33 Cdo 2202/2010
Datum rozhodnutí: 28.06.2012
Dotčené předpisy: čl. 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 2202/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců 1) D. Č. a 2) A. Č. , zastoupených Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 14, proti žalovanému M. P. , zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o zaplacení 84.736,60 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 38 C 119/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. října 2009, č. j. 11 Co 331/2009-262, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.192,- Kč k rukám Mgr. Martina Zikmunda, advokáta.
O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalovaného (dále též dovolatele ) proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 27. ledna 2009, č. j. 38 C 119/2006-226, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 137.991,- Kč, změněn tak, že je povinen zaplatit žalobcům částku 84.736,60 Kč, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (čl. II bod 1. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen o. s. ř. ). Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, tudíž není významné, jak odvolací soud formálně rozhodl; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikované v časopisu Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). Přestože odvolací soud formálně rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 84.736,60 Kč změnil, posoudily oba soudy práva a povinnosti účastníků řízení v právních vztazích v uvedeném rozsahu obsahově shodně, neboť žalobu co do částky 84.736,60 Kč shledaly důvodnou; v tomto rozsahu tedy není rozsudek odvolacího soud obsahově měnícím , nýbrž potvrzujícím.
Dovolání může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor ), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybňuje dovolatel námitkou, že vady prodávané věci (chybějící půdní nadezdívka a neukotvení střešní konstrukce) byly viditelné ( vizuálně zjistitelné ); tím brojí proti skutkovému závěru, že tyto vady byly neodborníkem neseznatelné . Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Dovolatelka tak nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybnit, pro dovolací soud je závazný (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (tj., že vady byly viditelné), musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by uzavřít, že za zjevné vady žalovaný žalobcům neodpovídá. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto aniž se mohl věcí dále zabývat jako nepřípustné odmítl [§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobcům vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 7.060,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 600,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.532,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 28. června 2012

JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu