33 Cdo 2116/2008
Datum rozhodnutí: 28.01.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř.




33 Cdo 2116/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
Z. H.,
zastoupeného advokátem, proti žalovanému
M. Ch.
, zastoupenému advokátem, o 68.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 74/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2008, č. j. 22 Co 487/2007-44, takto:


I. Dovolání
se odmítá.

II. Žalobce
je povinen
zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 6.036,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :



Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. dubna 2007, č. j. 60 C 74/2006-30, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 68.200,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 14. 10. 2005 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2008, č. j. 22 Co 487/2007-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Námitka žalobce, že odvolací soud pochybil, jestliže jeho tvrzení, že mu dílo nebylo předáno, uplatněné až v odvolacím řízení, posoudil jako nepřípustnou novotu v systému neúplné apelace (§ 205a o. s. ř.), vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.; k němu dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné. Tato tvrzená vada řízení totiž není otázkou zásadního právního významu podle § 237 odst. 3 o. s. ř. a nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť se nejedná o otázku výkladu procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, a posouzení této otázky postrádá i potřebný judikatorní přesah (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09).

Zpochybňuje-li žalobce správnost právního závěru odvolacího soudu, že jeho právo z odpovědnosti za vady prekludovalo a že právo na náhradu škody se promlčelo, námitkou, že žalovaný mu dílo po jeho dokončení nikdy nepředal a že zjištění soudu o provedení prací v říjnu 2002 a o předání díla v prosinci 2002 nevyplynulo z žádného provedeného důkazu, uplatnil tím ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím brojí proti správnosti skutkového zjištění, z něhož odvolací soud při svém právním posouzení věci vyšel. Žalobce tak napadá výhradně skutkový závěr, jenž je v podmínkách posuzování přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný, neotevírá k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004 a SJ 130/2006). Žalobce argumentuje nesprávným právním posouzením věci pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud vyšel z jeho skutkové verze, že dílo předáno nebylo, nutně by dospěl k odlišnému (správnému) právnímu závěru, že lhůta pro vytknutí vad nezačala běžet, v důsledku čehož nemohlo právo z odpovědnosti za vady prekludovat.

Zásadní právní význam napadeného rozsudku nezakládá ani řešení otázky, zda žalovaného zatěžovala ze zákona informační povinnost podle § 54b odst. 3 písm. a/ obč. zák., jestliže smlouva uzavřená účastníky má spotřebitelský charakter (§ 52 obč. zák.). Nejenže rozsudek odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá, ale navíc ustanovení § 54b obč. zák., jehož se žalobce dovolává, není na danou věc aplikovatelné, neboť informační povinnost podle něho se vztahuje pouze na smlouvy o finančních službách uzavíraných na dálku. Proto i výtka žalobce, že se odvolací soud nezabýval zjištěním, zda žalovaný splnil informační povinnost, nemůže mít žádnou relevanci.

Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.730,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.006,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně 28. ledna 2010


JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.

předsedkyně senátu