33 Cdo 2041/2008
Datum rozhodnutí: 22.07.2010
Dotčené předpisy: § 402 obch. zák., § 497 obch. zák., § 121 odst. 3 obč. zák.




33 Cdo 2041/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně I.F.B. a. s. se sídlem v Praze 10, Vinohradská 230/1511, IČ: 25603116, zastoupené Mgr. Evou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, proti žalovanému městu Otrokovice , se sídlem městského úřadu v Otrokovicích, 3. května 1340, zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 1, o zaplacení částky 10,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 299/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 2 Cmo 168/2007-467, takto:

I. Dovolání proti části výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 2 Cmo 168/2007-467, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2006, č. j. 15 Cm 299/2000-358, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 10,000.000,- Kč, se odmítá .

II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 2 Cmo 168/2007-467, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2006, č. j. 15 Cm 299/2000-358, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 14,84 % úrok z prodlení z částky 10,000.000,- Kč za dobu od 16. 9. 1998 do zaplacení, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2006, č. j. 15 Cm 299/2000-358, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 14,84 % úrok z prodlení z částky 10,000.000,- Kč za dobu od 16. 9. 1998 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. prosince 2006, č. j. 15 Cm 299/2000-358, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 10,000.000,- Kč s 14,84 % úrokem z prodlení od 16. 9. 1998 do zaplacení. Vzal za prokázané, že dne 18. 6. 1993 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně P. a. s. P.- pobočkou ve Z. a společností Z. spol. s r. o. (dále jen dlužník ) uzavřena úvěrová smlouva č. 2493710, na jejímž základě poskytla banka dlužníkovi úvěr ve výši 27,000.000,- Kč, který měl být podle uzavřených dodatků ke smlouvě splacen do 25. 5. 1998. Žalovaný se ručitelským prohlášením ze dne 21. 6. 1993 (jako jedním ze způsobů zajištění úvěru) zavázal podle § 303 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), že dluh ze smlouvy o úvěru uspokojí do výše 10,000.000,- Kč, pokud tak neučiní dlužník. Poněvadž dlužník přestal úvěr splácet, vyzvala jej P. a. s. dopisem ze dne 29. 7. 1998 k zaplacení existujícího dluhu ve výši 9,490.883,68 Kč na jistině a na úrocích ve výši 1,752.920,42 Kč. Smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu dne 28. 5. 1999 mezi JUDr. J. Z., správcem konkursní podstaty úpadce P. a. s. P. a společností QUONEX GROUP s. r. o. (později PGB Invest s. r. o.) se sídlem v P. došlo k převodu části podniku úpadce vyjmenovaných věcí, jiných než vlastnických práv a majetkových hodnot na nabyvatele. Podle přílohy č. 3 této smlouvy (seznamu pohledávek vůči třetím subjektům) došlo k postoupení pohledávky úpadce za společností Ramit spol. s r. o. v likvidaci (dříve Zeman spol. s r. o.) představující pohledávku z titulu nesplaceného střednědobého úvěru ve výši 9,490.883,68 Kč, sankčních úroků ve výši 1,298.958,81 Kč, úroků ve výši 727.397,20 Kč, úroků nezaplacených ve lhůtě ve výši 405.142,94 Kč a blíže specifikovaných sankčních úroků ze směnek. Z důvodu nadbytečnosti neprovedl navržené důkazy: znalecký posudek ke zjištění sporné výše dluhu, výslech správce konkursní podstaty JUDr. J. Z., výslech likvidátora společnosti Ramit spol. s r. o. Ing. R. R., výslech pracovníka úpadce L. T. (tento důkaz rovněž i proto, že v rozporu s nařízenou koncentrací byl tento důkaz uplatněn opožděně), výslech jednatele Martina Chlupa, spis Krajského soudu v Brně 40 K 15/2000 a originál notářského zápisu Nz 266/99, Nz 276/99. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně nepřisvědčil námitce neplatnosti ručitelského prohlášení žalovaného, založené na jeho neurčitosti, neboť neměl pochybnost o tom, za jaký a čí závazek žalovaný ručení přebírá. Vycházeje ze skutečnosti, že společnost Ramit spol. s r. o. v listině ze dne 30. 6. 1997 označené jako smlouva o převzetí dluhu vůči společnosti Zeman OOPP spol. s r. o. prohlásila, že má vůči bankovnímu ústavu závazek z úvěrové smlouvy č. 2493710 ve výši 9,800.000,- Kč dovodil, že tento dluh byl od uvedeného data dále úročen dohodnutým úrokem, je tedy zřejmé, že při neplnění ručitelského závazku žalovaného po dobu dalších cca 3 let (do okamžiku podání žaloby) tento dluh dosáhl požadovaných 10,000.000,- Kč . Jelikož je žalovaný v prodlení se splněním svého ručitelského závazku, náleží žalobkyni rovněž úrok z prodlení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze závěru, že prohlášení o ručitelském závazku žalovaného ze dne 21. června 1993 (dále též jen ručitelské prohlášení ), kterým bylo zajištěno splnění závazku dlužníka (ZEMAN spol. s r. o.) ze smlouvy o úvěru ze dne 18. 6. 1993 (dále jen smlouva o úvěru ), je platným právním úkonem podle § 303 obch. zák. Podle obsahu ručitelského prohlášení se žalovaný zavázal splnit závazky dlužníka, v rozsahu splátek úvěru a úroků, do výše 10,000.000,- Kč vzniklé ze smlouvy o úvěru, pokud je nesplní dlužník. Ztotožnil se jak se skutkovými, tak i právními závěry a pro stručnost odkázal na obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalovaný (dále též dovolatel ), uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zpochybňuje závěr o určitosti svého ručitelského prohlášení námitkou, že v něm není uvedeno, za jaký konkrétní závazek ze smlouvy o úvěru ručí. V řízení nebyla prokázána výše dluhu co do jistiny a samostatně v rozsahu příslušenství, neboť listiny, jimiž žalobkyně prokazovala tuto skutečnost (sestavy pohybu na úvěrovém účtu) nelze považovat za důkaz. Soudy obou stupňů pominuly, že částka 10,000.000,- Kč sestává jak z jistiny, tak i sjednaných úroků, přičemž v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přiznaly úrok z prodlení z celé částky 10,000.000,- Kč. Dovolatel dovozuje, že nepředložila-li žalobkyně k důkazu originál smlouvy o prodeji podniku ze dne 28. 5. 1999 uzavřené správcem konkursní podstaty úpadce Pragobanky a. s. P. a QUONEX GROUP s. r. o. P., sepsaný formou notářského zápisu JUDr. R. H., nýbrž pouhou ověřenou kopii této listiny, neprokázal svou aktivní legitimaci. Má zato, že dohodou ze dne 30. 6. 1997 došlo k převzetí dluhu úvěrového dlužníka novým dlužníkem společností Zeman OOP s. r. o., neboť s tímto úkonem banka ústně souhlasila. Jelikož on svůj souhlas nevyjádřil, nemůže jeho ručitelský závazek nadále trvat. Žalobkyně žalobou ze dne 13. 6. 2000 uplatnila požadavek na zaplacení částky 10,000.000,- Kč s příslušenstvím, které blíže nespecifikovala, přičemž výslovně až podáním došlým soudu dne 12. 6. 2003 upřesnila, že z částky 10,000.000,- Kč požaduje zaplatit i úrok z prodlení ve výši 14,84 % od 16. 9. 1998 do zaplacení. Požadavek na zaplacení úroků z prodlení tudíž nebyl v původní žalobě řádně uplatněn, a pokud se tak stalo až podáním došlým soudu dne 12. 6. 2003, je nárok na zaplacení úroků z prodlení jako celek promlčen. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že tímto dodatečným podáním došlo jen k upřesnění již uplatněného nároku. Prosazuje názor, že dluh se stal splatným již počátkem roku 1996, přičemž byla-li žaloba podána v květnu 2000, je závazek promlčen a k námitce promlčení měly soudy přihlédnout. Neprovedení jím navržených důkazů výslech svědků Chlupa, Tomana a vypracování znaleckého posudku k určení přesné výše dluhu, je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1326/2005 za vadu řízení taktéž považuje okolnost, že žalobkyně povinnost tvrzení o výši pohledávky nahradila odkazem na listiny založené ve spisu. S tímto odůvodněním navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen o. s. ř. ), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006 a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu z pohledu závěru o přípustnosti dovolání jsou tudíž dovolací námitky, že v ručitelském prohlášení ze dne 21. 6. 1993 není uvedeno, za jaké závazky ze smlouvy o úvěru žalovaný ručí, že sestavy pohybu na úvěrovém účtu předložené žalobkyní neprokazují výši dluhu (jistiny a příslušenství), že ověřená kopie smlouvy o prodeji podniku ze dne 28. 5. 1999 není způsobilá prokázat v ní uvedené skutečnosti, že k dohodě ze dne 30. 6. 1997 o převzetí dluhu udělila banka souhlas, že splatnost úvěrového dluhu nastala již počátkem roku 1996, a že soudy neprovedly jím navržené důkazy výslechem svědků Ch. a T. a nenechaly zpracovat znalecký posudek. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí, a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Uvedenými výhradami nebrojí proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny ze zjištěného skutkového stavu. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci (že je pro neurčitost neplatné ručitelské prohlášení, že pohledávka smlouvou o prodeji části podniku nepřešla na žalobkyni a že převzetím dluhu zanikl ručitelský závazek).
Z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být významná ani námitka, že žalobkyně tvrzení o výši pohledávky nahradila nepřípustně odkazem na listiny založené ve spisu, neboť představuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží totiž dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). I kdyby tvrzená vada řízení byla dána, na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka této vady nemůže tudíž splňovat kritéria ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. předložil žalovaný dovolacímu přezkumu posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že nedošlo k promlčení nároku na zaplacení úroků z prodlení, jestliže v žalobě ze dne 13. 6. 2000 žalobkyně uplatnila požadavek na zaplacení částky 10,000.000,- Kč s příslušenstvím a až podáním došlým soudu dne 12. 6. 2003 upřesnila, že požaduje zaplatit úrok z prodlení ve výši 14,84 % z částky 10,000.000,- Kč od 16. 9. 1998 do zaplacení.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro výklad § 402 obch. zák. ve vztahu k řešení otázky stavení promlčecí doby; tato otázka se v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím vyskytuje jen ojediněle a pro její řešení má tudíž napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
Nutno připomenout, že smlouva o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák. patří mezi tzv. absolutní obchody, které se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu (srov. I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol., Obchodní zákoník, Komentář, 11. vydání r. 2006, C.H.BECK, komentář k § 497) a že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku je komplexní.
Ve smyslu § 402 obch. zák. se promlčecí doba se staví, pokud strana, vůči níž se právo promlčuje, učiní jakýkoli úkon k zahájení soudního nebo rozhodčího řízení, nebo uplatní svoje právo v řízení již zahájeném. Oproti občanskému zákoníku (§ 112 obč. zák.), jenž mluví o uplatnění práva, zákoník obchodní hovoří o úkonu směřujícímu k uspokojení nebo určení práva, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 13/2006 uzavřel, že za úkon považovaný podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení ve smyslu § 402 obch. zák. je třeba považovat návrh, resp. žalobu, jíž je zahájeno nalézací řízení. Ke stejnému závěru se přihlásil i v rozhodnutí ze dne 26. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003. Lze souhlasit s žalovaným, že skutková tvrzení obsažená v žalobě ze dne 13. 6. 2000 směřující k požadavku na zaplacení příslušenství bez uvedení, zda jde o úrok z prodlení, v jaké výši, za jakou dobu a z jaké částky, nebyla úplná; vymezení práv a jim odpovídajících povinností v žalobní žádosti (petitu) nebylo přesné a jednoznačné tak, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí (exekuce), t. j. aby vydané rozhodnutí bylo materiálně vykonatelné. Uvedené bránilo soudu, aby mohl o žalobě věcně rozhodnout. Podáním došlým soudu dne 12. 6. 2003 byla tato neurčitost odstraněna. Učinila-li žalobkyně předmětem řízení částku 10,000.000,- Kč a dále příslušenství této pohledávky, přičemž výslovně požadovala rovněž zaplacení nákladů řízení, které jí vzniknou (srovnej § 121 odst. 3 obč. zák.), lze takový úkon (žalobu ze dne 13. 6. 2000) považovat ve smyslu § 402 obch. zák. za uplatnění práva na zaplacení úroků z prodlení, mající za následek stavení běhu promlčecí doby, přestože procesním předpisům odpovídající úpravu petitu a doplnění skutkových tvrzení (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) provedla žalobkyně až následným podáním. Závěr odvolacího soudu o tom, že podle § 402 obch. zák. došlo ke stavení běhu promlčecí doby a nárok na zaplacení úroků z prodlení (jako celek) není promlčen, je proto správný.
Výhradou, že soudy obou stupňů přiznaly žalobkyni úrok z prodlení z celé částky 10,000.000,- Kč, ačkoliv ta se skládá jednak z jistiny, ale i smluvených úroků, jejichž úročení úrokem z prodlení není přípustné, dovolatel namítá, že v této části rozsudek odvolacího soudu odporuje hmotnému právu.
Jelikož odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) v rozporu s hmotným právem přiznal žalobkyni právo na zaplacení úroků z prodlení mimo jistiny i z příslušenství, je dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o 14,84 % úroku z prodlení z částky 10,000.000,- Kč za dobu od 16. 9. 1998 do zaplacení, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Již v rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2006, Velký senát obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijal a odůvodnil závěr, že občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky; tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny. Dodal, že úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení jsou podle § 121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky, kterou se ve smyslu tohoto ustanovení a v návaznosti na definici závazkového vztahu v § 488 obč. zák. a jeho obecné chápání v právní teorii rozumí peněžité plnění (jistina), na něž má věřitel právo podle hlavního závazkového vztahu, k jehož změně (potud, že lze nárokovat i sankce za prodlení s placením) dochází přímo ze zákona právě až prodlením dlužníka. Úrokový závazkový vztah je vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým vztahem hlavním. Splněním hlavního závazku (nebo jiným ze způsobů jeho zániku) zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový; přetrvává pouze povinnost uhradit již dospělé úroky. Tím, že včas nesplatí úroky z jistiny, se dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, nikoli do prodlení s plněním vlastního dluhu (jistiny). Ani obchodní, ani občanský zákoník přitom nezakotvují majetkové sankce pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky. Tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se (typově např. v mezích smlouvy o úvěru srov. § 497 a násl. obch. zák.), že sjednané úroky se stanou součástí jistiny [že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (fructus civiles)], a následně pak právo věřitele požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení.

Ačkoliv z obsahu spisu se podává, že k datu 15. 9. 1998 dluh na jistině představoval částku 9,490.883,68 Kč a dlužné úroky představovaly 1,962.889,92 Kč, s tím, že dluh se nadále úročil 23,75 % (viz výzva Pragobanky a. s.), nezabýval se soud prvního stupně (a tuto skutečnost pominul rovněž odvolací soud) tím, zda na základě úvěrové smlouvy ve znění dodatků, jejíž součástí jsou i úvěrové podmínky Pragobanky a. s., se smluvené úroky staly součástí jistiny, a mohly tak být s jistinou úročeny úroky s prodlení, či nikoli. Jen v případě, kdy se smluvené úroky staly součástí jistiny, by mohla žalobkyně požadovat úrok z prodlení ze zvýšené jistiny. V opačném případě je nutno respektovat závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002.
Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem užit opodstatněně. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu ve výše vymezeném rozsahu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl v této části zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2010

JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu