33 Cdo 2065/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 věta pvní o. s. ř.



33 Cdo 2065/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce a/ MUDr. J. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Blanickým, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 1381/77, a žalobkyně b/ PhDr. Z. B., zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem Praha 10, Hokejová 928/4, proti žalované A. H., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, K Brusce 124/6, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 409/2007, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 30 Co 10/2013-600, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Blanického, advokáta se sídlem Praha 2, Vinohradská 1381/77.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 6. 9. 2012, č. j. 6 C 409/2007-369, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 8. 2014, č. j. 6 C 409/2007-540, zamítl žalobu na obnovu řízení ve věci sp. zn. 6 C 72/2000 Okresního soudu Praha-východ - rozsudku ze dne 30. 4. 2003, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 233/2004-235, a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 206/2002-145 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II., III.).
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2014, č. j. 30 Co 10/2013-600, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku II. jen co do výše přiznané náhrady nákladů řízení účastníků, jinak je v tomto výroku a ve výrocích I. a III. potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků a státu (rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 2. 6. 2010, č. j. 30 Co 326/2009-93, zrušil předchozí - rovněž žalobu na obnovu řízení zamítající - usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 1. 2009, č. j. 6 C 409/2007-50).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o. s. ř. ), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, zda lze v občanském soudním řízení použít jako důkazní prostředek nahrávku rozhovoru fyzických osob pořízenou jednou z nich bez vědomí druhé a zda rozhovor několika fyzických týkající se půjčky peněžních prostředků je osobní povahy požívající ochranu podle § 11 a § 12 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představovanou rozsudkem ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004. V něm Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, podle něhož zvukový záznam rozhovoru v obchodní záležitosti nemá charakter projevu osobní povahy a důkaz zvukovým záznamem takového hovoru není v občanském soudním řízení nepřípustný. Obdobný závěr zaujal Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09. Je přesvědčena, že zvukové záznamy rozhovorů s M. I. a G. W., které její syn, resp. manžel bez jejich vědomí pořídili, jsou přípustnými důkazními prostředky. Rozhovory měly pouze obchodní povahu; jejich předmětem byly okolnosti údajných půjček, jež měli uvedení svědci poskytnout žalobcům. Obsah rozhovorů byl nahrán jen za účelem ověření pravdivosti výpovědí těchto svědků v původním řízení.
Žalobce se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a z blíže uvedených důvodů navrhuje dovolání zamítnout.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Polemika žalované s právním závěrem odvolacího soudu o nezákonnosti a tudíž nepřípustnosti důkazu zvukovými záznamy rozhovorů se svědky pořízených bez jejich vědomí nečiní dovolání přípustným. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. jeho rozsudky ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008, či usnesení ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1111/2011) dovodil, že jde-li o hovor fyzických osob v rámci výkonu povolání, obchodní či veřejné činnosti, lze mu upřít povahu hovoru osobní povahy, jeho případný záznam nehodnotit jako zasahující do osobnostních práv osob hovořících a připustit jej jako důkaz v občanském soudním řízení. Jde o výjimku z judikaturou dlouhodobě zastávaného názoru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) o nepřípustnosti (a nepoužitelnosti) důkazu zvukovým záznamem hovoru (zachyceným fyzickou osobou bez vědomí hovořících osob) představujícím nezákonný zásah do osobnostních práv. V posuzované věci odvolací soud posoudil nastolené otázky v souladu s uvedenými závěry. Nelze přisvědčit žalované, že zvukové záznamy, zachycující hovory jejího syna a manžela se svědky W. a I. o okolnostech poskytnutí půjčky žalobcům, jsou svou povahou obchodními záležitostmi. Jednání fyzických osob vedené za účelem získání peněžních prostředků prostřednictvím právních úkonů uzavřených s fyzickými osobami nelze ztotožnit s obchodní činností, u níž by bylo možno v intencích zmiňované judikatury slevit z požadavků na přípustnost důkazu záznamem hovoru (pořízeným bez vědomí jeho účastníka). Takovéto jednání totiž nevykazuje prvek profesionality v té míře, jež by umenšovala osobní povahu daného projevu a umožňovala jeho záznam pokládat za přípustný důkaz v občanském soudním řízení. Odvolací soud správně projevy účastníků zaznamenávaných hovorů posoudil jako projevy osobní povahy, jejichž pořízením bylo zasaženo do osobnostních práv svědků W. a I. (§ 12 odst. 1 obč. zák.). Odtud nutně plyne závěr, že důkaz těmito zvukovými záznamy není - z hlediska způsobu jejich pořízení - v občanském soudním řízení přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobcům vzniklo právo na jejich náhradu proti žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Žalobce účelně vynaložil náklady představující odměnu za sepis vyjádření k dovolání advokátem. Výše mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6, § 7 bodu 4, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), tj. částkou 1.500 Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 378 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevynaložila.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu