33 Cdo 2301/2014
Datum rozhodnutí: 30.10.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 510 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 2301/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JOKK, s. r. o. se sídlem v Jesenici u Prahy, Horní Jirčany 365, (identifikační číslo 48589632), zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1041/12, proti žalovanému R. M. , zastoupenému JUDr. Jiřím Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 394/23, o zaplacení 246.408,86 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 186/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 28 Co 302/2013-160, takto :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.616,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Kubáta, advokáta.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20. března 2013, č. j. 30 C 186/2007-132, zamítl žalobu, jíž žalobkyně požadovala, aby jí žalovaný zaplatil částku 246.408,86 Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 28 Co 302/2013-160, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (a to jen pokud jde o jejich vyčíslení) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Odvolací soud v posuzované věci založil své rozhodnutí na závěru, že je promlčeno žalobkyní uplatněné právo na náhradu škody, která jí vznikla v souvislosti s vadným plněním žalovaného (byla nucena vynaložit náklady na demontáž poškozeného motoru a na pořízení nového motoru, neboť žalovaný nevyhověl její důvodné a včasné reklamaci, resp. neopravil poškozený motor lodi, kterou jí prodal). Dovodil přitom, že subjektivní promlčecí doba započala běžet od 29. 6. 2006, kdy žalobkyně vynaložila tvrzené náklady, přičemž nárok na náhradu škody uplatnila u soudu teprve dne 11. 3. 2009. Otázkou, zda žalovaný jednal protiprávně a zda žalobkyni vznikla škoda, ani existencí příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody se proto nezabýval.
Přípustnost dovolání zdůvodňuje dovolatelka v prvé řadě tím, že otázka charakteru nároku na slevu z kupní ceny prodané věci, tzn. zda-li nárok z vad věci musí být nutně nárokem na náhradu škody nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Vymezením práva z odpovědnosti za vady prodané (popř. zhotovené) věci a práva na náhradu škody způsobené v souvislosti s vadným plněním a vzájemným vztahem těchto nároků (tj. výkladem ustanovení § 510 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 dále jen obč. zák.) se dovolací soud ve své praxi zabýval již mnohokrát (viz např. rozhodnutí ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2267/2007). Přijal a odůvodnil závěr, že odpovědnost za vady je třeba odlišit od odpovědnosti za škodu, neboť tyto závazkové právní instituty mají jiný účel, jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti, i když porušení povinnosti splnit řádně závazek je předpokladem jak odpovědnosti za vady, tak i odpovědnosti za škodu. Konstatoval, že za nedostatky vlastního plnění je dána odpovědnost za vady. Teprve jiná újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, je škodou; jde o újmu, kterou vyvolaly vady poskytnutého plnění, nikoliv o újmu spočívající ve vadnosti poskytnutého předmětu plnění. Odpovědnost za vady sleduje, aby se nabyvateli dostalo ze závazkového právního vztahu smluvené plnění bez jakýchkoliv vad; nelze-li toho dosáhnout (např. výměnou věci či její opravou), slouží k finančnímu vyrovnání snížení hodnoty věci vzhledem k její vadě či chybějící vlastnosti (sleva). Odpovědnost za škodu sleduje oproti tomu účel, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané skutečnosti (události). Z důvodu náhrady škody se nelze domáhat nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady. Nabyvatel nemůže požadovat náhradu újmy za vadně poskytnuté plnění z titulu náhrady škody a naopak. Uvedené závěry odvolací soud při rozhodování respektoval, neboť vyšel ze zjištění, že žalobkyně se návrhem v konečném znění nedomáhá přiznání nároku z odpovědnosti žalovaného za vady lodě, kterou jí prodal (konkrétně slevy z kupní ceny), nýbrž požaduje, aby jí žalovaný nahradil výdaje, které sama vynaložila na demontáž vadného motoru lodi a na pořízení nového motoru poté, kdy žalovaný nevyřídil kladně její reklamaci. Požaduje tudíž náhradu škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s vadným plněním z kupní smlouvy.
Konstatování žalobkyně, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud výrazně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu především postrádá specifikaci, od jakého (jakých) rozhodnutí dovolacího soudu a při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva, se měl odvolací soud odchýlit a nesplňuje tak postulát ustanovení § 237 o. s. ř. Pokud je v souvislosti s takto nedostatečně vymezenou přípustností dovolání odvolacímu soudu vytýkáno, že vázal počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty na okamžik vynaložení nákladu souvisejícího s opravou vadné věci , a že akceptoval námitku promlčení žalovaného na uplynutí subjektivní promlčecí doby, přestože v daném případě subjektivní promlčecí doba neběžela , jsou tyto výtky založeny na vlastní skutkové verzi žalobkyně, z níž odvolací soud při právním posouzení věci nevycházel, a to, že účastníci se dohodli, že žalobkyně sama (tedy za žalovaného) odstraní vady od něho zakoupené věci tím, že nahradí poškozený motor lodě za motor nový a že jí žalovaný přislíbil takto vynaložené náklady nahradit refundovat ). Z toho pak žalobkyně proti odvolacímu soudu dovozuje, že žalobou ve skutečnosti uplatnila požadavek z odpovědnosti za vady věci, kterou jí žalovaný prodal (konkrétně nárok na slevu z kupní ceny), a že její právo se tudíž promlčuje v obecné (tříleté) promlčecí době. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud a nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Námitku, že v řízení byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, nelze podřadit žádnému kritériu přípustnosti vyjmenovanému v § 237 o. s. ř. (nejde o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních norem.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. října 2014

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu