33 Cdo 1959/2012
Datum rozhodnutí: 30.07.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Cdo 1959/2012-282


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. N. se sídlem v Jablonci nad Nisou, Nová Pasířská 4052/23, identifikační číslo 65103459, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Krupkou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Horní náměstí 2253/3, proti žalovanému M. N. , zastoupenému JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o zaplacení 118.120,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 154/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. října 2011, č. j. 73 Co 191/2011-263, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalovaného proti rozsudku ze dne 25. října 2011, č. j. 73 Co 191/2011-263, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10. února 2011, č. j. 21 C 154/2005-235, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 118.120,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přestože žalovaný v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho námitky ve skutečnosti směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy obou stupňů při rozhodování vycházely. Prosazuje totiž názor, že v řízení nebylo náležitě prokázáno, že s žalobcem uzavřel smlouvu o dílo, na základě které žalobce opravil automobil zn. Mercedes Benz Vito, registrační značky 1Z3 5548, který po opravě předal zplnomocněnému J. V. Výtky, že odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo že aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, dovolání neobsahuje. Pokud je v něm argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Jak již bylo shora zmíněno, uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno, resp. k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem se nepřihlíží.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání je taktéž dovolací námitka, že soudy nedostály své poučovací povinnosti. Tato námitka vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ten může sice výjimečně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesně právního předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09). O takovou situaci v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se zde nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo rozhodnutí soudu založeno; není proto splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu.
Výhrady dovolatele vůči tomu, jak soudy vyhodnotily jimi provedené důkazy z hlediska závažnosti a věrohodnosti, jsou bezcenné, neboť se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze hodnocení důkazů úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2012

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu