33 Cdo 2070/2015
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř.



33 Cdo 2070/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) PharmDr. J. S. a b) Ing. J. S. , zastoupených JUDr. Milošem Tomsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 11, proti žalovaným 1) V. K. a 2) J. K. , zastoupeným Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 6/55, o 4.345.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 122/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2015, č. j. 13 Co 487/2014-226, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen soud prvního stupně ) mezitímním rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 19 C 122/2013-159, rozhodl tak, že žaloba je co do základu plně důvodná. Vzal za prokázané, že účastníci řízení dne 14. 6. 2012 uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byl rodinný dům na pozemku parc. č. 2567/4, pozemek parc. č. 2567/4 a pozemek parc. č. 2567/3, k. ú. B., vše zapsáno na LV č. 1827, u Katastrálního úřadu pro P., katastrální pracoviště P.. Dopisem ze dne 4. 12. 2012 žalobci uplatnili u žalovaných právo na slevu z kupní ceny, neboť vytkli jako vadu to, že dům je postaven z materiálu s vysokým obsahem radonu, což má za následek zhoršení stavu ovzduší v domě, přičemž tento stav odporuje vyhlášce č. 307/2002 Sb. Dům je postaven z panelů z rynholeckého škvárobetonu, tedy stavebního materiálu s vysokou hmotnostní aktivitou 226 Ra, který je zdrojem zvýšené koncentrace radonu v interiéru domu a zvýšeného dávkového příkonu záření gama. Na vadu domu, spočívající ve vlastnostech materiálu, z něhož jsou postaveny nosné stěny domu, a jeho vlivu na užitné vlastnosti domu, nebyli žalobci žalovanými upozorněni a mají tak právo na slevu z kupní ceny. Soud prvního stupně uzavřel, že základ nároku žalobců je dán.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, č. j. 13 Co 487/2014-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se s ním ztotožnil v posouzení nároku žalobců a pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí na jeho závěry odkázal. Dodal, že předmětem sporu není to, zda žalovaní porušili vyhlášku č. 307/2002 Sb. či tzv. atomový zákon, a zda radioaktivní záření v domě překračuje směrné hodnoty, ale to, že je dům postaven z materiálu s vysokým obsahem radonu, což má za následek zhoršení ovzduší v domě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též dovolatelé ) dovolání, které považují za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), majíce za to, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále jde o otázky, které v jeho rozhodovací praxi nebyly dosud vyřešeny. Domnívají se, že odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou jeho rozsudky ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4367/2013, ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1830/2014, a ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2175/2000, přiznal žalobcům právo z odpovědnosti za vady předmětu koupě, které nebyly vytčeny včas. Dopisem ze dne 4. 12. 2012 žalobci uplatnili právo na slevu z kupní ceny ve výši 4.800.000,- Kč, přičemž za vadu označili okolnost, že dům je postaven z materiálu s vysokým obsahem radonu, což má za následek zhoršení stavu ovzduší v domě v rozporu s vyhláškou č. 307/2002 Sb. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se - se zřetelem k závěrům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, a jeho rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012 - nevypořádal s jejich námitkou, že věc posuzoval z hlediska vad, které nebyly žalovaným vytknuty . Dovolatelé nejsou srozuměni s tím, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí omezil jen na to, že akceptoval argumentaci soudu prvního stupně.
Žalobci navrhli dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
V prvé řadě nutno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu není (nemůže být) v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4367/2013, ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1830/2014, ani ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2175/2000 (a z této příčiny nemůže být založena přípustnost dovolání), neboť tento závěr činí dovolatelé na základě odlišného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud.
Prosazují-li totiž žalovaní, že žalobci dopisem ze dne 4. 12. 2012 jako vadu vytkli pouze zhoršený stav ovzduší v domě a nikoli to, že je dům postaven z materiálu s vysokým obsahem radonu (což odporuje skutkovým zjištěním obou soudů), přičemž současně napadají způsob hodnocení důkazů (zejména posudku znalce Doc. Ing. Martina Jiránka, CSc.) soudem, nebrojí proti správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem a neuplatňují tak ve skutečnosti jediný způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Argumenty, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami žalovaných k posudku znalce ( ) ani s námitkou, že předmětný dům lze používat podle povahy a účelu smlouvy , nepředstavují rovněž řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť významově neodpovídají žádnému ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř., zejména tomu, podle něhož je dovolání přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani že jde o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené. K řádnému vymezení těchto hledisek přípustnosti dovolání musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014), popř. která taková právní otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Tato část dovolání žalovaných uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje.
Za dosud v praxi dovolacího soudu nevyřešenou považují dovolatelé otázku, zda lze (za podmínky, že kupující nevyslovil při koupi věci vlastní specifické požadavky) věc považovat za vadnou, jestliže svými vlastnostmi odpovídá směrným hodnotám stanoveným vyhláškou č. 307/2002 Sb. Tato otázka nebyla určující pro rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten vyšel z toho, že výskyt radonu v domě je důsledkem vady (je jejím projevem) spočívající v tom, že dům je postaven ze stavebního materiálu s vysokou hmotnostní aktivitou 226 Ra, který je zdrojem zvýšené koncentrace radonu v interiéru domu a zvýšeného dávkového příkonu záření gama.
Bezcenná - z pohledu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je námitka dovolatelů, že se odvolací soud pouze ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, aniž by se sám k jejich odvolacím námitkám vyjádřil. Ve vztahu k řešení této otázky (existenci vady řízení) dovolatelé nedostáli požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř.; vada řízení, která není uplatněna v souladu se zněním § 237 o. s. ř., není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Jako obiter dictum je potřebné uvést, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. prosince 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Pokud dovolatelé v dovolání označují další právní otázky, jejichž revize se domáhají, pak ve vztahu k nim (posuzováno podle obsahu) nevymezili předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř.; pouze polemizují s tím, jak odvolací soud v řízení postupoval a rozhodl.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 31. ledna 2017

JUDr. Václav Duda
předseda senátu