33 Cdo 2228/2016
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 241a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241b o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 2228/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. B. , zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalovanému Bc. M. L. , zastoupenému JUDr. Alešem Jiráskem, advokátem se sídlem v Praze 5, Braunova 2529/1, o 4.300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 390/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č.j. 62 Co 417/2015-643, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 31.218 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Aleše Jiráska, advokáta.

O d ů v o d n ě n í

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 28. 4. 2015, č.j. 26 C 390/2007-604, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 4.300.000 Kč s příslušenstvím, a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 1.108.884,20 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel zejména z toho, že 1) žalobkyně, která ve dnech 21. 11., 28. 11., 6. 12. 2001 a 9. 1. 2002 vybrala z bankovního účtu celkem 4.500.041 Kč, neprokázala, že v uvedených dnech předala v hotovosti žalovanému vždy po 1.000.000 Kč, tj. celkem 4.000.000 Kč, a že 2) částka 300.000 Kč, kterou 1. 9. 2004 převedla na bankovní účet žalovaného, představovala dluh z půjčky, kterou jí žalovaný (věřitel) poskytl na vybavení RD . Právní vztah z darovací smlouvy ve smyslu § 628 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen obč. zák. ), tedy nebyl založen a s ohledem na zjištěné skutečnosti nepřipadá v úvahu věc právně posoudit ani z pohledu § 451 a násl. obč. zák. Nad rámec uvedeného se odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřil i k předpokladům (v dané věci nenaplněným), za kterých by se žalobkyně mohla úspěšně domáhat zaplacení peněžní částky, kdyby byla dárkyní (§ 630 obč. zák.).
Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o.s.ř. ).
Podle ustanovení § 237 o.s.ř. je dovolání není-li stanoveno jinak přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).
K předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu .
Dovolatelka spojuje nepředvídatelnost, která představuje tzv. jinou vadu řízení, s nesprávně zjištěným skutkovým stavem, aniž by si uvědomila, co je jejím skutečným obsahem. Podle judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí překvapivé, nese-li postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci a při formulaci právních závěrů z těchto zjištění vycházejících znaky libovůle; v takovém případě soudy odepírají účastníkovi právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2005). Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). Protože se žalobkyně k rozhodným skutečnostem zjištěným v procesu dokazování a k právnímu názoru soudů obou stupňů mohla vyjádřit a taky tak učinila nelze rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně mít za nepředvídatelný.
K otázce provádění důkazů a volby, které z navržených důkazů soud provede .
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, uzavřel, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl účastníkem řízení navržený důkaz, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2439/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2210/2015). V usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2121/15, Ústavní soud připomněl, že z hlediska kautel ústavního práva je pochybení v oblasti tzv. opomenutých důkazů relevantní tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. Platí, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. V projednávaném případě soud řízení zmíněnou vadou nezatížil, neboť se vypořádal s tím, proč neprovedl další důkazy, a řádně zdůvodnil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění.
Ke skutkovým námitkám a hodnocení důkazů .
Protože dovolání může být podle § 237 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Žalobkyně však v dovolání zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění, která odvolací soudu převzal z řízení před soudem prvního stupně, aniž by si uvědomila, že nesprávná (neúplná) skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Je nezbytné zdůraznit, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.s.ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.s.ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o.s.ř.).
Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, a ve výroku, kterým rozhodl o nákladech odvolacího řízení, trpí vadou.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. či jeho části. Z obsahu dovolání žalobkyně se podává, že žádné ze čtyř kritérií přípustnosti taxativně vypočtených v citovaném ustanovení její argumentace nevystihuje. Jinak řečeno, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5364/2014, a ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1927/2016).
Dovolatelka, která uvedla, že rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , požadavku na řádné vymezení přípustnosti nedostála; nespecifikovala, o jakou právní otázku jde, a od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se její řešení odchyluje.
O další skutečnosti vztahující se k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení spolu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, žalobkyně doplnila dovolání podáním z 25. 7. 2016, tedy po uplynutí (zákonné) dovolací lhůty, která začala běžet 11. 2. 2016 a skončila 11. 4. 2016 (pondělí); k tomuto podání proto dovolací soud nepřihlížel.
Nebyla-li zmíněná (kvalifikovaná) vada dovolání, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas odstraněna, Nejvyšší soud dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. 2. 2017 JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu