33 Cdo 2019/2010
Datum rozhodnutí: 29.05.2012
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák.




33 Cdo 2019/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. B. V. , podnikajícího ve sdružení REALITY FUTURE se sídlem v Praze 5, U Trojice 1042/2, identifikační číslo 69831807, zastoupeného Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 148, proti žalovanému Ing. S. H. , zastoupenému JUDr. Oldřichem Hrádkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Slavíkova 6, o zaplacení 87.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 152/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2009, č.j. 21 Co 442/2009-75, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 175.000,-Kč s příslušenstvím. Uvedl, že pro žalovaného obstaral prodej jeho nemovitostí a žalovaný mu nezaplatil sjednanou zprostředkovatelskou odměnu.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. dubna 2009, č. j. 13 C 152/2008-57, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 175.000,-Kč se specifikovaným příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 29. 11. 2003 smlouvu (ve znění pozdějších dodatků), v níž se žalobce zavázal pro žalovaného zajistit prodej jednotky č. 1112/023, jiný nebytový prostor rozestavěno, v domě č. p. 1112 na stavebním pozemku p. p. č. 1798/9 na adrese P., včetně podílu na společných částech domu a stavebního pozemku p. p. č. 1798/9, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha-město, pro k. ú. H., obec P., okres hl. město Praha, vše ve vlastnictví objednatele (dále jen předmětné nemovitosti , popř. nemovitosti ) s tím, že závazek zahrnuje vyřízení potřebných formalit k zajištění kupujícího a vypracování kupní smlouvy včetně návrhu na vklad práva vlastnického (bod I. smlouvy). V bodě II. smlouvy bylo sjednáno, že nabídková cena jednotky, včetně podílu na společných částech domu a stavebního pozemku dle bodu I této smlouvy je 14.000,- Kč/m2 . Za obstarání záležitosti dle smlouvy byla sjednána odměna žalobce ve výši 5% z prodejní ceny nemovitostí (bod III. smlouvy). Kupní smlouvou ze dne 11. 7. 2005 prodal žalovaný předmětné nemovitosti obchodní společnosti TR Service, s. r. o. za sjednanou kupní cenu 1,750.000,-Kč. S toutéž obchodní společností předtím (dne 1. 1. 2005) uzavřel Mandátní smlouvu a smlouvu o spolupráci , v níž se zavázal zaplatit jí za zde specifikované úkony týkající se předmětných nemovitostí, které pro něho provede, odměnu ve výši 1,750.000,-Kč. Dne 22. 3. 2006 vystavil žalobce žalovanému fakturu na částku 175.000,- Kč s tím, že tato částka představuje jeho odměnu za provedenou zprostředkovatelskou činnost při prodeji předmětných nemovitostí a je splatná 6. 4. 2006. Dne 30. 11. 2006 zaslal žalobce žalovanému upomínku, v níž stanovil splatnost požadované částky (tj. 175.000,- Kč) na 14. 12. 2006. Žalovaný žalobci částku 175.000,- Kč nezaplatil. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně posoudil právní vztah účastníků jako vztah ze smlouvy o obstarání věci a poměřoval jej ustanovením § 733 obč. zák. Žalovaný v průběhu řízení navrhl, aby do výše žalované částky byla proti pohledávce žalobce započtena jeho splatná pohledávka za žalobcem z titulu náhrady škody v celkové výši 266.000,-Kč, kterou mu měl žalobce způsobit tím, že v kupní smlouvě, jejíž text koncipoval, nezahrnul povinnost platící strany zaplatit ještě DPH a on pak musel v lednu 2006 uhradit daň z přidané hodnoty ve výši 19% z kupní ceny. Soud prvního stupně tuto kompenzační námitku hodnotil jako uznání žalobou uplatněného práva co do důvodu i výše (uzavřel, že pokud pohledávka žalobce byla kompenzována, pak existuje a je důvodná a její specifikace odpovídá rozsahu, který je požadován žalobcem v žalobním návrhu ). Dospěl k závěru, že žalovaný v řízení neprokázal existenci pohledávky za žalobcem z titulu náhrady škody; žalobce totiž neporušil žádnou svou právní povinnost, neboť žalovaný souhlasil bez připomínek s obsahem kupní smlouvy, jejíž text pro něho žalobce vytvořil. Neexistuje-li pohledávka, která má být započtena, nemůže v tomto směru uspět ani obrana žalovaného. Neopodstatněnou shledal rovněž námitku žalovaného, že žaloba byla podána předčasně. Uzavřel, že nastaly podmínky pro zaplacení kupní ceny a tudíž i podmínky pro úhradu obstaravatelské odměny a je přitom nepodstatné, zda kupující žalovanému (prodávajícímu) kupní cenu za převedené nemovitosti skutečně již zaplatil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. prosince 2009, č. j. 21 Co 442/2009-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku, jímž bylo vyhověno žalobě co do částky 87.500,-Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení. Nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že samotným uplatněním kompenzační námitky došlo ze strany žalovaného k uznání práva co do důvodu i výše; námitku započtení pohledávek posoudil jako způsob obrany žalovaného ve sporu. Vycházeje z důkazů provedených soudem prvního stupně, na rozdíl od něho uzavřel, že podle ujednání účastníků obsaženého v článku III. smlouvy o obstarání věci činí odměna žalobce za obstarání prodeje předmětných nemovitostí 87.500,- Kč, neboť tato částka odpovídá 5% ze sjednané kupní ceny nemovitostí (tj. z 1,750.000,-Kč). Do kupní ceny nemovitostí nelze započítávat částku, kterou měl žalovaný od kupujícího obdržet na základě jejich mandátní smlouvy a smlouvy o spolupráci. Skutečnost, že žalobce se smluvně zavázal pro žalovaného obstarat prodej nemovitostí za vyšší kupní cenu, resp. vyhledat kupce, který je připraven (ochoten) koupit nemovitosti žalovaného za kupní cenu 3,500.000,- Kč, považoval z hlediska výše odměny žalobce za obstarání prodeje za nevýznamnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že odměna za zprostředkování měla být podle ujednání účastníků obsaženého ve Smlouvě o obstarání věci uzavřené 29. 11. 2003 vypočtena z částky 3,500.000,- Kč, která byla dohodnuta jako cena, za níž měly být nemovitosti nabízeny k prodeji. Má za to, že tato částka představovala i skutečnou kupní cenu, kterou žalovaný za převáděné nemovitosti od kupujícího obdržel. Pouze díky snaze žalovaného vyhnout se placení vysoké daně z převodu nemovitostí byla v kupní smlouvě uvedena nižší kupní cena. Zbylá polovina skutečně sjednané kupní ceny (tedy polovina z částky 3,500.000,- Kč) byla řešena formálně smlouvou, kterou žalovaný s kupujícím uzavřel 1. 1. 2005. K těmto úvahám ho vede vědomost, že předmětem Mandátní smlouvy a smlouvy o spolupráci uzavřené dne 1. 1. 2005 byla činnost, ke které zmocnil žalovaný jeho, a to plnou mocí z 8. 6. 2004. Žalobce je přesvědčen, že mu podle smlouvy o obstarání věci náleží odměna ve výši 5% z částky 3,500.000,-Kč, neboť pro žalovaného obstaral prodej, jehož skutečným výtěžkem byla uvedená částka. Nesprávným pak shledává rovněž závěr odvolacího soudu, že žalovaný jeho právo neuznal do důvodu a výše. V této souvislosti připomíná, že žalovaný nesporoval fakturu č. 01-03/2006 znějící na částku 175.000,- Kč a nevznesl ani námitky proti dvěma upomínkám o zaplacení této částky. Protože žalovaný započtení prezentoval s cílem použít ho k zamítnutí žaloby , měla být námitka započtení hodnocena jako faktické uznání závazku. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst 1. písm. a/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci vad řízení žalobce v dovolání nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zpochybnil žalobce správnost skutkového zjištění odvolacího soudu, že jeho odměna za obstarání prodeje nemovitostí žalovaného činila podle smluvního ujednání účastníků 87.500,- Kč. Především je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně vyložil ujednání obsažené v článku III. Exkluzivní smlouvy o obstarání věci uzavřené dne 29. 11. 2003, jestliže dovodil, že cena uvedená v článku II. této smlouvy, za kterou měl nemovitosti zájemcům nabízet, nebyla z hlediska výše jeho odměny významná, neboť odměna se měla odvíjet od ceny kupní. Nadto prosazuje názor, že skutečná kupní cena nemovitostí, jejichž prodej žalovanému zprostředkoval, nečinila 1,750.000,- Kč, nýbrž 3,500.000,- Kč, a vytýká odvolacímu soudu, že jeho zjištění kupní ceny je vadné.
Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000).
Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména gramatickým, logickým, systematickým a historickým. Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavírání smlouvy. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době učinění právního úkonu (použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah právního úkonu odlišným způsobem.
Odvolací soud postupoval v posuzovaném případě v souladu se shora popsanou metodou výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy, tedy obsah písemné smlouvy uzavřené dne 29. 11. 2003 interpretoval správně nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale rovněž za použití logického a systematického výkladu smlouvy. Zatímco v článku II. této smlouvy se hovoří o nabídkové ceně nemovitostí, v článku III. si účastníci výslovně sjednali (tj. slovy vyjádřili), že za obstarání záležitosti zaplatí objednatel (tj. žalovaný) obstaravateli (tj. žalobci) odměnu, která činí 5 % z prodejní ceny nemovitostí uvedených v článku I. smlouvy. Jestliže by pojem prodejní cena užitý v článku III. smlouvy měl podle vůle smluvních stran vyjadřovat cenu, za kterou měl žalobce nemovitosti zájemcům nabízet k prodeji, bylo by nelogické, aby byl v předcházejícím článku II. použit jiný slovní výraz (tj. nabídková cena ) k označení téhož. Z toho, že v článcích II. a III. smlouvy byly použity odlišné pojmy, nelze než usuzovat, že výše odměny za obstarání prodeje se neměla odvíjet od ceny, za kterou budou nemovitosti nabízeny k prodeji - jak prosazuje žalobce - nýbrž od ceny, za kterou budou nemovitosti některému ze zájemců prodány, tzn. od kupní ceny nemovitostí. Tento výklad podporuje i obsah ujednání o úhradě odměny obstaravatele; tato odměna měla být realizována stejným způsobem jako úhrada kupní ceny a obstaravateli bylo přiznáno právo započíst odměnu proti výplatě kupní ceny objednateli . Navíc nelze přehlížet, že cenu, za kterou měl žalobce nemovitosti zájemcům nabízet, nelze z textu smlouvy zjistit, neboť v článku II. smlouvy se sice uvádí, že nabídková cena jednotky, včetně podílu na společných částech domu a stavebním pozemku je 14,000,- Kč/m2, ze smlouvy se však nepodává ani rozloha bytové jednotky, ani společných částí domu, popř. pozemku. Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu smlouvy o obstarání věci nepochybil a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl touto námitkou naplněn.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnil žalobce rovněž správnost skutkového zjištění odvolacího soudu, že kupní cena nemovitostí, jejichž prodej pro žalovaného obstaral, činila 1,750.000,- Kč.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Skutkové zjištění, že kupní cena nemovitostí, jejichž prodej žalobce pro žalovaného obstaral, činila 1,750.000,- Kč, odvolací soud učinil především z písemné kupní smlouvy uzavřené dne 1. 1. 2005 mezi žalovaným a TR SERVICE, s.r.o. se sídlem v Praze 10, Radošovická 996/4. Tvrzení žalobce, že kupní cena nemovitostí byla smluvními stranami sjednána na dvojnásobek ceny uvedené v textu kupní smlouvy, neuvěřil, neboť nekorespondovalo s údaji uvedenými v kupní smlouvě a nebylo žádným jiným důkazem podpořeno. Odvolací soud listinný důkaz (kupní smlouvu) zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o. s. ř. a v jeho hodnocení tohoto listinného důkazu není zřejmý logický rozpor. Svůj skutkový závěr odvolací soud dostatečně vysvětlil a nelze mu z hlediska způsobu, jakým k němu dospěl, ničeho vytknout. Ani touto námitkou tak nebyl dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. naplněn.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu žalobce odvolacímu soudu vytýká, že pochybil, jestliže námitku započtení pohledávky žalovaného z titulu náhrady škody proti jeho pohledávce z titulu odměny za obstarání věci, nevyhodnotil jako uznání závazku.
Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl. Účinky uznání, tj. vyvratitelná domněnka existence dluhu, se váží k datu, kdy k písemnému uznání došlo (bylo vyhotoveno), nikoliv k datu, kdy bylo doručeno. Totéž platí pro počátek běhu promlčecí doby podle § 110 obč. zák. Pokud je však v písemném vyhotovení projevu uvedena lhůta k plnění, promlčecí doba počíná jejím uplynutím. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti plnit vědom. Není také nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle § 35 odst. 2 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i věřitel, o jaký dluh a v jaké výši se jedná, nýbrž - vzhledem k obligatorní písemné formě úkonu - musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat.
Námitku započtení pohledávek uplatnil žalovaný v písemném podání ze dne 14. 4. 2008 (vyjádření k žalobě), v němž uvedl, že vznáší námitku obrany ve výši žalované částky z titulu škody, kterou mu svým jednáním způsobil žalobce . Tento úkon žalovaného byl soudem prvního stupně vyhodnocen jako námitka započtení pohledávek. Při jednání soudu prvního stupně se zástupce žalovaného započtení pohledávek výslovně dovolal s odůvodněním, že žalovaný má za žalobcem splatnou pohledávku ve výši 266.000,- Kč z titulu náhrady škody; přednes zástupce žalovaného byl soudem zaprotokolován. Odvolací soud nepochybil, jestliže tyto úkony žalovaného nehodnotil jako jednostranný právní úkon dlužníka mající náležitosti uvedené v § 558 obč. zák. V uvedených písemnostech není především vůbec vyjádřena vůle žalovaného zaplatit žalobci jím požadovanou částku 175.000,- Kč. Jinak řečeno, žalovaný nepřislíbil, že žalobci dluh zaplatí. Z obsahu jeho písemného projevu není ani zřejmé, že si je své povinnosti žalobci plnit vědom. Námitku započtení své údajné pohledávky za žalobcem uplatňuje pouze pro případ, že by soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu, tedy že má vůči žalobci dluh. Závěr odvolacího soudu, že ze strany žalovaného nedošlo k uznání dluhu, je tudíž správný a ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Lze uzavřít, že žalobci se správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit; Nejvyšší soud proto dovolání bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by měl právo na jejich náhradu, v tomto stádiu řízení náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně 29. května 2012

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu