33 Cdo 2167/2013
Datum rozhodnutí: 22.08.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 236 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



33 Cdo 2167/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce LUKROM, spol. s r.o. se sídlem v Lípě 81, proti žalované M. Š. , zastoupené JUDr. Karlem Maláskou, advokátem se sídlem v Tišnově, Hornická 901, o 387.975,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 655/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2007, č.j. 28 Co 374/2005-157, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 5. 2013, č.j. 28 Co 374/2005-291, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Dovolání žalované proti výroku I. v záhlaví citovaného rozsudku, jímž krajský soud ve věci samé (částečně) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 4. 4. 2005, č.j. 7 C 655/2004-126, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen o.s.ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže být - jak se podává z výkladu shora - přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Právě takové výhrady však tvoří těžiště dovolání. Dovolatelka jimi namítla, že odvolací soud rozhodl i o nároku, který nebyl žalobou uplatněn (k tomu se sluší poznamenat, že tento nedostatek byl odklizen vydáním opravného usnesení), a že napadené rozhodnutí je nevykonatelné a nepřezkoumatelné. Zásadní pochybení spatřovala v tom, že se odvolací soud podstatně odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž zopakoval dokazování, a konečně soudům obou stupňů vytknula, že ji - v případě, že měly za to, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení nevyzvaly k označení takových důkazů a nepoučily ji o následcích nesplnění této povinnosti.
Přestože žalovaná ohlásila i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti jej neuplatnila. Je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nezatížil řízení vytčenými vadami, zejména pokud by postupoval v souladu s ustanoveními § 118a odst. 3 a § 213 o.s.ř., případně pokud by nepochybil ve skutkových zjištěních, musel by následně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, neboť se příčí dobrým mravům (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ), a že i samotné vymáhání úplaty za postoupení pohledávky je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Dovolání proti výroku II. v záhlaví citovaného rozsudku, jímž krajský soud ve věci samé změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu co do úroku z prodlení za den 18. 9. 1998 zamítl, není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28).
Dovolání proti nákladovým výrokům III. a IV. rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné objektivně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci, který by na jejich náhradu jinak měl právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. srpna 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu