33 Cdo 2236/2000
Datum rozhodnutí: 27.06.2001
Dotčené předpisy:




33 Cdo 2236/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V.s. - akciové společnosti v likvidaci, zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. J. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 59.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1173/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2000 č. j. 9 Co 819/98-106, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 12. června 1998 č. j. 9 C 1173/92-59 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 58.600,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 3. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení. Ohledně částky 400,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobce, V.s., oborovým podnikem P., a žalovaným byla uzavřena dohoda podle vyhl. č. 83/1984 Sb., ve znění vyhl. 55/1986 Sb., v níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytovat žalovanému stipendium ve výši 1.400,- Kč měsíčně po dobu od 1. 4. 1997 (správně 1987) do 31. 8. 1990 a další plnění uvedená v dohodě. Žalovaný se zavázal, že po ukončení studia bude pracovat u žalobce po dobu 5 let. Při nesplnění podmínek dohody se žalovaný zavázal stipendium a další plnění vrátit. Jako místo výkonu práce, na které měl žalovaný po ukončení vysokoškolského studia nastoupit, byl v dohodě uveden závod 02 V. T. Žalobce na základě dohody vyplácel žalovanému stipendium ve výši 1.400,- Kč měsíčně od 1. 4. 1997 (správně 1987) do 31. 8. 1990 a třikrát (správně čtyřikrát) vyplatil příspěvek 400,- Kč na učebnice, celkem tedy zaplatil 59 400,- Kč (správně 59.000,- Kč). Po ukončení studia složením státních závěrečných zkoušek v lednu 1992 však žalovaný do zaměstnání k žalobci nenastoupil. Žalovaný neprokázal pravdivost svého tvrzení o uzavření dohody s žalobcem o nástupu do zaměstnání až po výkonu základní vojenské služby, kterou nakonec nenastoupil a pracoval v zahraničí. Žalovaný žádal o přijetí do zaměstnání až dne 9. 10. 1993, což žalobce odmítl z důvodu plné kapacity technickohospodářských pracovníků. Pokud jde o organizační změny u žalobce, soud prvního stupně zjistil, že v minulosti existovaly dva závody, 06 Ch. a 02 T., které se později sloučily do závodu 02 V. T. Ke dni 1. 4. 1990 došlo k opětovnému rozdělení závodu 02 V.T. na závod 06 Ch. a závod 08 T. Tyto změny se nedotýkaly zaměstnanců od úrovně hlavních stavbyvedoucích a stavebních techniků, ale jen administrativních pracovníků. Nedošlo ke změně úkolů pracovníků, ale jen ke zúžení místa výkonu práce. Nebyla prokázána existence rozhodnutí o tom, který z nástupnických závodů V.T. se má stát místem výkonu práce žalovaného. V každém případě však bylo místo výkonu práce v dohodě o poskytnutí stipendia označeno tak široce, že zařazení odpůrce v rámci závodu 06 Ch. nebo 08 T. by nebylo v rozporu s touto dohodou. Na základě takto zjištěných skutkových okolností soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaný hlásil o zaměstnání u žalobce s takovým časovým odstupem po ukončení studia, že jeho odmítnutí jako stipendisty, jehož nástup byl očekáván mnohem dříve s ohledem na to, že stipendia měla sloužit právě k získání kvalifikovaných pracovníků po ukončení jejich studia, nezakládá důsledky uvedené v § 18 vyhl. č. 83/1984 a žalobě vyhověl v rozsahu částky 58. 600,- Kč, když na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně částky 400,- Kč.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. dubna 2000 č. j. 9 Co 819/98-106 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (výrok o zastavení řízení v rozsahu částky 400,- Kč nebyl odvoláním napaden), rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání. Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o zjištění, že žalovaný ukončil studium na Stavební fakultě ČVUT státní zkouškou dne 29. 1. 1992. Dále se zabýval právním nástupnictvím oborového podniku V.s.P. a zjistil, že založením státního podniku V.s.P. byla zrušena ke dni 30. 6. 1988 státní hospodářská organizace V.s. , oborový podnik, a dne 1. 7. 1988 byla začleněna do nově založeného státního podniku. Dne 28. 4. 1992 byla rozhodnutím č. 229/1992 převedena část majetku státního podniku V.s.P. na F.n.m. Notářským zápisem z téhož dne byla vydána zakladatelská listina akciové společnosti V.s.P., a. s. Založením této společnosti přešel v souvislosti s privatizačním projektem hmotný a další majetek státního podniku V.s.P. na zakladatele. Následným rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. 8. 1999 bylo změněno původní obchodní jméno na V.s., a. s. Odvolací soud dovodil, že žalobce je právním nástupcem oborového podniku V.s.P., který uzavřel s žalovaným dohodu o poskytování stipendia. Účelem poskytování stipendií podle vyhlášky č. 83/1994 Sb. (správně č. 83/1984 Sb. ) bylo získávat vysokoškolsky kvalifikované pracovníky i na místa v těch okresech, o něž nebyl mezi absolventy vysokých škol zájem. Za tímto účelem se organizace zavazovaly poskytovat studentům nemalé částky ze svých prostředků a studenti přebírali povinnost setrvat po skončení studia po dobu nejméně pěti či sedmi let v místě výkonu práce určeném organizací. Pokud nedošlo k uzavření pracovního poměru z důvodů uvedených v § 18 vyhl. č. 83/1994 Sb. (správně 1984) povinnost vrácení stipendia a dalších příspěvků podle dohody zanikla. V písemné dohodě nebyla mezi účastníky dohodnuta lhůta nástupu žalovaného do práce po skončení studia a ani citovaná vyhláška jednoznačně nestanoví, do které doby má student po skončení studia výkon práce v určeném místě nastoupit. Ukládá mu však povinnost zavázat se k nástupu do zaměstnání po skončení studia na vysoké škole. Podle názoru odvolacího soudu lze ze smyslu a účelu citované vyhlášky dovodit, že dobou po skončení studia na vysoké škole není doba téměř dvou let, po kterou bylo povinností organizace neobsazovat plánované místo a vyčkávat nástupu stipendisty, ale doba bezprostředně následující po ukončení studia. V souzené věci proto odmítnutí žalobce uzavřít pracovní poměr nezbavuje žalovaného povinnosti vrátit stipendium a příspěvky poskytnuté žalobcem podle uzavřené dohody. Vzhledem k tomu, že odvolací soud považoval otázku zániku povinnosti studenta vrátit stipendium a příspěvky v závislosti na době, kdy se ucházel o uzavření pracovní smlouvy a organizace s ním tuto smlouvu odmítla uzavřít, za otázku zásadního právního významu, vyhověl návrhu na připuštění dovolání.

152

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Ve svých námitkách opakuje žalovaný svoje tvrzení o tom, že žalobce ani jiný nově vzniklý subjekt neučinil ve vztahu k žalovanému žádný právní úkon směřující k uzavření pracovní smlouvy. Pokud se žalovaný sám o možnost uzavření smlouvy u žalobce informoval, bylo mu sděleno, že pracovní smlouva bude uzavřena až po ukončení vojenské základní služby. Dopis ze dne 26. 8. 1992 vyzývající jej k nástupu do zaměstnání k žalobci nepovažuje žalovaný za relevantní, neboť mu nebyl doručen a kromě toho obsahoval razítko již neexistujícího státního podniku. Dále namítl, že § 18 vyhl. č. 83/1984 Sb., ve znění vyhl. č. 55/1986 Sb., stanoví, že povinnost vrácení stipendia zaniká, pokud organizace odmítla se studentem uzavřít pracovní poměr. Dovolatel uvádí, že se v průběhu roku 1993 dověděl, že nebude vykonávat vojenskou službu, a proto požádal žalobce o přijetí do zaměstnání dopisem ze dne 9. 10. 1993. Bylo mu však sděleno, že žalobce má místa technickohospodářských pracovníků naplněna a přijmout jej nemůže. Vzhledem k odmítnutí žalobce uzavřít s žalovaným pracovní smlouvu zanikla povinnost žalovaného k vrácení stipendia. Dohoda o poskytování stipendia neobsahuje vymezení místa výkonu práce a soudy obou stupňů se řádným způsobem nevypořádaly s tím, zda nárok na vrácení stipendia přešel právě na žalobce. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen o. s. ř.").

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud nejprve podle § 242 odst. 3 o. s. ř. posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají a ani žalovaný netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.

Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1493 Nejvyšší soud zjistil, že ke dni 16. 1. 2001, tedy v průběhu dovolacího řízení, byla v obchodním rejstříku zapsána změna obchodní firmy žalobce na V.s. akciová společnost v likvidaci.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil výrokem rozhodnutí právně významné otázky, k nimž připustil dovolací přezkum (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 1997 sp. zn. III ÚS 253/96 uveřejněný v příloze sešitu č. 7, ročník 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je dovolání přípustné pro řešení všech právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno.

Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování *§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.*. K těmto tvrzením tedy Nejvyšší soud v daném případě nepřihlížel a zabýval se pouze námitkami z hlediska dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud zejména nemohl přezkoumávat skutkové zjištění soudu prvního stupně, které převzal i soud odvolací, že žalovaný žádal o přijetí do zaměstnání u žalobce až dne 9. 10. 1993. Dovolacím důvodem, který žalovaný uplatnil podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je dovolací soud vázán včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 1 a 3 větu první o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Dovolatel namítá že podle § 18 vyhl. č. 83/1984 Sb., o poskytování stipendií a příspěvků studentům vysokých škol, ve znění vyhl. č. 55/1986 Sb. (dále jen vyhláška"), povinnost vrátit stipendium a příspěvek zaniká, pokud organizace odmítla se studentem uzavřít pracovní smlouvu, což nastalo právě v jeho případě.

Vyhláška neobsahuje výslovné vymezení doby, v níž by měl stipendista ohlásit organizaci poskytující stipendium, že ukončil studium a žádá o uzavření pracovní smlouvy. Pokud tuto otázku neřeší smlouva o poskytování stipendia, je nutno vycházet z důvodů, pro které byla vyhláška přijata a účelu, který tato právní úprava sledovala. Účelem bylo v daném případě získat pracovníka s technickým vysokoškolským vzděláním pro výkon práce v organizační složce žalobce, která se nacházela v okrese T. Vzhledem k tomu, že zájem o práci v tomto okrese nebyl v době uzavírání smlouvy velký, lze usuzovat, že žalobce si chtěl tímto způsobem zavázat studenta již během studia, aby dosáhl vyššího stupně jistoty, že stipendista nastoupí po ukončení studia do zaměstnání právě v této lokalitě. S uvedeným očekáváním zaměstnavatele a závazkem stipendisty, že po ukončení studia setrvá po stanovenou dobu v místě výkonu práce určeném zaměstnavatelem, však nelze spojovat představu, že by stipendista mohl uzavřít pracovní smlouvu se zaměstnavatelem kdykoli. Vyhláška vymezuje dobu k uzavření pracovní smlouvy nepřímo, jestliže stanoví, že stipendista má setrvat po určitou dobu po ukončení studia. Toto vymezení je nutno z časového hlediska vykládat nepochybně tak, že stipendista nastoupí do pracovního poměru v bezprostřední návaznosti na ukončení studia. Pokud se tedy odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za návaznost na ukončení studia není možno považovat dobu téměř dvou let od státní závěrečné zkoušky, vyložil právní předpis správně a taktéž jej správně na zjištěný skutkový stav aplikoval.

Dovolatel též namítá, že dohoda o poskytnutí stipendia neobsahuje vymezení místa výkonu práce v souladu s § 29 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. I při posuzování této otázky musí dovolací soud vyjít ze skutkového zjištění učiněného odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně a toto skutkové zjištění nemůže přezkoumávat. Soud prvního stupně zjistil (a toto skutkové zjištění převzal i odvolací soud), že v dohodě bylo uvedeno, že žalovaný má vykonávat práci na pracovištích závodu 02 V.T. Toto určení v rozporu s ustanovením § 29 odst. 1 písm. b) zákoníku práce není. Současně to znamená, že i po opětovném rozdělení tohoto závodu by tato dohoda byla dodržena, protože místo výkonu práce bylo označeno tak široce, že zařazení odpůrce k výkonu práce do závodu 06 Ch. nebo 08 T. by nebylo se stipendijní dohodou v rozporu.

153

Dovolatel konečně namítá, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s tím, zda nárok na vrácení stipendia přešel právě na žalobce. Odvolací soud však shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je právním nástupcem Vodních staveb, oborového podniku, se sídlem v Praze 7, Dělnická 14, který s žalovaným předmětnou dohodu o poskytnutí stipendia a příspěvků uzavřel. Odvolací soud svůj závěr učinil na základě provedených důkazů rozhodnutí č. 23/1988 ze dne 27. 6. 1988 o založení státního podniku V.s.P., usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 7. 1988 o výmazu Vodních staveb, oborového podniku, z podnikového rejstříku, rozhodnutí č. 229/1992 ze dne 28. 4. 1992 o převedení části majetku státního podniku V.s.P. na F.n.m. Č.r. , notářského zápisu z téhož dne o prohlášení o zakladatelské listině k založení akciové společnosti V.s.P., a. s., a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. 8. 1999 o výmazu obchodního jména V.s. P., a. s., z obchodního rejstříku a zapsání obchodního jména V.s., a. s.. Dovodil, že založením státního podniku V.s.P. byla zrušena ke dni 30. 6. 1988 státní hospodářská organizace V.s., oborový podnik, a dne 1. 7. 1988 byla začleněna do nově založeného státního podniku. Založením společnosti V.s.P., a. s., přešel v souvislosti s privatizačním projektem hmotný a další majetek státního podniku V.s.P. na F.n.m. Č.r. Rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze pak došlo ke změně zápisu obchodního jména na V.s., a. s.

Podle § 48 odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění účinném ke dni 27. 6. 1988, orgán, který je oprávněn státní hospodářskou organizaci zřídit, může organizaci nebo její část převést do působnosti jiného orgánu (ministerstva nebo národního výboru) po dohodě s tímto orgánem; může též organizaci sloučit, rozdělit nebo zrušit.

Podle § 18 odst. 1 zákona č. 88/1988 Sb., o státním podniku, státní podnik vzniká na základě rozhodnutí zakladatele dnem zápisu do podnikového rejstříku. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je zakladatel povinen k návrhu na zápis do podnikového rejstříku povinen připojit též zakládací listinu. Zakládací listinu státního podniku vydává zakladatel. Zakládací listina musí mj. obsahovat určení jmění podniku při jeho založení, popřípadě ustanovení o přechodu práv a závazků na státní podnik (§ 19 odst. 1 a 2 citovaného zákona). Ze zakládací listiny o založení státního podniku V.s.P. vyplývá, že na tento státní podnik přešly práva a závazky V.s., oborového podniku. Další právní nástupnictví je nutno posuzovat podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném v dubnu 1992, podle jehož § 11 zruší zakladatel v souladu s privatizačním projektem podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku podniku. Dnem zrušení podniku, popř. dnem vynětí majetku přechází privatizovaný majetek na F.n.m. Č.r., pokud je zakladatelem podniku - jako tomu bylo v posuzovaném případě - orgán státní správy republiky. Podle § 12 potom může být majetek F.n.m. Č.r. použit mimo jiné k založení akciové nebo jiné obchodní společnosti. Ke dni účinnosti vkladu majetku do základního kapitálu obchodní společnosti přechází na nabyvatele vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem (§ 15 zákona č. 92/1991 Sb.).

Závěr odvolacího soudu o přechodu práva na vrácení předmětného stipendia a příspěvku na žalobce je v souladu se shora uvedenými právními předpisy a je tudíž správný.

Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 4 ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

154

V Brně 27. června 2001

JUDr. Zdeněk D e s , v. r.

předseda senátu