33 Cdo 2269/2016
Datum rozhodnutí: 06.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



33 Cdo 2269/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Mgr. P. H. , zastoupeného Mgr. Lubomírou Gajdošíkovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha 121/8, proti žalovanému Mgr. Z. K. , zastoupenému Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o zaplacení 355.663 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 253/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2015, č. j. 47 Co 216/2013-664, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.040,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lubomíry Gajdošíkové, advokátky.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 28. února 2013, č. j. 10 C 253/2007-581, uložil žalovanému povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 282.582 Kč s úrokem z prodlení od 21. 2. 2007 do zaplacení a to v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou vyhlášené ve Věstníku České národní banky, zvýšené o 7 procentních bodů a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 241.107 Kč s úrokem z prodlení od 21. 2. 2007 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. října 2015, č. j. 47 Co 216/2013-664, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ve (správném) znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 271.991 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % od 21. 2. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % od 1. 1. 2013 do 20. 10. 2015 a dále od 21. 10. 2015 do zaplacení s úrokem z prodlení ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, to vše do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.); ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 10.591,- Kč se zákonnými úroky z prodlení za dobu od 21. 2. 2007 do zaplacení (výrok II.). Ve výroku II. zamítajícím žalobu o zaplacení 83.672,- Kč s úrokem z prodlení od 21. 2. 2007 do zaplacení výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů, ve výroku III. a v doplňujícím výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.).
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Namítá, že žalovaný odkázal pouze na taková rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud v obecné rovině vyjadřuje k dokazování v soudním řízení a k důkaznímu břemeni. Neexistují-li důkazy k prokázání existence ústních dohod (a jejich obsahu), nelze závěry soudů, že žalobce své žalobní tvrzení neprokázal, nebo že neunesl důkazní břemeno, označit za formalistické a nesprávné. Jde totiž o logické vyústění provedeného dokazování.
V dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Přípustnost dovolání dovozuje žalovaný z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudkem ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, v němž Nejvyšší soud vymezil limit neudržení důkazního břemene , nebo rozsudky ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Uvedená rozhodnutí byla vydána za účinnosti zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tedy v době, kdy námitky nesprávně zjištěného skutkového stavu věci nebo vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byly za určitých okolností přípustným dovolacím důvodem. Protože po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jsou odkazy žalovaného na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu nepřiléhavé.
Žalovaný v dovolání sice ohlásil dovolací důvod podle § 241a odst. l o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti ho však neuplatnil. Podstatu dovolání tvoří rozsáhlá polemika se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a výhrady proti způsobu a výsledkům hodnocení v řízení provedených důkazů. Žalovaný soudům vytýká, že jejich skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování , resp. zpochybňuje skutkový závěr, že v řízení nebylo prokázáno ani ujednání účastníků o smluvní odměně, ani ujednání, že odměna bude žalobci doplacena pouze při úspěchu žalovaného ve věcech, v nichž byl žalobcem zastupován. Prosazuje přitom vlastní - od odvolacího soudu odlišnou - skutkovou verzi, že se s žalobcem ústně dohodl na odměně za právní služby (byla dohodnuta smluvní odměna) a podle této dohody poskytované právní služby průběžně platil, takže v okamžiku ukončení právního zastoupení žalobci nic nedlužil. Je přesvědčen, že konkrétní okolnosti případu svědčí jeho verzi , resp. že svá tvrzení prokázal nepřímými důkazy, takže přiznání mimosmluvní odměny nemá přesvědčivý základ v provedeném dokazování . Je evidentní, že užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem, skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit (§ 241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ); to se týká výtky žalovaného že obecné soudy nepostupovaly konsekventně při hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. ). Dovolací soud přesto považuje za vhodné poznamenat, že je výhradně na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Namítá-li žalovaný, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, přehlíží, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
K tvrzení, že dovolací soud judikuje, že nelze po účastnících ústně uzavřené smlouvy požadovat, aby beze zbytku unesli důkazní břemeno v tom směru, co přesně a konkrétně bylo mezi smluvními stranami ústně či konkludentně dohodnuto , které žalovaný nepodpořil odkazem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu (a nevymezil tak přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.), lze pouze připomenout, že soud rozhoduje vždy na základě jím zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.); skutkovou verzi některého z účastníků řízení (subjektivní vnímání skutku) nemůže akceptovat, neodpovídá-li výsledkům provedeného dokazování (objektivně zjištěnému skutkovému stavu věci). Odvolací soud v posuzovaném případě zcela logicky - při absenci zjištění, že se účastníci dohodli na smluvní odměně advokáta - vycházeje ze skutkových zjištění ohledně provedených úkonů právního zastoupení a zaplacených záloh, konfrontoval žalovanou částku s mimosmluvní odměnou náležející advokátovi podle platné právní úpravy (advokátního tarifu ve znění platném před 1. 9. 2006).
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že nepoměřoval skutková zjištění ustanoveními upravujícími ochranu spotřebitele ( hodnocení důkazů v projednávané věci bylo navíc zatíženo zdánlivě správnou premisou rovného postavení účastníků sporu , přestože při respektování individuálního přístupu soudy nemohly odhlédnout od povahy založeného právního vztahu mezi advokátem a klientem, který je charakterizován jako spotřebitelský ), a namítá-li, že odvolací soud při rozhodování nezohlednil příslušné stavovské předpisy, nespecifikuje, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněný. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání ve vztahu ke shora předestřeným právním otázkám kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Bezvýznamná je veškerá polemika žalovaného s rozhodnutím soudu prvního stupně, jehož přezkum dovolacímu soudu nepřísluší (§ 236 odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Nepředložil-li žalovaný k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 6. prosince 2016

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu