33 Cdo 2204/2010
Datum rozhodnutí: 16.06.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 2204/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
D. H., zastoupené JUDr. Růženou Jansovou, advokátkou se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované M. H. , zastoupené Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 77/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
3. září 2009, č. j. 6 Co 1739/2009-196, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. září 2009, č. j. 6 Co 1739/2009-196, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 27. ledna 2009, č. j. 6 C 77/2007-170, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen o. s. ř. (srov. článek II, bod 12. zákona č. 7/2009), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou tudíž výhrady žalobkyně ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění o chování žalované vůči J. S., z nichž soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely, resp. námitky týkající se hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru).
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje žalobkyně dovolací námitkou, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže dovodily, že v řízení zjištěné chování žalované k dárci J. S. (především to, že ho v domě ve S. izolovala, nepouštěla ho na procházky, zavírala ho na dvoře, zamezila mu použití telefonu, nedávala mu najíst a nestarala se o něho) nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení této otázky především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného (v posuzovaném případě žalované) lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu rozpor s dobrými mravy , který je významný z hlediska aplikace § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. rozsudek ve věci sp. zn. 33 Odo 538/2003 ze dne 25. 10. 2004, který se (v souladu s dalšími judikáty dovolacího soudu) vyjadřuje obecně i k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, a není proto opodstatněná výtka dovolatelky, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. června 2010

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu