33 Cdo 1957/2015
Datum rozhodnutí: 29.10.2015
Dotčené předpisy: § 37 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 36 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 36 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 35 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013




33 Cdo 1957/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce PharmDr. P. K. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 502/23, proti žalovaným 1) nezletilému J. D. , zastoupenému Mgr. Jakubem Tichým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, 2) nezletilé N. K. D. , zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, a 3) M. D. , zastoupené JUDr. Milanem Chmelíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 21 C 45/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2015, č.j. 21 Co 293/2013-649, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2015, č.j. 21 Co 293/2013-649, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2012, č.j. 21 C 45/2009-454, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Hradci Králové vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Ve výroku označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2012, č.j. 21 C 45/2009-454, tak, že každému z žalovaných uložil do šesti měsíců od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 666.666,66 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně od 17. 8. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8% ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75% ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5% ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05% ročně od 1. 1. 2013 do 21. 1. 2015 a dále ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, do zaplacení; žalované zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Podle odvolacího soudu žalobce uzavřel s Ing. L. D. (právním předchůdcem žalovaných) smlouvu o půjčce, na základě níž mu půjčil 2.000.000,- Kč s tím, že právní účinky smlouvy pominou, jestliže do 31. 5. 2006 uskuteční společnou investici týkající se těžby písku . Vycházeje ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu posoudil toto ujednání jako rozvazovací podmínku (§ 36 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen obč. zák. ) s tím, že její neurčitost nezpůsobuje okolnost, že smluvní strany společnou investici konkrétněji nevymezily; doplnění dokazování za účelem ověření jejího naplnění však vyloučil s protichůdným zdůvodněním, že ujednání o rozvazovací podmínce je neurčité . Kdyby ujednání rozvazovací podmínky bylo pro neurčitost neplatné, právní úkon (smlouva o půjčce) by nebyl podmíněný, takže účinky stranami zamýšlené a objektivním právem předpokládané by již nemohly pominout. Splatnost půjčky nemohla nastat dříve než uplynutím doby, v níž se měly peněžní prostředky dohodnutým způsobem investovat (31. 5. 2006). Tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. počala běžet nejdříve dnem 1. 6. 2006, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé, a skončila by 1. 6. 2009. Žalobce však právo u soudu proti žalovaným (dědicům dlužníka) uplatnil 9. 2. 2009, tj. v průběhu promlčecí doby, která od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží (§ 112 obč. zák.). Podle odvolacího soudu žalobce v řízení řádně pokračoval, neboť soud prvního stupně poté co nepřipustil změny žaloby co do skutkových tvrzení rozhodl o žalobě původní, jíž se žalobce domáhal vrácení půjčky poukazem na listinu ze dne 7. 2. 2006 . K tomu odvolací soud dodal, že posuzování změn žaloby, resp. žalobních tvrzení ve vztahu k tomu, zda žalobce pokračuje řádně v řízení ve smyslu § 112 o.s.ř., nesmí být dotčeno přepjatým formalismem, jehož důsledkem by bylo sofistikované zdůvodňování závěru, že žalobce v řízení řádně nepokračuje, poukazem na změny žaloby bez přihlédnutí k povaze a rozsahu těchto změn.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, kterým vymezili otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe reprezentované jimi označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Ujednání o užití peněžní částky na financování společné investice týkající se těžby písku je podle dovolatelů neurčité (a tedy neplatné podle § 37 odst. 1 obč. zák), neboť z něho neplyne, o jakou konkrétní investici se mělo jednat. V takovém případě jde o neplatnost rozvazovací podmínky v celém rozsahu, takže datum 31. 5. 2006 jako splatnost dluhu nemůže samostatně obstát. Splatnost půjčky byla navíc podmíněna splátkovým kalendářem , jehož absencí se odvolací soud nezabýval. Žalobce mohl požadovat vrácení půjčky ihned poté, co jednotlivé částky poskytl Ing. L. D. Žalovaní dále nesouhlasí s posouzením smlouvy jako smlouvy o půjčce podle § 657 obč. zák., jejíž složkou byla rozvazovací podmínka (závazek vrátit peněžní prostředky nebyl primárním účelem smlouvy, ta měla řešit vzájemné vztahy pro případ, že do sjednané doby nebude investováno); podle jejich názoru jde o smlouvu nepojmenovanou, týkající se financování společné investice v oblasti těžby písku, která je v celém rozsahu neplatná, protože nebyl platně sjednán hlavní záměr důvod poskytovaných prostředků . Pohledávka žalobce z titulu bezdůvodného obohacení je pak promlčena. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem, že neplatnost rozvazovací podmínky pro neurčitost nemá za následek neplatnost smlouvy o půjčce; prosazují, že neurčitost ujednání rozvazovací podmínky o společné investici způsobuje neplatnost smlouvy jako celku. Peněžní prostředky poskytl žalobce za účelem společné investice, bez tohoto záměru by peníze neposkytoval a právní předchůdce žalovaných by je nepožadoval. V případě neplatnosti celé smlouvy by žalovaná pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení byla promlčena (v době podání žaloby uběhla dvouletá subjektivní promlčecí doba). Za pochybení v právním posouzení pokládají žalovaní závěr, podle něhož podáním žaloby se zastavil běh promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák.; tím, že žalobce v průběhu řízení opakovaně měnil v rovině skutkových tvrzení zásadním způsobem žalobu, nepokračoval řádně v zahájeném řízení a ke stavení promlčení tak nedošlo. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a zdůraznil, že společná investice týkající se těžby písku použitá v písemném potvrzení o poskytnutí půjčky znamenala nákup písníku; v době poskytnutí půjčky nebylo jen zřejmé, jakou formou by mělo ke koupi dojít (prodejem obchodního podílu, odkoupením pozemků, na nichž se těžilo, s převedením dobývacího prostoru k těžbě, příp. formou jinou). Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o.s.ř. )]. Určitost ujednání rozvazovací podmínky ve smlouvě o půjčce posoudil v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3846/2009, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 146/2013, ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3642/2013, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2782/2010 (viz odkaz na judikaturu uvedenou v posledním z nich).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Po té, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2014, č.j. 33 Cdo 916/2014-600, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2013, č.j. 21 Co 293/2013-568, se skutkový stav věci nezměnil. Odvolací soud nedoplnil dokazování důkazy navrženými žalovanými k prokázání toho, zda nastaly skutečnosti, které by bylo lze považovat za uskutečnění společné investice týkající se těžby písku , neboť ujednání o rozvazovací podmínce považoval za neurčité. Právnímu posouzení tak podřadil zjištění, že žalobce a právní předchůdce žalovaných (Ing. L. D.) uzavřeli ústní smlouvu, jejíž obsah byl vyjádřen v písemnosti ze 7. 2. 2006; jím Ing. L. D. potvrdil, že od žalobce převzal 2. 1. 2006 částku 400.000,- Kč, 11. 1. 2006 částku 300.000,- Kč, 18. 1. 2006 částku 300.000,- Kč, 25. 1. 2006 částku 300.000,- Kč, 6. 2. 2006 částku 400.000,- Kč a 7. 2. 2006 částku 300.000,- Kč. V listině dále uvedl, že celková peněžní částka (2.000.000,- Kč) bude použita na financování společné investice týkající se těžby písku. Pokud do 31. 5. 2006 nedojde k realizaci této společné investice, bude tato půjčka vrácena a to po částkách 300.000,- Kč (+ 1x200.000,- Kč) a to v týdenních intervalech (bude vypracován a podepsán splátkový kalendář). V dohodnuté době se společná investice neuskutečnila a právní předchůdce žalovaných peníze žalobci nevrátil.
Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku ze dne 17. 7. 2014, č.j. 33 Cdo 916/2014-600, vyslovil, že neurčitost ujednání rozvazovací podmínky nezpůsobuje okolnost, že smluvní strany konkrétněji nevymezily společnou investici týkající se těžby písku; tím nebylo řečeno, že toto ujednání je bez dalšího určité (a platné), nýbrž pouze to, že se soudy musí pokusit vedlejší ujednání smlouvy o půjčce, konkrétně slova financování společné investice týkající se těžby písku vyložit. Obecně platí, že vznikne-li pochybnost o právním úkonu z hlediska jeho určitosti, je třeba se pokusit interpretací právního úkonu, provedeného podle § 35 odst. 2 obč. zák., o odstranění takové nejasnosti. Ujednání rozvazovací podmínky by bylo neurčité, kdyby ani výkladem jinak srozumitelného projevu vůle nebyl zřejmý jeho věcný obsah a nebylo tak možné (objektivně posuzováno) jednoznačně stanovit, co mělo být podle použitého jazykového vyjádření a podle vůle jednajících osob jeho předmětem. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle smluvních stran v okamžiku, kdy jednaly. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli stran je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření právního úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jednání. Ústavní soud zakotvil ve své judikatuře základní princip výkladu právních úkonů (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), který se promítl rovněž do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej jeho rozsudky ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012). Základním principem výkladu právních úkonů je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Rozhodování upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je hodnoceno jako ústavně nekonformní a rozporné s principy právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost právního úkonu, ovšem za předpokladu, že takový výklad je vůbec možný (že se ještě jedná o výklad ve smyslu zjišťování obsahu právního úkonu a nikoliv už o nahrazování, měnění nebo doplňování projevu vůle).
V projednávaném případě z dosud provedených důkazů a z toho, co vyšlo za řízení jinak najevo, vyplývá, že společná investice týkající se těžby písku měla být spojena s koupí písníku (pozemků) v katastrálním území P. u Ch. nad C., a to buď převodem obchodního podílu ve společnosti Miláček a spol. s.r.o., se sídlem v Poděbradech, Koutecká 52/V (nyní Best Písek s.r.o., se sídlem v Rybnici 148, okres Plzeň-sever identifikační číslo osoby 25146165), jejímž jednatelem v době půjčky byl F. M., nebo převodem práv k dobývacímu prostoru, popřípadě jinou nespecifikovanou formou. Případné další (konkrétnější) podmínky společné investice žalobce a právního předchůdce žalovaných sjednané v souvislosti s peněžní půjčkou, stejně jako otázka spojená s investováním jen části předmětu půjčky, zůstaly z hlediska zjištění vůle smluvních stran neobjasněny.
Dovolací soud setrvává a v tomto směru odkazuje na závěry svého rozsudku ze dne 17. 7. 2014, č.j. 33 Cdo 916/2014-600, podle nichž ústní smlouva žalobce a Ing. L. D. splňuje náležitosti smlouvy o půjčce podle § 657 obč. zák. a ujednání, kterým strany vázaly návratnost peněžních prostředků na financování společné investice týkající se těžby písku , je rozvazovací podmínkou, tj. vedlejším ujednáním, jímž se stanoví, že již vzniklé účinky či právní následky smlouvy o půjčce pominou, nastane-li (popř. nastala-li) určitá nejistá, stranami vymezená, skutečnost (§ 36 odst. 1, 2 obč. zák.).
Jestliže soud v dalším řízení dospěje k závěru, že ujednání rozvazovací podmínky je určitým právním úkonem, je na žalovaných, které v tomto směru tíží povinnost tvrzení a důkazní břemeno, navrhnout důkazy k prokázání toho, že jejich právní předchůdce s žalobcem předmět půjčky (peněžní prostředky) zcela nebo zčásti použili k tomu, na čem se dohodli. Nesplnění (určité) rozvazovací podmínky, tedy neinvestování peněžních prostředků podle dohody účastníků, má za následek, že účinnost smlouvy o půjčce nezanikla; splatnost půjčky pak nemohla nastat dříve než uplynutím doby, v níž měly být peněžní prostředky investovány (31. 5. 2006), a promlčení práva uplatněného žalobou se řídí ustanovením § 101 obč. zák.
Neplatnost rozvazovací podmínky pro její neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.) znamená, že právní úkon smlouva o půjčce není podmíněný, takže účinky stranami zamyšlené a objektivním právem předpokládané by již nemohly pominout (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1762/2004, ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4342/2011, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 916/2014). V takovém případě kdy neurčitost ujednání rozvazovací podmínky nezpůsobuje neplatnost smlouvy o půjčce se promlčení práva uplatněného žalobou spravuje ustanovením § 101 obč. zák. s tím, že počátek běhu promlčecí doby je shodný jako v případě nesplnění (platné) rozvazovací podmínky.
V rozsudku ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, Nejvyšší soud vyložil, že podmínky ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák., jež předchází ustanovením zákona o neplatnosti právních úkonů, jsou sice jako vedlejší ujednání určitou autonomní částí právního úkonu, ale již vzhledem k jejich samostatné úpravě i k samostatně teoreticky řešeným důsledkům jejich vadnosti, nelze ustanovení § 41 obč. zák. na ně aplikovat . Podmínky (podle právní teorie /nahodilé/ složky právního úkonu) totiž nejsou částí právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák. Přestože režim částečné neplatnosti právního úkonu lze vztáhnout jen na jeho náležitosti (kterou není ujednání podmínky), není vyloučeno, aby neplatnost rozvazovací podmínky z důvodu neurčitosti měla za následek neplatnost celého právního úkonu (smlouvy o půjčce). Takový závěr vychází z autonomie vůle smluvních stran, jinak řečeno ze (skutkového) zjištění, že bez (platného) ujednání rozvazovací podmínky by účastníci smlouvu vůbec neuzavřeli. Promlčení práva uplatněného žalobou by se v takovém případě řídilo ustanovením § 107 obč. zák.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce po té, co podal žalobu (9. 2. 2009), v zahájeném řízení řádně pokračoval (§ 112 obč. zák.), není v rozporu s rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3236/2008, v němž Nejvyšší soud pro účely promlčení práva posuzoval, zda žalobce uplatnil právo již žalobou nebo až následným podáním, které soud prvního stupně kvalifikoval jako změnu žaloby co do skutkového základu a připustil ji (§ 95 odst. 1 o.s.ř.). V nyní projednávané věci žalobce v žalobě tvrdil, že uzavřel s Ing. L. D. smlouvu o půjčce, a to nikoliv v písemné formě, že předmětem půjčky byly peněžní prostředky v celkové výši 2.000.000,- Kč, které se dlužník zavázal vrátit nebudou-li peníze investovány dohodnutým způsobem nejpozději 31. 5. 2006 (po částkách 300.000,- Kč a 1x200.000,- Kč v týdenních intervalech). S žalobou předložil soudu ověřený opis listiny datované 7. 2. 2006 a podepsané dlužníkem, z něhož plyne, že Ing L. D. převzal v šesti peněžních částkách od žalobce celkem 2.000.000,- Kč. Soud prvního stupně připustil změnu žaloby dvakrát; usnesením z 23. 6. 2010, které se týkalo příslušenství jistiny (úroků z prodlení), a usnesením z 8. 2. 2011 tak, že žalobce požaduje po žalovaných jako právních nástupcích Ing. L. D. plnění nikoliv společně a nerozdílně, nýbrž po každém jednu třetinu s příslušenstvím. Rozhodující skutkové okolnosti v té podobě, jak byly vylíčeny v žalobě, zůstaly až do skončení řízení před soudem prvního stupně nezměněny (viz usnesení z 2. 2. 2012, č.j. 21 C 45/2009-404, kterým soud prvního stupně podle § 95 odst. 2 o.s.ř. nepřipustil změnu ve skutkových tvrzeních žalobce).
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud aniž se zabýval skutkovými výhradami, námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a námitkami směřujícími proti kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu v této věci rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvod (posouzení určitosti rozvazovací podmínky) se vztahuje i na něj (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

V Brně dne 29. října 2015

JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu