33 Cdo 1967/2014
Datum rozhodnutí: 29.07.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 1967/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lublaňská 24, proti žalovanému Ing. P. K., zastoupenému JUDr. Ivou Pavlíkovou, Ph.D. advokátkou se sídlem Praha 6, Pod Bateriemi 23, o příslušenství částky 373.097,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 402/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č. j. 58 Co 130/2010-217, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 11.761,20 Kč k rukám JUDr. Ivy Pavlíkové, Ph.D., advokátky se sídlem Praha 6, Pod Bateriemi 23.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. května 2009, č. j. 42 C 402/2005-150, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 257.907,- Kč (tj. úrok z prodlení za dobu od 15. 7. 2002 do 15. 7. 2005) a úrok z prodlení ve výši 23 % ročně z částky 373.097,- Kč od 15. 7. 2005 do 3. 10. 2005 (tj. 19.043,28 Kč) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2010, č. j. 58 Co 130/2010-180, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Nelze přisvědčit žalobci, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud řešena (konkrétně, zda je s ohledem na okolnosti daného případu uplatnění nároku na zaplacení úroků z prodlení v souladu s dobrými mravy za situace, kdy je jejich zaplacení vymáháno žalobou u soudu přibližně sedm let poté, co měl žalovaný plnit podle schválené dědické dohody). Pojem dobré mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 - dále jen obč. zák. (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Použití § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 a č. 16/1998, dále ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 479/5). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, vyslovil závěr, podle něhož uplatnění práva na úroky z prodlení není samo o sobě výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Uvedl, že smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
V posuzované věci odvolací soud rozhodl v intencích výše uvedeného výkladu. Závěr, že uplatnění práva na úroky z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, nedovodil jen ze samotného zjištění, že žalobce přistoupil k jejich soudnímu vymáhání až sedm let poté, co se žalovaný ocitl v prodlení s plněním jistiny; k úsudku, že požadavek na zaplacení úroků z prodlení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (tzv. šikanózní výkon práva činěný za účelem poškození a znevýhodnění žalovaného), dospěl po zohlednění toho, že žalobce uplatnil nárok na úroky z prodlení teprve v souvislosti se zhoršením vzájemných vztahů účastníků, jež nastalo poté, co vyšlo najevo, že žalobce nepřihlásil do dědictví po zemřelé manželce polovinu z částky 2,554.842,- Kč, a co došlo k vzájemnému napadení účastníků a jejich manželek ve společném domě, jež vyústilo v rozsáhlé trestní a přestupkové řízení. Dovodil-li, že za této situace je soudní vymáhání úroků z prodlení šikanózním výkonem práva žalobce, činěným za účelem poškození a znevýhodnění žalovaného, který umožňuje výjimečně za použití korektivu dobrých mravů takovému výkonu práva odepřít soudní ochranu, neodchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce sice nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že výkon jeho práva na zaplacení úroků z prodlení je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., jeho argumentace se však primárně odvíjí od odlišného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Tvrdí totiž, že žalovaný, a nikoliv on, zapříčinil zhoršení vzájemných vztahů, že nezatajil žádné finanční prostředky, které měly spadat do dědictví po jeho zemřelé manželce (a matce žalovaného), a že odvolací soud měl z provedených důkazů dovodit, že žalovaný byl tím, kdo se choval nevhodně, neboť napadl kopem do hrudi jeho družku. Odlišná skutková tvrzení, na nichž staví kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem, nejsou uplatněním jediného v úvahu přicházejícího dovolacího důvodu podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Žalobce přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 29. července 2014

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu