33 Cdo 2014/2014
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 107 obč. zák., § 51 obč. zák., § 491 obč. zák.




33 Cdo 2014/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Ing. M. H. , zastoupené Mgr. Gabrielou Hamákovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Baťkovo náměstí 625/1, proti žalovanému JUDr. K. B. , zastoupenému JUDr. Robertem Bezděkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, o zaplacení 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 51/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 29 Co 242/2013-186, ve znění opravného usnesení ze dne 4. dubna 2014, č. j. 29 Co 242/2013-208, takto:
I. Dovolání se zamítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 34.606,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Roberta Bezděka, CSc., advokáta.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. března 2013, č. j. 7 C 51/2009-158, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 5.000.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu rovněž zamítající) rozsudky ze dne 22. září 2009, č. j. 7 C 51/2009-61, ve znění opravného usnesení ze dne 5. listopadu 2010, č. j. 7 C 51/2009-89, a ze dne 19. září 2011, č. j. 7 C 51/2009-118, byly postupně zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2011, č. j. 29 Co 570/2010-96, a ze dne 22. května 2012, č. j. 29 Co 28/2012-139, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný podle mandátní smlouvy č. 110060 uzavřené dne 1. 4. 1997 obhajoval manžela žalobkyně Ing. M. H. v trestní věci; dne 24. 8. 1998 byla citovaná smlouva vypovězena a následně dne 22. 9. 1998 nahrazena novou smlouvou o právní pomoci č. 110137/j. Dne 14. 4. 1997 uzavřeli účastníci smlouvu označenou jako Smlouva o úschově , podle níž žalobkyně žalovanému předala 3.000.000,- Kč za účelem plnění mandátní smlouvy č. 110060; úschova byla sjednána na dobu neurčitou s jednoměsíční výpovědní lhůtou. Žalovaný se zavázal převzatou finanční částku řádně opatrovat a na požádání ji žalobkyni vydat. Dne 21. 4. 1997 uzavřeli účastníci další smlouvu označenou jako Smlouva o úschově , podle níž žalobkyně žalovanému předala 2.000.000,- Kč za účelem plnění mandátní smlouvy č. 110060; smlouva obsahovala obdobná ujednání jako smlouva ze 14. 4. 1997. Ke dni 15. 1. 1999 byl žalovaný jmenován vrchním státním zástupcem v Praze a k témuž dni mu byl pozastaven výkon advokacie. Po obnovení výkonu advokacie zastupoval Ing. H. až do 12. 2. 2003. Žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku promlčení práva žalobkyně na zaplacení žalované částky. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně posoudil Smlouvy o úschově jako platné nepojmenované (inominátní) smlouvy (§ 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen obč. zák. /) s prvky smlouvy příkazní (§ 724 a násl. obč. zák.) a smlouvy o úschově (§ 747 a násl. obč. zák.). Protože finanční prostředky, které žalobkyně žalovanému podle smluv ze 14. 4. 1997 a z 21. 4. 1997 předala do úschovy , byly účelově určeny na plnění mandátní smlouvy č. 110060, která v důsledku výpovědi ze strany Ing. H. k 12. 2. 2003 zanikla, stalo se k tomuto dni plnění ze Smluv o úschově plněním nemožným a povinnost žalovaného podle nich plnit zanikla (§ 575 odst. 1 obč. zák.). Promlčecí doba k uplatnění práva na vrácení částek 3.000.000,- Kč a 2.000.000,- Kč, které žalobkyně žalovanému předala podle nepojmenovaných (inominátních) smluv začala běžet dnem následujícím po zániku účelu těchto smluv, tj. dnem, kdy žalobkyni vzniklo právo domáhat se vrácení předmětu úschovy (13. 2. 2003). Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána teprve 24. 10. 2008, je právo žalobkyně promlčeno (§ 101 obč. zák.). Při posouzení námitky promlčení vycházel soud prvního stupně z (pro žalobkyni) nejpříznivěji stanoveného počátku běhu promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že mandátní smlouva č. 110060 byla vypovězena již k 24. 8. 1998, mohla totiž promlčecí doba začít běžet již 25. 8. 1998 (a nikoliv 13. 2. 2003, tj. v den následující po definitivním ukončení právního zastoupení Ing. H. žalovaným, které po výpovědi mandátní smlouvy č. 110060 pokračovalo na základě jiných právních skutečností). Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobkyně, že promlčení práva je třeba posoudit analogicky podle ustanovení § 100 odst. 3 obč. zák. (žádnou ze stran právního vztahu totiž nebyla banka ani peněžní ústav). Námitku promlčení neshledal (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 656/2011) v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně si při uplatnění svého práva počínala značně liknavě; až do roku 2006 se nezajímala o osud finančních prostředků účelově vázaných na obhajobu Ing. H. V souladu s principem hospodárnosti řízení a vzhledem k důvodnosti námitky promlčení, nezjišťoval, zda žalobkyní uplatněné právo existuje či nikoliv.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 29 Co 242/2013-186, ve znění opravného usnesení ze dne 4. dubna 2014, č. j. 29 Co 242/2013-208, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení (co do jejich výše) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. Protože se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že je právo žalobkyně promlčeno, že Smlouvy o úschově spadají pod režim ustanovení § 51 obč. zák. a že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázal.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadený rozsudek závisí na otázkách hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. - V prvé řadě nesouhlasí s právní kvalifikací smluv ze dne 14. 4. 1997 a 21. 4. 1997 (dále jen předmětné smlouvy ) a vytýká mu nedostatky ve zdůvodnění tohoto závěru (z odůvodnění se nepodává, jaké úvahy vedly odvolací soud k tomu, že jde právě o inomináty s prvky smlouvy schovací a příkazní). Je přesvědčena, že dovolací soud zatím ve své rozhodovací praxi obdobný smluvní typ neposuzoval. Zastává názor, že pokud by obstál závěr odvolacího soudu, že se jedná o smlouvy s prvky smlouvy o úschově a příkazní smlouvy, nemůže současně obstát závěr, že se jedná o smlouvy inominátní; je-li totiž smlouva podle obsahu a sledovaného účelu podřaditelná pod určitý smluvní typ, je vyloučeno, aby byla posouzena jako smlouva jiného smluvního typu nebo jako smlouva inominátní. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu prezentovanou např. rozsudky ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3873/2011, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3077/2012, v nichž byl prováděn výklad smluv v souvislosti s jejich právní kvalifikací, žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že při typovém zařazení předmětných smluv nepřihlédl k jejich obsahu, k vůli účastníků ani k účelu, který účastníci jejich uzavřením sledovali. Podle těchto kritérií jsou předmětné smlouvy smlouvami o úschově (§ 747 a násl. obč. zák.); k uzavření smluv o úschově totiž také směřovala vůle účastníků. Žalobkyně upozorňuje, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (usnesením ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4304/2007, a rozsudkem ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1977/2007) na zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení § 491 odst. 2 obč. zák., ani analogicky ustanovení, která upravují obsahem a účelem nejbližší smluvní typ (tj. § 724 a násl. a § 747 a násl. obč. zák.). Analogická aplikace příslušných ustanovení upravujících smlouvu o úschově přitom byla stěžejní pro posouzení, zda mohlo dojít k zániku povinnosti žalovaného pro nemožnost plnění. Nesprávným shledává rovněž závěr odvolacího soudu, že ukončením mandátní smlouvy č. 110060 se plnění z předmětných smluv stalo nemožným ve smyslu § 575 obč. zák., neboť takový závěr nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudky ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 605/2005, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1787/2007, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010), jíž byly vymezeny atributy možnosti, resp. nemožnosti plnění. Připomíná, že ani otázka, zda může nastat nemožnost plnění ze smlouvy o úschově, dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že plnění z předmětných smluv nebylo vázáno na mandátní smlouvu, resp. že žalovaný nepřijal částku 5.000.000,- Kč za účelem plnění povinností, které mu vyplývaly z mandátní smlouvy uzavřené s Ing. H., a že ukončení této mandátní smlouvy nemohlo způsobit nemožnost plnění závazků ze smluv, které uzavřela s žalovaným ona. Má za to, že odvolací soud nesprávně zjistil obsah závazku žalovaného, resp. v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2300/99, a ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002) nepřípustně nahradil projevy vůle účastníků zaznamenané v předmětných smlouvách, jestliže dospěl k závěru, že plnění z nich bylo vázáno na mandátní smlouvu. Prosazuje názor, že ukončení mandátní smlouvy nemohlo způsobit zánik povinnosti žalovaného uschovanou částku pro ni opatrovat a na požádání jí ji vydat. Tento názor podpořila (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008) rovněž argumentem, že vzniklo-li žalovanému právo na odměnu za zastupování Ing. H. teprve zánikem právního vztahu založeného mandátní smlouvou (podle odvolacího soudu k 13. 2. 2003), nemohlo se plnění z předmětných smluv - bylo-li skutečně vázáno na tuto mandátní smlouvu - stát současně plněním nemožným. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýká, že jeho posouzení není úplné (a tudíž ani správné), neboť v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (s rozsudky ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1438/2010, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010) věc nehodnotil z hlediska ustanovení § 575 odst. 2 a 3 obč. zák.
- Další dovolací námitky směřují proti závěru odvolacího soudu, že právo žalobkyně na zaplacení (vydání) částky 5.000.000,- Kč je promlčeno. Žalobkyně namítá, že odvolací soud - veden nesprávným závěrem, že závazky žalovaného z předmětných smluv zanikly pro nemožnost plnění - určil nesprávně počátek běhu promlčecí doby. Má za to, že zánik účelu předmětných smluv (i kdyby nastal) nemohl přivodit zánik v nich sjednaných závazků. Závazky žalovaného (tj. opatrovat uschovanou částku a na požádání ji žalobkyni vydat) tudíž trvaly i po zániku mandátní smlouvy; vzhledem k tomu, že smlouva byla sjednána na dobu neurčitou, byl počátek běhu promlčecí doby vázán na splatnost úschovy, tj. na výzvu k vrácení uschované částky. Protože žalovaného vyzvala k vrácení uschované částky dopisem ze dne 24. 1. 2006, který mu byl doručen 2. 2. 2006, začala promlčecí doba běžet 3. 2. 2006. Odvolací soud si navíc protiřečí, dospěl-li současně k závěrům, že mandátní smlouva měla (mohla) zaniknout k 12. 2. 2003, k 24. 8. 1998 nebo k 22. 9. 1998. I kdyby byl správný závěr odvolacího soudu o dodatečné nemožnosti plnění, nemohlo být při posouzení námitky promlčení žalobou uplatněného práva aplikováno ustanovení § 101 obč. zák. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 774/2008, a usnesení ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 895/2006, a ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4942/2010, a stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007) vzniká z plnění, které se stalo dodatečně nemožným, nárok z titulu bezdůvodného obohacení a v takovém případě je namístě námitku promlčení poměřovat jedině ustanovením § 107 obč. zák.; odvolací soud tudíž pochybil, posoudil-li námitku promlčení podle jiného ustanovení a nezkoumal-li, kdy se mohla nebo měla dozvědět, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor bezdůvodně obohatil (odvolací soud určil nesprávně počátek běhu subjektivní promlčecí doby). Žalobkyně odvolacímu soudu dále vytýká, že otázku promlčení posoudil v rozporu s ustanovením § 100 odst. 3 obč. zák.; připomíná, že dovolací soud se ve své rozhodovací činnosti dosud nezabýval otázkou, zda je možné aplikovat toto ustanovení na právní vztahy založené inominátní smlouvou s prvky smlouvy o úschově.
- Dovolatelka není srozuměna ani se závěrem odvolacího soudu, že námitka promlčení žalobou uplatněného práva neodporuje dobrým mravům a namítá, že takový závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99. Odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování nevzal náležitě v úvahu, že to byl žalovaný, kdo připravoval předmětné smlouvy, že žalovaný ji nedal na vědomí ukončení mandátní smlouvy s Ing. H., že žalovaný neučinil žádný úkon směřující k vrácení svěřených a opatrovaných finančních prostředků, a že Ing. H. nevyúčtoval právní služby, přestože se k tomu v dohodě ze dne 21. 6. 2006 zavázal a naopak ji ubezpečoval, že vyúčtování provede, jakmile v archivu dohledá související spisy. Zohledněna nebyla ani skutečnost, že žalovaný nesplnil notifikační povinnosti ve smyslu § 577 obč. zák. Žalobkyně popírá, že by si počínala liknavě; po celou dobu totiž vycházela z přesvědčení, že žalovaný má povinnost její prostředky opatrovat a jeho chování ji upevňovalo v přesvědčení, že jí zbývající (na právní zastoupení Ing. H. nespotřebovanou) částku vrátí. Vše tedy svědčí pro závěr, že žalovaný jednal s úmyslem ji poškodit. S odkazem na nález Ústavního soud ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, žalobkyně prosazuje názor, že námitka promlčení, kterou uplatnil advokát, by měla podléhat přísnějším pravidlům; advokát je totiž povinen jednat v souladu s etickými pravidly advokátního stavu a chránit oprávněné zájmy svého klienta. Žalovaný v postavení advokáta zneužil právo uplatnit námitku promlčení.
- Další výhrady žalobkyně směřují vůči kvalitě odůvodnění napadeného rozsudku, neboť nevyhovuje požadavkům stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., ani kritériím nastoleným judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, 33 Cdo 903/2008, nebo usnesením ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005). Vadu řízení spatřuje žalobkyně rovněž v tom, že ačkoli žalovaný, který nesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné učinit závěr o nemožnosti plnění, a odvolací soud k takovému závěru přesto dospěl. Nerespektoval tudíž judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 873/2000, 33 Cdo 874/2000, a rozsudek ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2008). Poslední výtky žalobkyně směřují vůči usnesení, kterým odvolací soud opravil výrok o nákladech odvolacího řízení. Žalobkyně namítá nesprávnou formulaci výroku tohoto usnesení, neboť z ní není zřejmé, která z chybných částí textu výroku rozsudku odvolacího soudu má být opravena. Vytýká odvolacímu soudu, že změnil výrok, avšak nikoliv odůvodnění rozsudku (čímž způsobil, že opravený rozsudek nyní nevyhovuje požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř.), a že jí poskytl nesprávné poučení o opravných prostředcích. Má přitom za to, že otázky, jak má být výrok opravného usnesení formulován, zda opravné usnesení, jímž se mění výrok rozsudku, opravuje bez dalšího též jeho odůvodnění a jaké poučení je třeba v opravném usnesení uvést, nebyly dovolacím soudem dosud řešeny. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve znění opravného usnesení změnil, popř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl. Ztotožnil se se závěry soudů obou stupňů, zejména s úvahou, že promlčecí doba začala běžet nejpozději 13. 2. 2003. Nesouhlasí s argumenty, které žalobkyně uplatnila v dovolání, a namítá, že její odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou nepřiléhavé (neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu zpochybnila žalobkyně v prvé řadě právní kvalifikaci smluv, které účastníci uzavřeli dne 14. 4. 1997 a 21. 4. 1997.
Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 491 odst. 1 obč. zák. závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv. Na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak (odst. 2).
Podle § 51 obč. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.
Smlouva je jednou ze základních právních skutečností vedoucí ke vzniku občanskoprávních vztahů. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích (§ 2 odst. 3 obč. zák.), zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí. Subjekty mají v prvé řadě možnost zvolit některý z upravených typů smluv (tzv. pojmenované typy smluv) nebo uzavřít smlouvu atypickou (nepojmenovanou) podle § 51 obč. zák., případně smlouvu smíšenou kombinující prvky různých smluv. Zatímco občanský zákoník pojmenované smlouvy poměřuje nejen obecnými ustanoveními obsaženými v části první, ale ještě dalšími - speciálními - ustanoveními, u nepojmenovaných smluv taková zákonná ustanovení chybí. Jen rámcově se v § 51 obč. zák. stanoví, že nepojmenovaná smlouva nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákona; to znamená, že podrobné modality smluvních podmínek musí obsahovat samy smlouvy. Soudní praxí je obecně zastáván názor, že pro právní vztahy vyplývající z těchto tzv. inominátních smluv není rozhodující, jak je smlouva označena, nýbrž jaký je její obsah (obsah vlastního smluvního ujednání), tedy to, jak jsou vymezeny vzájemné práva a povinnosti smluvních stran; takto stanovené povinnosti jsou pak pro smluvní strany závazné. Pouze za situace, kdy není mezi účastníky v určité otázce smluveno ničeho, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta ustanovení občanského zákoníku, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem mu nejbližší. Znamená to, že analogie zákona (analogie legis) ve smyslu § 491 odst. 2 a § 853 obč. zák. je připuštěna jen v tom rozsahu, v jakém smlouva neobsahuje vlastní úpravu. Vztah mezi účastníky nepojmenované smlouvy se tedy řídí především tím, co bylo ve smlouvě ujednáno (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1274/2004, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1702/2006, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 76/2012, a ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4101/2010).
Smlouva ze dne 14. 4. 1997 je sice označena jako smlouva o úschově a obsahuje konstatování, že složitelka (žalobkyně) předává schovateli (žalovanému) do úschovy finanční částku ve výši 2.000.000,- Kč, avšak současně je v ní sjednáno, že tato částka je předávána za účelem plnění mandátní smlouvy č. 110060 (článek I. smlouvy); úschova je sjednána na dobu neurčitou (článek II. smlouvy), schovatel se zavazuje finanční částku řádně opatrovat a na požádání ji složitelce vydat, a to celou nebo její část s tím, že výpovědní lhůta činí 1 měsíc. Článek III. smlouvy obsahuje ujednání, že schovatel je oprávněn s částkou v úschově nakládat na základě mandátní smlouvy č. 110060 ze dne 1. 4. 1997, na základě souhlasu Ing. M. H. nebo složitelky a to podle smluvních podmínek . Smlouva ze dne 21. 4. 1997, na jejímž základě žalobkyně žalovanému předala částku 3.000.000,- Kč, obsahuje totožná ujednání jako smlouva ze dne 14. 4. 1997 s tou výjimkou, že žalovaný se zavázal složenou částku, a to celou nebo její část, pouze opatrovat (absentuje zde závazek žalovaného uvedenou částku nebo její část žalobkyni na požádání vydat). Z obsahu předmětných smluv je zřejmé, že nemohou být přes své označení - smlouvami o úschově. Žalobkyně předala žalovanému obě finanční částky za účelem plnění mandátní smlouvy č. 110060 a žalovaný byl oprávněn s nimi nakládat na základě mandátní smlouvy č. 110060 . Lze logicky dovodit, že pokud by žalovaný nezastupoval manžela žalobkyně v trestním řízení (neposkytoval mu právní služby), žalobkyně by s ním předmětné smlouvy neuzavřela a finanční prostředky mu nepředala (nesvěřila). Pojmovým znakem úschovy je převzetí individualizované věci do opatrování. Jestliže došlo k převzetí věci k jinému účelu či z jiného důvodu, jako tomu bylo v posuzovaném případě, nejedná se již o úschovu, nýbrž o jiný typ smlouvy (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2073 a n.). Ve světle výše uvedeného je (pro právní posouzení smluvního typu) bezvýznamné, že se účastníci v některých ujednáních opřeli o právní úpravu smlouvy o úschově a použili její pojmosloví při označení právních úkonů ( smlouvy o úschově ), jejich účastníků ( složitel a schovatel ) i předmětu ( úschova ); rozhodující není ani skutečnost, že žalovaný se ve smlouvách zavázal finanční částky opatrovat a (v jednom případě rovněž) na požádání vydat , jestliže skutečným důvodem plnění byla úhrada nákladů právního zastoupení Ing. H. Z obsahu smluv nevyplývá ani záměr účastníků uzavřít vztah obdobný příkazní smlouvě (§ 724 a násl. obč. zák.), neboť podstatou příkazu je právní či faktická činnost příkazníka spočívající v obstarání záležitosti příkazce a to v jeho prospěch a na jeho riziko. Podstatou vztahu mezi žalovaným a žalobkyní nebylo obstarání záležitosti žalobkyně žalovaným (na rozdíl od vztahu žalovaného a Ing. H., jehož podstatou bylo právní zastupování Ing. H. žalovaným), nýbrž snaha žalobkyně tímto způsobem hradit náklady právního zastoupení svého manžela. Lze uzavřít, že předmětné smlouvy neodpovídají žádnému z typů smluv, které jsou výslovně upraveny zvláštními ustanoveními závazkového práva (občanský zákoník část osmá, hlava druhá až dvacátá první). Soudy obou stupňů tudíž nepochybily, pakliže předmětné smlouvy posoudily jako smlouvy nepojmenované (inominátní) upravené v § 51 obč. zák. Závěr odvolacího soudu, že se jedná o nepojmenované (inominátní) smlouvy s prvky smlouvy příkazní (§ 724 a násl. obč. zák.) a smlouvy o úschově, lze sice označit za poněkud zavádějící, avšak nelze přisvědčit žalobkyni, že by právní teorie předmětné smlouvy označila za smlouvy smíšené, neboť obsahují především ujednání o právech a povinnostech účastníků, které neupravuje žádný smluvní typ zvláštní části občanského zákoníku. O smlouvy smíšené by se jednalo pouze tehdy, pokud by byly kombinací smlouvy o úschově a smlouvy příkazní a neobsahovaly žádná další ujednání, která těmto smluvním typům neodpovídají (viz výše). S žalobkyní lze naopak souhlasit v tom, že závazek žalovaného opatrovat finanční částky, které mu předala, a na požádání jí je vydat, je typově nejbližší ustanovením smlouvy o úschově. Závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je však třeba poměřovat ustanoveními zákona, která upravují závazky jim nejbližší pouze tehdy, nestanoví-li samotná smlouva jinak (§ 491 odst. obč. zák.). Soudy obou stupňů tuto zásadu výkladu předmětných smluv respektovaly a při hodnocení práv a povinností, které z těchto smluv vznikaly, přihlédly v souladu s principem privátní autonomie vůle stran v občanskoprávních vztazích v prvé řadě k ujednání účastníků (i když žalobkyně tvrdí opak). Námitku, že soudy měly na zjištěný skutkový stav analogicky aplikovat ustanovení upravující smlouvu o úschově (§ 747 a násl. obč. zák.), nelze akceptovat; i kdyby předmětné smlouvy odpovídaly nejblíže právě institutu úschovy, zákonná ustanovení by bylo namístě aplikovat výhradně tehdy, pokud by si účastníci vzájemné vztahy smluvně neupravili. Ačkoliv soudy výslovně nepoužily ustanovení § 491 odst. 2, příp. 3 obč. zák., ze shora uvedeného je zřejmé, že v tomto směru nepochybily, neboť veškerá zjištění potřebná pro závěr o oprávněnosti uplatněného nároku bylo možné učinit z obsahu smluv, v nichž si účastníci vzájemná práva a povinnosti výslovně upravili (odchylně od smluvních typů výslovně upravených zákonem).
Nelze přehlédnout, že kritiku právní kvalifikace předmětných smluv založila žalobkyně z části na vlastním (od odvolacího soudu odlišném) hodnocení jejich obsahu, jestliže prosazuje, že z provedených důkazů vyplynulo, že její vůlí bylo svěřit žalovanému finanční prostředky do úschovy (k opatrování) a vůle žalovaného směřovala výhradně k jejich úschově a opatrování. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil obsah předmětných smluv, resp. že nepřihlédl k vůli účastníků, která je v nich zaznamenaná, a dospěl tak k nesprávnému zjištění o účelu předmětných smluv, pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalobkyně, resp. z její interpretace obsahu předmětných smluv), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že účastníci uzavřeli smlouvy o úschově, které nebyly spjaty s mandátní smlouvou, resp. mandátními smlouvami, které žalovaný uzavřel s Ing. H. Snaha žalobkyně směřuje k nahrazení některých ujednání předmětných smluv, z nichž vyplývá jejich vázanost na smlouvy mandátní, pro ni výhodnějšími ustanoveními zákonné úpravy smlouvy o úschově. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Rovněž námitku, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že se plnění z předmětných smluv v důsledku zániku mandátní smlouvy č. 110060 stalo plněním nemožným, žalobkyně zakládá převážně na výtkách skutkového charakteru. Odvolacímu soudu v tomto směru totiž vytýká, že nesprávně zjistil, k čemu se žalovaný v předmětných smlouvách zavázal, resp. že výkladem nepřípustně nahradil vůli účastníků zaznamenanou ve smlouvách.
Souhlasit nelze s názorem dovolatelky, že závěr odvolacího soudu o nemožnosti plnění z předmětných smluv je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudky ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 605/2005, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1787/2007, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010). Zpochybňovaný závěr odvolacího soudu má své logické opodstatnění a námitky, že výpovědí mandátní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a Ing. H. nezanikl závazek žalovaného vydat žalobkyni částky předané podle předmětných smluv, mu neodporují. Lze však připustit, že způsob, jakým odvolací soud tento svůj závěr zdůvodnil, mohl vyvolat pochybnosti o jeho správnosti; bylo totiž namístě konkretizovat, které z přijatých závazků nemohl žalovaný splnit (v předmětných smlouvách se žalovaný zavázal finanční částku řádně opatrovat a případně i a na požádání ji vydat složitelce , vždy byl současně oprávněn použít tyto peníze na úhradu nákladů právního zastoupení manžela žalobkyně podle mandátní smlouvy). Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že mandátní smlouva, kterou žalovaný uzavřel s Ing. H., zanikla, stalo se plnění z inominátních smluv nadále plněním nemožným , aniž přitom ozřejmil, které ze závazků žalovaného má na mysli. Nedostatečně tak reflektoval zjištění, že žalovaný byl oprávněn se složenými částkami k plnění účelu mandátní smlouvy nakládat, zároveň však byl povinen složené částky opatrovat a žalobkyni na požádání vydat, nebyly-li spotřebovány na úhradu právních služeb, které žalovaný na základě mandátní smlouvy poskytoval jejímu manželovi. Úvaha soudů o nemožnosti plnění z předmětných smluv ve světle výše uvedeného obstojí, neboť soudy pouze opomněly výslovně rozvést, která jednotlivá práva a jim odpovídající povinnosti nemožnost plnění postihla; z jejich dalších závěrů je však zřejmé, že jednotlivá práva a jim odpovídající povinnosti v souvislosti s úvahou o nemožnosti plnění ve skutečnosti oddělily. Konstatovaly totiž, že žalobkyni vzniklo spolu se zánikem mandátní smlouvy právo žádat žalovaného o vrácení uschovaných částek, tj. nevyloučily existenci jejího nároku ani neuzavřely, že by tento případný nárok pro nemožnost plnění zanikl (resp. že by zanikla povinnost žalovaného vrátit jí nespotřebované finanční prostředky), jak v dovolání dovozuje žalobkyně. Je zřejmé, že odvolací soud svůj závěr o nemožnosti plnění z předmětných smluv spojoval se zánikem mandátní smlouvy, na kterou byly vázány svým účelem. Nemožnost plnění týkající se vztahů mezi právním zástupcem a jeho klientem, založených mandátní, resp. příkazní, smlouvou přitom není v rozhodovací praxi soudů neznámá. Ostatně i Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4121/2007, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3069/2014, přijal a odůvodnil závěr, že při zániku smlouvy o poskytování právních služeb odvoláním příkazce (§ 731, § 732, § 33b odst. 1 písm. b/ obč. zák.) se nárok na odměnu advokáta vypořádá podle § 732 obč. zák. s přihlédnutím k § 457 obč. zák.; nelze totiž přehlédnout, že plnění ze zrušené smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných § 451 obč. zák. Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Úvahy soudů obou stupňů jsou vedeny v tom směru, že spolu se zánikem mandátní smlouvy zaniklo oprávnění žalovaného nakládat s finančními prostředky určenými na obhajobu manžela žalobkyně (tj. podle zaniklé mandátní smlouvy), čímž zanikl účel, pro který byly předmětné smlouvy uzavřeny, a jejich další existence tak postrádá význam. V uvedeném případě proto obstojí závěr, že nemožnost plnění mandátní smlouvy (zapříčiněná její výpovědí ze strany Ing. H.) postihla krom zániku této mandátní smlouvy pro následnou nemožnost plnění rovněž předmětné smlouvy. Zobecněno, zanikne-li smlouva, na níž je vázáno plnění z druhé smlouvy, pak se jako logický jeví závěr, že toto plnění již nelze nadále poskytovat, protože k němu chybí smluvní podklad, a tato druhá smlouva zanikne společně se smlouvou, na kterou bylo z ní vyplývající plnění vázáno.
Odvolací soud v posuzovaném případě pochybil, jestliže žalobou uplatněné právo (právo na vydání případně nespotřebovaných finančních prostředků) nepoměřoval příslušným ustanovením o bezdůvodném obohacení (§ 457 obč. zák.); to však jak bude dále ozřejměno - nemění nic na výsledku řízení. Pokud totiž uzavřel, že se plnění z inominátních smluv stalo plněním nemožným , pak jediný způsob, jakým mohlo dojít k vypořádání vzájemných práv a povinností ze zrušeného závazkového vztahu, bylo vypořádání v režimu bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4121/2007).
Protože žalobkyně žalovanému neplnila proto, aby jí finanční částky opatroval a následně na požádání (nedotčené) vrátil, nýbrž za účelem, který zánikem mandátní smlouvy odpadl, vznikl jí zánikem mandátní smlouvy nárok na vypořádání případného bezdůvodného obohacení v podobě částky, kterou žalovaný případně nespotřeboval na právní zastoupení Ing. H. Nelze přisvědčit žalobkyni, že žalovanému vzniklo právo na odměnu za zastupování Ing. H. teprve zánikem jejich právního vztahu založeného mandátní smlouvou a plnění z předmětných smluv se tudíž nemohlo stát zánikem mandátní smlouvy plněním nemožným. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, je nepřiléhavý (závěry, které Nejvyšší soud přijal v uvedeném rozsudku, na právní vztah Ing. H. a žalovaného nedopadají). Ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 1475/2008 Nejvyšší soud posuzoval případ, v němž právní vztah advokáta a klienta založený smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb) zanikl splněním, tedy tím, že advokát provedl příkaz. Tímto okamžikem vzniklo advokátovi právo na odměnu (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011). V případě Ing. H. a žalovaného však právní zastoupení založené mandátní smlouvou č. 110060 zaniklo výpovědí. V případě zániku mandátní smlouvy výpovědí (ať už klienta nebo právního zástupce) se nárok na odměnu advokáta vypořádá podle § 732 obč. zák. s přihlédnutím k § 457 obč. zák. jako nárok na plnění ze zrušené smlouvy, tj. jako nárok na vypořádání bezdůvodného obohacení (srovnej již výše citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4121/2007, a ze dne ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3069/2014). Od okamžiku zániku právního zastoupení Ing. H. výpovědí proto nebylo možné plnit na základě zaniklé mandátní smlouvy a na ni vázaných předmětných smluv, nýbrž bylo třeba provést vypořádání podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení.
Konečně neobstojí ani námitka, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1438/2010, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010) věc nehodnotil z hlediska ustanovení § 575 odst. 2 a 3 obč. zák. V dané věci nebylo třeba se zabývat tím, zda bylo možné plnění uskutečnit za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase (§ 575 odst. 2 obč. zák.), případně zda se nemožnost týkala jen části plnění (§ 575 odst. 3 obč. zák.), neboť došlo k objektivní nemožnosti plnit na základě zrušené smlouvy. Otázka, zda se nemožnost týkala jen části plnění, by mohla navádět k závěru, že předmětné smlouvy nezanikly v části, v níž si účastníci sjednali povinnost žalovaného uvedené částky opatrovat (a v jednom případě na požádání vydat žalobkyni), avšak uvedenému brání právní hodnocení předmětných smluv jako nepojmenovaných smluv uzavřených nikoliv za účelem úschovy nýbrž za účelem financování právního zastoupení Ing. H. Předmětné smlouvy zanikly jako celek pro následnou nemožnost plnění. Řečeno jinak, z hodnocení předmětných smluv nevyplývá, že by se jednalo o závazkový právní vztah s dělitelným plněním, u kterého může nastat i částečná nemožnost plnění (§ 575 odst. 3 obč. zák.).
Dosavadní závěry lze shrnout následovně: smlouvy ze dne 14. 4. 1997 a ze dne 21. 4. 1997 označené jako smlouvy o úschově byly uzavřeny za účelem plnění mandátní smlouvy č. 110060; žalobkyně na jejich podkladě poskytla finanční prostředky na úhradu právních služeb, které poskytoval žalovaný jejímu manželovi Ing. H. Smlouvy neobsahují příkaz k plnění a úmyslem smluvních stran nebylo ani sjednání úschovy finančních prostředků, které by žalovaný opatroval a následně v plné výši vrátil žalobkyni. Proto neodpovídají žádnému smluvnímu typu upravenému v občanském zákoníku a jedná o tzv. inominátní smlouvy. Vzhledem k jejich vázanosti na mandátní smlouvu (smlouvy) zanikly spolu s ní pro následnou nemožnost plnění způsobenou výpovědí mandátní smlouvy. V případě, že složené finanční prostředky nebyly zcela spotřebovány v souvislosti s právním zastoupením Ing. H., vznikl žalobkyni nárok vrácení nespotřebovaných finančních prostředků z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení (§ 457 obč. zák.).
Právní kvalifikace vztahu účastníků je nezbytná pro posouzení námitky promlčení, kterou v řízení vznesl žalovaný. Jakkoli odvolací soud částečně nesprávně posoudil právní vztah účastníků (tuto otázku řešil jako prejudiciální), nemělo to na závěr o promlčení práva žalobkyně vliv (viz následující výklad).
Nadále je třeba zabývat se dovolací námitkou zpochybňující závěr odvolacího soudu, že právo žalobkyně na vydání žalované částky je promlčeno. Žalobkyně oproti odvolacímu soudu prosazuje v prvé řadě názor, že povinnost žalovaného opatrovat složené částky a na požádání jí je vydat trvala i po zániku účelu předmětných smluv, neboť byla sjednána na dobu neurčitou. Promlčecí doba k uplatnění práva na vydání složených peněz proto začala běžet teprve ode dne následujícího poté, kdy žalovaného vyzvala k jejich vrácení. Pokud by obstál závěr odvolacího soudu, že předmětné smlouvy zanikly pro nemožnost plnění, pak odvolacímu soudu vytýká, že posoudil promlčení podle nesprávné právní normy, tj. podle § 101 obč. zák., ačkoli ho měl posoudit podle § 107 obč. zák., a že se nezabýval tím, kdy se mohla nebo měla dozvědět o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil. Dovolává se závěrů, které Nejvyšší soud přijal ve svém rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 774/2008, v usneseních ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 895/2006, a ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4942/2010, a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpnj 204/2007.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110 obč. zák.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle § 107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odst. 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2).
Jak již Nejvyšší soud vysvětlil výše, plnění ze smlouvy, která byla zrušena, se vypořádá podle zásad bezdůvodného obohacení. Protože odvolací soud neposoudil nárok žalobkyně na vydání (nespotřebované části) složených finančních prostředků jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák. (k tomu např. analogicky rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 774/2008, na které odkazuje žalobkyně / usnesení ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 895/2006, a ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4942/2010, na uvedenou věc nedopadají/), pochybil rovněž v navazující úvaze při subsumpci dosavadního hodnocení věci pod příslušné ustanovení občanského zákoníku upravující promlčení. Promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se posuzuje podle speciálního ustanovení § 107 obč. zák. a nikoliv podle obecné úpravy § 101 obč. zák., jak nesprávně učinil odvolací soud (při absenci hodnocení vypořádání ze zrušené smlouvy podle § 451 a 457 obč. zák.). Závěr o promlčení práva žalobkyně však přesto obstojí. Zjištění, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil (tj. určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 obč. zák.), totiž nemá vliv na závěr o promlčení.
Judikatura Nejvyššího soudu týkající se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozsáhlá a jednotná (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 528/2006, a ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1050/2005). U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu, to znamená, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve. Počátek subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo, tj. den, kdy skutečně (fakticky) došlo k získání bezdůvodného obohacení, a to bez zřetele na to, zda oprávněný subjekt o svém právu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení věděl či nikoli (viz rovněž Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 554).
Objektivní tříletá promlčecí doba podle § 107 odst. 2 obč. zák. začala v posuzovaném případě běžet dnem následujícím poté, kdy předmětné smlouvy uzavřené dne 14. 4. 1997 a 21. 4. 1997 zanikly pro nemožnost plnění, tj. dnem následujícím po výpovědi mandátní smlouvy č. 110060. Je bezvýznamné, že mandátní smlouva č. 110060 byla nahrazena novou mandátní smlouvou (resp. dalšími mandátními smlouvami), a právní zastoupení Ing. H. žalovaným skončilo až ke dni 12. 2. 2003, neboť plnění z předmětných smluv bylo výslovně vázáno pouze na mandátní smlouvu č. 110060; z předmětných smluv se nepodává, že by účastníci projevili vůli použít složené finanční prostředky na úhradu nákladů právního zastoupení Ing. H., které by žalovaný poskytoval na základě jiné mandátní smlouvy. Nutno zdůraznit, že písemně učiněný projev vůle nelze nahrazovat (jak prosazuje žalobkyně) takovým výkladem vůle smluvních stran, který by s ním byl v rozporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010). Mandátní smlouva č. 110060 byla vypovězena 24. 8. 1998; následující den měla žalobkyně možnost poprvé požádat o vrácení složených částek, resp. té jejich části, která nebyla použita na úhradu nákladů právního zastoupení jejího manžela. Objektivní promlčecí doba tedy uplynula 25. 8. 2001. Protože žaloba byla podána u soudu až 24. 10. 2008, právo žalobkyně na plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo v důsledku marného uplynutí samostatně běžící objektivní promlčecí doby. Za této situace je zcela nadbytečné zabývat se otázkou, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil, tj. určením počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Pro úplnost se sluší poznamenat, že závěr o promlčení práva by obstál i v případě, že by předmětné smlouvy obsahovaly závazek žalovaného složené částky opatrovat a na požádání je žalobkyni vydat bez vazby na mandátní smlouvu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2677/2014, navázal na své předchozí rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 28/84, a dále rozhodnutí ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, publikované v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu pod označením C 1610, a rozhodnutí ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2690/2008, a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004. Přijal a odůvodnil závěr, že posouzení námitky promlčení práva na vrácení úschovy (resp. nepravidelné úschovy) podléhá obecnému právnímu režimu promlčení upravenému v ustanovení § 101 obč. zák.; právo se tedy promlčí uplynutím tříleté promlčecí doby počínající dnem, kdy mohlo být uplatněno poprvé. Dnem, kdy právo mohlo být - objektivně posuzováno - vykonáno (uplatněno) poprvé, je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Není rozhodné, z jakého důvodu - subjektivního či objektivního - tak věřitel neučinil. Actio nata nastává ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním; tato splatnost může být určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§ 563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu, lze o splnění dluhu dlužníka požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen podle § 563 obč. zák. splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak - objektivně posuzováno - může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. První objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.
Nejvyšší soud uvedené závěry vztáhl na smlouvu o úschově (resp. nepravidelnou smlouvu schovací, kde jsou předmětem úschovy věci druhově určené, typicky např. peníze). Ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 2677/2014 se sice jednalo o právní vztah, u něhož nebyla stanovena doba plnění (režim § 750 obč. zák.), avšak uvedené závěry lze vztáhnout i na případ, kdy byla sjednána úschova na dobu neurčitou, tj. kdy byl vznik povinnosti schovatele vrátit uschovanou věc vázán nikoliv k určitému datu, nýbrž na výzvu složitele učiněnou v blíže neurčeném časovém okamžiku v budoucnosti. Schovatel je v takovém případě povinen vrátit věc prvého dne poté, kdy o to byl složitelem požádán (okamžik vrácení věci je vázán na výzvu složitele).
Pokud by soudy přisvědčily žalobkyni, že předmětné smlouvy obsahovaly závazek žalovaného složené částky opatrovat a na požádání je žalobkyni vydat bez vazby na mandátní smlouvu, promlčecí doba by začala běžet v případě smlouvy uzavřené 14. 4. 1997 dne 15. 4. 1997 a v případě smlouvy uzavřené 21. 4. 1997 dne 22. 4. 1997. Právo žalobkyně na vrácení uschovaných finančních prostředků by se tak v případě, že by obstálo jí prosazované právní hodnocení věci, promlčelo již 15. 4. 2000, resp. 22. 4. 2000.
Nelze nevidět jistou nelogičnost a nesystematičnost dovolací argumentace, resp. účelovou snahu dovolatelky zvrátit závěr o promlčení jejího práva při ignoraci základních právních souvislostí (existenci objektivní promlčecí doby u promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a snahu prosadit názor o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na výzvu věřitele u promlčení plnění ze závazkových právních vztahů sjednaných na dobu neurčitou). Žalobkyně neozřejmila, proč se po 12. 2. 2003, kdy došlo k zániku právního zastoupení jejího manžela žalovaným, až do roku 2006 nezajímala o osud svých finančních prostředků a žalobu podala teprve 24. 10. 2008. Nelze přehlédnout, že rovněž argumentaci, jíž žalobkyně zpochybňuje právní závěr o promlčení práva, zčásti zakládá na vlastní skutkové verzi (výkladu obsahu předmětných smluv). Skutkového charakteru jsou rovněž námitky, jimiž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně určil počátek běhu promlčecí doby, vyšel-li z jiného data než předestírá ona, resp. vyšel-li současně ze tří různých možných dat. Žalobkyně nesprávně interpretuje zdůvodnění závěru odvolacího soudu o promlčení. Odvolací soud dal dostatečně zřetelně najevo, který okamžik považuje za rozhodný (definitivní ukončení zastupování Ing. H. žalovaným) a od něho odvíjel svůj závěr o promlčení práva žalobkyně. Upozornil přitom, že vychází z data pro žalobkyni nejpříznivějšího, neboť si byl vědom toho, že předmětné smlouvy byly výslovně vázány na mandátní smlouvu č. 1100060, která byla vypovězena již 24. 8. 1998.
Bezpředmětný je požadavek žalobkyně, aby se dovolací soud vyjadřoval k možné aplikaci § 100 odst. 3 obč. zák. při posuzování promlčení práv z právního vztahu založeného smlouvou o úschově uzavřenou mezi advokátem a jeho klientem. Již z textu ustanovení § 100 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že se týká promlčení práv z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech za trvání vkladového vztahu, tedy právních vztahů mezi peněžním ústavem (do něhož jsou vloženy vklady) a vkladatelem. Snaha prosadit touto cestou názor, že právo složitele na vydání předmětu úschovy sjednané na dobu neurčitou, je právem, které se nepromlčuje, je lichá. Nelze poměřovat právo z vkladů s právem na vrácení úschovy, ani porovnávat postavení advokáta s peněžním ústavem.
Přisvědčit nelze ani poslední dovolací výtce, že odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, jestliže námitku promlčení, kterou žalovaný v řízení uplatnil, nehodnotil jako nemravnou (v rozporu s dobrými mravy). Odvolací soud respektoval konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se nemíní odchýlit ani v souzené věci. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by zánik práva v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a s důvody, pro které nebylo právo včas uplatněno; tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (vedle rozsudků Nejvyššího soudu, na které odkázal soud prvního stupně, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a usnesení ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, a ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1842/2015). Odvolací soud, který plně převzal závěry soudu prvního stupně, se v souladu s ustálenou judikaturou zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi posuzovaného případu a svůj závěr o tom, že námitka promlčení uplatněná žalovaným není v rozporu s dobrými mravy, náležitě odůvodnil. Nedovodil, že jde o výjimečný případ, kdy námitka promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem. Argumentuje-li žalobkyně vlastní verzí skutku (oproti soudu prvního stupně prosazuje, že to byl žalovaný, kdo zavinil, že své právo nemohla uplatnit včas) ve prospěch právního závěru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neuplatňuje ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka se mýlí, tvrdí-li, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval závěry, které Nejvyšší soud přijal a odůvodnil v rozsudku ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 10 ročník 2000 str. 463. V něm Nejvyšší soud zabývající se otázkou, v čem lze spatřovat postup, který je v rozporu s § 7 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v tehdy platném znění, dovodil, že má-li výkon práva směřovat k uskutečnění cíle sledovaného právní normou, pak cílem právní úpravy promlčení (tj. objektivního práva) je umožnit dlužníkovi, který využil svého oprávnění vznést v průběhu řízení námitku promlčení, aby způsobil zánik věřitelova nároku. Takto vyjádřeno, nelze předpokládat, že by osoba, která vznesla námitku promlčení, neměla v úmyslu způsobit v konečném důsledku poškození druhého účastníka právního vztahu , neboť skutečnost, že v případě kladného závěru o promlčení práva věřitele zanikne věřitelova možnost domoci se promlčeného subjektivního práva s úspěchem u soudu, vždy představuje pro věřitele nevítaný vedlejší následek takového jednání (uplatnění námitky promlčení).
Závěry, které zaujal Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 171/2005, jichž se žalobkyně dovolává, na posuzovaný případ nedopadají. Ústavní soud posuzoval rozpor námitky promlčení s dobrými mravy v závazkovém právním vztahu mezi matkou a synem. Vztah mezi nejbližšími příbuznými nelze postavit naroveň vztahu mezi advokátem a jeho klientem. Skutečnost, že advokát porušil svoji povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta nebo že jednal v rozporu s pravidly profesionální etiky, by sice mohla být jedním z hledisek pro posouzení rozporu uplatnění práva vznést námitku promlčení s dobrými mravy, nelze však a priori předjímat, že každá námitka promlčení uplatněná advokátem v závazkovém vztahu mezi ním a jeho klientem, je porušením etických pravidel advokátního stavu, jak se snaží prosadit žalobkyně. Soudy v uvedené věci nezjistily nic z toho, co žalobkyně žalovanému v dovolání vytýká. Snaha žalobkyně prokázat opak není uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Ačkoliv odvolací soud při posouzení námitky promlčení aplikoval nesprávnou právní normu, dospěl k (obsahově) správnému závěru o promlčení práva žalobkyně; tento závěr obstojí ve všech dalších hodnocených rovinách (ať už jako zde správné hodnocení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení nebo žalobkyní prosazovaného práva na vydání uschované věci u úschovy sjednané na dobu neurčitou), jakož i při poměřování námitky promlčení korektivem dobrých mravů. Lze uzavřít, že žalobkyni se nepodařilo žádnou z dovolacích námitek - jakkoliv některé byly oprávněné - zvrátit závěr o promlčení žalobou uplatněného práva.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Obstojí-li závěr o promlčení žalobou uplatněného práva, je nadbytečné zabývat se dovolací námitkou, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže své rozhodnutí náležitě nezdůvodnil a jestliže se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami.
Výtkou, že odvolací soud dospěl k závěrům o nemožnosti plnění a o promlčení práva žalobkyně, aniž by žalovaný, který nesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, tvrdil jakékoliv skutečnosti, z nichž by bylo možné tyto závěry učinit, žalobkyně odvolacímu soud nevytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nýbrž ho rekriminuje z toho, že své rozhodnutí založil na skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování. Taková námitka nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu. Nad rámec své přezkumné činnosti považuje dovolací soud za vhodné uvést, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo provedeno na základě v řízení zjištěných skutečností, především obsahu mandátní smlouvy č. 110060 a smluv označených jako smlouvy o úschově ze dne 14. 4. 1997 a 21. 4. 1997 a nesporného tvrzení stran, že mandátní smlouva č. 110060 byla ukončena výpovědí k 24. 8. 1998. Pro závěry o nemožnosti plnění z předmětných smluv ani o promlčení práva žalobkyně nebylo žádných dalších tvrzení žalovaného třeba. Odvolací soud se proto při zjišťování rozhodných skutečností od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 873/2000, 33 Cdo 874/2000, a rozsudku ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2008) neodchýlil.
Snaha žalobkyně (výhradami vůči opravnému usnesení odvolacího soudu) přimět dovolací soud, aby se vyjadřoval k tak triviálním otázkám, jakými jsou formulace výroku opravného usnesení a k tomu, zda je tímto usnesením změněno odůvodnění předchozího rozsudku v části, které se toto usnesení týká, se jeví jako ryze účelová; odpovědi na uvedené otázky lze nalézt v příslušných ustanoveních hlavy čtvrté občanského soudního řádu. Pokud odvolací soud žalobkyni nesprávně poučil o opravných prostředcích, uplatní se ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. Případný závěr o tom, že opravné usnesení nevyhovuje požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř., by nemohl vést ke zrušení meritorního rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen cit. vyhl. ). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 28.300,- Kč (§ 7 bod 6. ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a/ cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky), s připočtením částky 6.006,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. října 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu