33 Cdo 2137/98
Datum rozhodnutí: 14.06.2000
Dotčené předpisy:




33 Cdo 2137/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce S. o. u. u. v. - družstvo P., zast. advokátem, proti žalovanému S. č. a m. v. d., o určení vlastníka nemovitosti, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.3.1998, č.j. 14 Co 773/97-65, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho právního zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.3.1998, č.j. 14 Co 773/97-65 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5.9.1997, č.j. 7 C 242/96-39 tak, že zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem budovy čp. 797 na parcele č. 983 v kat. území V., zapsaném u Katastrálního úřadu v Praze - město a dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že po doplnění řízení podle § 213 odst. 2 o.s.ř. dospěl ke zjištění, že původní družstevní podnik, a to S. o. u. u. v., byl založen podle zák. č. 176/1990 Sb. a měl právo hospodaření k budově čp. 797 a p.č. 983 v kat. území V. Dne 22.4.1992 představenstvo žalovaného rozhodlo mj. o zrušení uvedeného družstevního podniku bez likvidace jeho sloučením s V. v. d. P., po změně jména ze dne 21.9.1994 jde o nyní označeného žalobce. V návaznosti na to rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 22.12.1992 zaniklo dnem 30.12.1992 právo hospodaření původnímu družstevnímu podniku, a to včetně budovy čp. 797 a p.č. 983. Nájemní smlouvou ze dne 29.12.1992 uzavřenou žalovaným jako pronajímatelem a tehdy V. v. d. P. jako nájemcem byly mj. pronajaty objekty středního učiliště (školní budova),a to na dobu od 1.1.1993 do 31.8.1993, přičemž školní budova nebyla na žalobce převedena, ale byla uzavřena uvedená nájemní smlouva.

Odvolací soud dále dospěl k závěru, že na určení vlastnického práva je dán naléhavý právní zájem, a to s ohledem zápis vlastnického práva k budově čp. 797, kdy v současnosti toto právo svědčí žalovanému a předtím byl jako vlastník zapsán žalobce.

Dále se odvolací soud v rozsudku zabýval ust. § 766 odst. 1 obch. zákoníku, které po zrušení zák. č. 176/1990 Sb. ukládalo zakladatelům družstevních podniků převést uvedené podniky na obchodní společnosti nebo družstva a dospěl k závěru, že v rámci přiměřeného použití § 69 obch. zákoníku měl žalovaný jako zakladatel povinnost při zrušení podniku bez likvidace sloučením, převést dosavadní právo podniku hospodařit s převáděným majetkem na žalobce jako právního nástupce, a to v tom rozsahu, který měl rušený podnik. Jedině tak mohl být splněn účel transformace družstevního podniku na družstvo a přitom zachovány povinnosti žalobce, které na něj sloučením přešly (zajištění výuky učňů za nezměněných i materiálních podmínek).

Vzhledem k tomu, že žalovaný takto nepostupoval, podle názoru odvolacího soudu neplatně zrušil právo hospodaření se svěřeným majetkem zrušovanému podniku ještě před jeho likvidací. Jeho rozhodnutí jsou proto ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku a § 39 obč. zákoníku neplatná, jelikož svým obsahem i účelem odporují ustanovení § 766 obch. zákoníku, obcházejí jej.

Vzhledem k tomu, že podle názoru odvolacího soudu nedošlo k platnému zrušení družstevního podniku, nemůže ani žalobce být vlastníkem předmětné nemovitosti a to jednak proto, že nebylo rozhodnutím žalovaného vlastnické právo na něj převedeno, ani ze zákona k přechodu vlastnického práva při analogickém použití § 69 obch. zákoníku dojít nemohlo, neboť sám družstevní podnik žádné jmění neměl (nebyl nikdy vlastníkem svěřeného družstevního majetku), tudíž ze zákona takové jmění - majetek přejít na žalobce nemohl.

Pokud jde o postup soudu I. stupně, který použil analogicky ustanovení HZ, vyhl. č. 119/1988 Sb., o správě národního majetku a ustanovení zák. č. 111/1990 Sb., o státním podniku, odvolací soud jej považuje za vyloučený, neboť družstevní vlastnictví bylo od samého počátku vždy jinou formou vlastnictví zakotvenou v Ústavě a následných zákonných předpisech, vždy bylo samostatně upraveno (viz. ustanovení § 94 HZ) jako forma socialistického společenského vlastnictví. Družstevní majetek byl vždy ve vlastnictví jednotlivých družstevních organizací s výjimkou těch, kterým byl majetek svěřen do správy (viz. § 95 odst. 1 HZ). Tím byl také vyjádřen zásadní rozdíl mezi vlastnictvím družstevním a vlastnictvím státním. Státní podnik je dle ustanovení § 7 zák. č. 111/1990 Sb. přímým subjektem vztahů ke státnímu rozpočtu, státním fondům a rozpočtům národních výborů, tedy je centrálně napojen na ústřední orgány státní správy, což nikdy u družstevních organizací nebylo. Úprava družstevního vlastnictví byla vždy samostatná a ve vztahu k obecné úpravě byla úpravou speciální, kdy se analogie pro aplikaci stejných právních vztahů právě pro úpravu speciální vylučovala. Odvolací soud proto tento postup soudu I. stupně neshledal správným. Z důvodů výše rozvedených proto napadený rozsudek soudu I. stupně změnil (§ 220 odst. 2 o.s.ř.).

Dovoláním ze dne 22.6.1998 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu, a to v plném rozsahu.

V dovolání žalobce uvedl, že přípustnost dovolání vyplývá z ust. § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je podáváno z důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.

Dovolatel zejména nesouhlasí s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu spočívajícího v tom, že vlastně došlo k neplatnému zrušení, resp. odejmutí práva hospodaření s tímto majetkem vůči žalobci ještě před jeho likvidací a vlastně nedošlo k platnému zrušení družstevního podniku, nehledě na to, že již de facto i de iure žalobce z rozhodnutí rejstříkového soudu jako rozhodujícího orgánu existuje a s tímto majetkem hospodaří. Dále dovolatel uvedl, že po právní stránce měla být věc posouzena ve smyslu vyjádření Úřadu pro legislativu a veřejnou správu ČR a ve smyslu vyjádření žalobce ze dne 3.3.1997.

Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V podání ze dne 17.7.1998 se k dovolání vyjádřil žalovaný a zejména uvedl, že považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolání za neodůvodněné.

Dále žalovaný uvedl, že žalobce nemá pravdu, když tvrdí, že ve dvou stejných sporech již krajské soudy rozhodly stejně jako Obvodní soud pro Prahu 9. Rozhodl tak pouze jeden krajský soud - Krajský soud v Ústí nad Labem - avšak jeho rozsudek (stejně jako rozsudek soudu 1. stupně) byl Nejvyšším soudem ČR zrušen, a to rozsudkem č.j. 2 Odon 79/97-137 ze dne 13.5.1998. Naopak v další stejné věci Krajský soud v Hradci Králové usnesením pod č.j. 23 Co 266/96-149 zastavil odvolací řízení (z důvodu mimosoudní dohody účastníků) a právní moci tak nabyl rozsudek soudu 1. stupně, který přiznal vlastnictví dnešnímu žalovanému (ve zmíněném sporu byl dnešní žalovaný v pozici žalobce). Rovněž tak naznačované ohrožení výuky učňů nemá opodstatnění, neboť neplatnost sloučení ještě neznamená zánik žalobce. Odvolávku na stanovisko Úřadu pro legislativu a veřejnou správu ČR považujeme za neopodstatněnou, protože uvedené stanovisko obsahuje řadu právních pochybení a nemůže být stanoviskem závazným.

Žalovaný proto navrhuje, aby dovolání žalobce bylo dovolacím soudem zamítnuto.

Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce ze dne 22.6.1998 a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolací důvody uplatněné v dovolání jsou uvedeny odkazem na ust. § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Z dovolání vyplývá, že dovolatel napadá právní posouzení věci, a to otázku platnosti či neplatnosti zrušení, resp. odejmutí práva hospodaření s věcným majetkem družstevnímu podniku žalovaným, platnosti zrušení družstevního podniku a s tím související majetkové otázky, a to zejména otázku vlastnictví budovy školy čp. 797, na parcele č. 983, k. území V, obec P.

V dovolání není vůbec odůvodněno, v čem dovolatel spatřuje vadu řízení spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z provedeného dokazování a z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že rozhodnutí touto vadou řízení netrpí, neboť skutková zjištění vycházejí z provedeného dokazování před soudy obou stupňů.

Dovolací soud na základě skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, z nichž v dalším vychází, zjistil, že představenstvo S. č. a m. v. d., P. (žalovaný) dne 22.4.1992 rozhodlo o zániku družstevních podniků jím založených, mj. o zániku S. o. u. v P., a tyto podniky měly zaniknout dnem splynutí s nově vzniklými právními subjekty, nejpozději 31.12.1992.

Usnesením představenstva žalovaného ze dne 15.10.1992 bylo v bodě 3) změněno výše uvedené usnesení ze dne 22.4.1992 v bodě 1) a 2) tak, že se zánik družstevních podniků - SOU formou splynutí nahrazuje zánikem formou sloučení s právním nástupcem a dále, že právo hospodaření s majetkem SČMVD, který byl družstevním podnikům - SOU svěřen a s majetkem, který při své činnosti nabyly, zaniká dnem předcházejícím dni zániku družstevního podniku - SOU jeho sloučením s právním nástupcem, a to v rozsahu stanoveném předsedou SČMVD .

Dále bylo v usnesení ze dne 15.10.1992 v bodě 4 uvedeno, že představenstvo souhlasí s přímým převodem majetku, k němuž nezanikne právo hospodaření, z družstevních podniků - SOU na jejich právní nástupce . Podle bodu 5 tohoto usnesení byl předseda žalovaného mj. zmocněn k určení družstev, s nimiž se družstevní podniky - SOU sloučí, ke stanovení rozsahu, ve kterém právo hospodaření družstevním podnikům zaniká (bod B) a ke stanovení rozsahu majetku, který bude přímo převeden ve smyslu bodu 4 tohoto usnesení [bod 5 c) usnesení z 15.10.1992].

Rozhodnutím předsedy S. č. a m. v. d. (dále jen Svaz ) ze dne 22.12.1992 bylo podle bodu 5 c) usnesení z 15.10.1992 převeden na žalobce přímo veškerý majetek družstevního podniku S. o. u. u, P., k němuž měl tento podnik právo hospodaření k 31.12.1992 a jehož soupis tvořil přílohu tohoto rozhodnutí.

Rozhodnutím předsedy Svazu ze dne 22.12.1992 dle bodu 5 b) usnesení z 15.10.1992 bylo stanoveno, že k 30.12.1992 zaniká družstevnímu podniku S. o. u. u., P., právo hospodaření s majetkem Svazu, jehož inventurní soupis tvoří přílohu tohoto rozhodnutí a v tomto soupisu je mj. uvedena školní budova čp. 797 na pč. 983 k.ú. V.

Nájemní smlouvou ze dne 29.12.1992, uzavřenou mezi V. v. d. P., P., jako nájemcem (jde o žalobce před změnou obchodního jména) a Svazem, jako pronajímatelem, pronajal Svaz žalobci objekty zrušeného S. o. u. u. v P. a strojní základní prostředky dle inventurních soupisů. V rámci nájmu objektů se jednalo mj. o školní budovu čp. 797.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.10.1993, čp. Dp 28/02 byla povolena změna zápisu tak, že S. o. u. u. v. - družstevní podnik, P. se vymazává, a to z důvodu zrušení tohoto podniku bez likvidace a jeho sloučením s V. v. d. P. V zakládací listině bez data, vydané na základě rozhodnutí Svazu ze dne 11.7.1991, byl název družstevního podniku uveden jako S. o. u. u. a v obchodním rejstříku bylo zapsáno dne 18.11.1991 výše uvedené obchodní jméno, tj. se slovem výroby .

Podle § 766 odst. 1 obch. zákoníku byli zakladatelé družstevních podniků, mj. podle zák. č. 176/1990 Sb., povinni převést tyto podniky na obchodní společnosti nebo družstva upravené v obchodním zákoníku, a to nejpozději do 1 roku od nabytí jeho účinnosti, tj. od 1.1.1992.

Právní povaha a vnitřní poměry družstevních podniků se podle § 766 odst. 2 obch. zákoníku až do doby přeměny řídily dosavadními předpisy, tj. v tomto případě zák. č. 176/1990 Sb.

V posuzovaném případě byla zakladatelem uvedeného družstevního podniku zájmová organizace, a to žalovaný.

Podle § 37 odst. 3 zák. č. 176/1990 Sb. družstevní podnik hospodařil s majetkem zakladatele, který mu byl svěřen, a s majetkem, který nabyl svou činností, k tomuto majetku měl právo hospodaření.

Družstevní podnik zanikal na základě rozhodnutí zakladatele výmazem z podnikového (obchodního) rejstříku (§ 37 odst. 7 zák. č. 176/1990 Sb.); v zakládací listině musel být mj. stanoven rozsah odpovědnosti zakladatele za závazky při likvidaci podniku [§ 37 odst. 5 písm. f) zák. č. 176/1990 Sb.].

V daném případě, kdy předmětem sporu je určení vlastníka nemovitosti, a to budovy školy čp. 797 na pč. 983 v k.ú. V., se dovolací soud zabýval posouzením výše uvedených skutkových zjištění z tohoto hlediska.

Ze skutkových zjištění je zřejmé, že žalovaný byl oprávněn rozhodnout o zrušení předmětného družstevního podniku. Dále je zřejmé, že založený družstevní podnik nebyl vlastníkem majetku, který mu byl zakladatelem svěřen, popř. majetku, který nabyl svou činností.

Z toho lze dovodit, že po rozhodnutí o zrušení předmětného družstevního podniku byl zakladatel (žalovaný) oprávněn se svěřeným či nabytým majetkem disponovat a bylo jeho věcí, jak s tímto majetkem naloží.

V posuzované případě je dále nutné vyřešit, a to s ohledem na to, že žalovaný rozhodl o zrušení družstevního podniku bez likvidace a o jeho sloučení se žalobcem, který je družstvem, zda na základě tohoto rozhodnutí nenabyl žalobce vlastnického práva k budově čp. 797.

Nejprve je nutné posoudit, zda rozhodnutí o sloučení družstevního podniku s existujícím družstvem (žalobcem) odpovídá ust. §766 odst. 1 obch. zákoníku. V tomto ustanovení je připuštěno přiměřené použití ust. § 69 obch. zákoníku, v němž je mj. upravováno sloučení s jinou společnosti při dobrovolném zrušení společnosti.

V rámci přiměřeného užití § 69 obch. zákoníku je sporné, zda lze použít ust. § 69 odst. 3 obch. zákoníku, ve znění platném v rozhodném období, v případě, že se měly sloučit subjekty s různou právní formou, v daném případě mělo dojít ke sloučení družstevního podniku a družstva.

Podle § 69 odst. 3 obch. zákoníku přechází při sloučení jmění zaniklé společnosti na společnost, se kterou byla tato společnost sloučena.

Vzhledem k tomu, že při sloučení přechází na dále existující společnost jmění zaniklé společnosti s právy a povinnostmi s tím spojenými, což se musí promítnout do vnitřních poměrů nadále po sloučení existující společnosti, lze v rámci přiměřené platnosti ust. § 69 odst. 3 obch. zákoníku zásadně připustit možnost sloučení subjektů se stejnou právní formou, jak to nyní výslovně upravuje ust. § 69a odst. 1 obch. zákoníku, neboť při sloučení subjektů s různou právní formou je obvykle nemožné, popř. velmi obtížné upravit potřebným způsobem poměry po sloučení (např. podíl, společníky atd.).

Dovolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žalobce na základě rozhodnutí žalovaného o sloučení družstevního podniku S. o. u. u. se žalobcem nenabyl vlastnického práva k budově čp. 797, která je předmětem sporu, neboť toto rozhodnutí neodpovídá ust. § 766 odst. 1 a § 69 odst. 3 obch. zákoníku a na jeho základě nemohlo dojít k přechodu jmění uvedeného družstevního podniku na žalobce.

V této souvislosti je nutné znovu zopakovat, že žalovaný byl jako vlastník oprávněn disponovat s majetkem, ke kterému družstevnímu podniku založil právo hospodaření, a které mu, pokud jde o předmětnou budovu čp. 797, po rozhodnutí o jeho zrušení, odňal na základě rozhodnutí předsedy S. č. a m. v. d. z 22. 12. 1992 a proto i z tohoto důvodu nemohlo dojít k přechodu tohoto majetku na žalobce; převeden měl být pouze majetek, k němuž podle rozhodnutí nezaniklo právo hospodaření družstevního podniku ke dni předcházejícímu dni předpokládaného sloučení.

Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které mají oporu v provedeném dokazování a ve věci bylo rozhodnuto správně, byť odvolací soud některé právní otázky posuzoval odchylně.

Nejvyšší soud proto podle § 238 odst. 1 písm. a), § 241 odst. 3 písm. c) a d), § 243b odst. 1 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na úhradu nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 14. června 2000

JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková