33 Cdo 1989/2014
Datum rozhodnutí: 28.07.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 1989/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. U. , zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem v Brně, Drobného 306/34, proti žalované H. U. , zastoupené JUDr. Marií Petráhčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, ulice Čoupkových 674/36, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Brno venkov pod sp. zn. 7 C 338/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 13 Co 288/2011-243, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Fojty, advokátem.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Brně venkov rozsudkem ze dne 28. února 2011, č. j. 7 C 338/2009-205, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalované určení, že je v důsledku výzvy k vrácení daru vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 13 Co 288/2011-243, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v jeho znění do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Nelze přisvědčit žalované, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud řešena (konkrétně zda soud má pro kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů vymezit konkrétní objektivní kritérium, kterým se při svém rozhodování řídil ). Výkladem pojmu rozpor s dobrými mravy se Nejvyšší soud zabýval ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též k aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. dále jen obč. zák. ), tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003).
Z uvedeného vyplývá, že úvaha soudu, zda v řízení zjištěné (prokázané) chování obdarovaného lze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák., se odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; úvahu soudu přitom nelze objektivizovat , jak požaduje dovolatelka. Soud však vždy hodnotí, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Vždy přitom rovněž zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a od judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil, jestliže uzavřel, že v řízení zjištěné chování žalované jako obdarované hrubě porušuje dobré mravy a je tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení dru ve smyslu § 630 obč. zák.
Otázku, zda obdarovaný je povinen dar vrátit i v případě, že předmět darování v podobě (resp. v hodnotě), v jaké byl dárcem darován, již neexistuje odvolací soud neřešil, resp. své rozhodnutí na řešení této otázky nezaložil. Již proto nemůže být podrobena dovolacímu přezkumu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v § 237 o. s. ř. Nadto nelze přehlížet, že tuto otázku žalovaná staví na skutkovém zjištění, které odvolací soud ani neučinil, a to že nemovitosti byly v průběhu trvání manželství žalobce a žalované zhodnocovány a měly mnohonásobně větší hodnotu než nemovitosti darované .
Námitky, jimiž dovolatelka neuplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustnost dovolání založit nemohou (§ 241a odst. o. s. ř. a contrario).
Dovolatelka sice odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval procesní ust. § 132 o. s. ř. , obsahově však v rámci této námitky brojí proti skutkovým zjištěním, které odvolací soud učinil ze znaleckého posudku PhDr. Tuláčkové. Protože dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, námitka nesprávnosti, popř. neúplnosti skutkových zjištění představuje uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Neregulérní je pak výtka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže nezopakoval výpovědi svědků M. a R. U. Nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu.
Ve vztahu k výrokům o nákladech řízení žalovaná nevznesla žádnou argumentaci.
Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2014

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu