 9 Cmo 630/99, shodně uzavřely, že při posuzování poměrů účastníka řízení - právnické osoby pro účely posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků neplatí zjednodušená úvaha o nedostatku finančních prostředků, nýbrž je třeba zkoumat, zda má nepříznivá finanční situace původ ve způsobu podnikání žadatele, nebo zda byla vyvolána nahodilou okolností mající původ mimo jeho podnikatelskou činnost. V souladu se zmiňovaným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze zdůraznily, že nevýhody podnikatelského rizika nelze přenášet na stát, a tudíž nelze přiznat osvobození od soudních poplatků podnikateli, jehož platební neschopnost (bránící mu v uhrazení soudního poplatku) má původ v jeho podnikání. Vzhledem k tomu, že žalobkyně netvrdila žádné okolnosti, z nichž by vyplývalo, že se ve finančních potížích ocitla nikoliv vlastní vinou (tj. v důsledku podnikání), soudy jí osvobození od soudního poplatku z odvolání nepřiznaly.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že právnické osobě nelze přiznat nárok na osvobození od soudních poplatků v případě, že její objektivní neschopnost uhradit soudní poplatek je důsledkem její podnikatelské činnosti, a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho usneseními ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1589/2014, ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, a ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, která překonala patnáct let staré rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, o něž své rozhodnutí opřel odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně). Zdůraznila, že Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že při splnění ostatních předpokladů pro částečné nebo úplné osvobození od soudního poplatku nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti. Namítá, že výše soudního poplatku z odvolání pro ni představuje překážku v přístupu k soudu a že jí odvolací soud svým rozhodnutím znemožnil uplatňovat a bránit svá práva u soudu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se vůbec nezabýval její argumentací uplatněnou v odvolání. S připomenutím účelu soudních poplatků zdůrazňuje, že z její strany nejde o svévolné, šikanózní, malicherné nebo obdobně bezdůvodné uplatňování práva, a že v řízení již byly oběma stranami zaplaceny soudní poplatky převyšující 2.000.000,- Kč. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o. s. ř. ), a je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že jí nelze přiznat osvobození od soudního poplatku z odvolání, jelikož nepříznivé majetkové poměry, které jí nedovolují soudní poplatek z odvolání uhradit, vznikly v důsledku její podnikatelské činnosti (že potud nese podnikatelské či hospodářské riziko, jež nelze přenášet přiznáním osvobození od soudního poplatku z odvolání na stát).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 138 odst. 1 o. s. ř., může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli (žalobci) přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08).
Osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i právnické osobě podnikateli (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 15 Co 539/98, uveřejněné pod č. 61/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013 (proti citovanému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/2013), vyložil s odkazem na tam uvedenou odbornou literaturu a soudní judikaturu, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku však nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese podnikatelské nebo hospodářské riziko). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony).
V posuzovaném případě odvolací soud při své úvaze, zda poměry žalobkyně odůvodňují (byť částečně) přiznání osvobození od soudních poplatků, v rozporu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, vyhodnotil k tíži žalobkyně skutečnost, že je právnickou osobou - podnikatelem (a že potud nese riziko neúspěšnosti svého podnikání) a nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům, resp. dalšími hledisky se vůbec nezabýval, poměry žalobkyně nezjišťoval. Konstatoval pouze obecně, že žalobkyně ke svým poměrům, které označuje za nepříznivé, netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že se ve finančních potížích ocitla nikoliv v důsledku své podnikatelské činnosti (tj. vlastní vinou). Z obsahu spisu se podává, že nejen, že žalobkyně dostatečně nedoložila své majetkové poměry, nýbrž že k tomu ani nebyla soudem prvního stupně vyzvána, a že soud prvního stupně ani odvolací soud se posouzením její žádosti z hlediska žádného z relevantních hledisek nezabýval. V tomto směru je posouzení žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků vadné a neúplné.
Na závěr se sluší uvést, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 9 Cmo 630/99 (z něhož vycházel nejprve soud prvního stupně a následně rovněž odvolací soud), stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu překonala (srovnej krom citovaného usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, rovněž usnesení ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1900/2013, nebo ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3291/2014); Nejvyšší soud se přitom k otázce, zda lze žadateli (účastníku) odepřít osvobození od soudních poplatků (lhostejno, zda zcela nebo zčásti) jen proto, že jde o podnikatele, jenž nese podnikatelské či hospodářské riziko, které nelze přenášet (přiznáním osvobození) na stát, vyjádřil již dříve tím, že pod číslem 6/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97.
Protože se odvolací soud při aplikaci § 138 odst. 1 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání proti jeho rozhodnutí důvodné; Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.

V Brně dne 18. února 2015 JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu