33 Cdo 1934/2010
Datum rozhodnutí: 30.01.2012
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř.




33 Cdo 1934/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. J. P. , zastoupeného JUDr. Janou Kantorovou, advokátkou se sídlem v Třinci, Husova 401, proti žalované B. P. , zastoupené JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance 13, o zaplacení částky 150.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 139/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2010, č. j. 71 Co 147/2009-151, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení půjčky.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. ledna 2009, č. j. 15 C 139/2008-63, žalobu o zaplacení 150.000,-Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. ledna 2010, č. j. 71 Co 147/2009-151, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 150.000,-Kč spolu s 9% úrokem z prodlení za dobu od 1. 11. 2006 do 31. 12. 2006, s 9,5% úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s 9,75% úrokem z prodlením od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75% úrokem z prodlení od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, s 9,25% úrokem z prodlení od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, s 8% úrokem z prodlení od 1. 1. 2010 do 14. 1. 2010 a dále od 15. 1. 2010 s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB k 1. dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů, do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Zatímco soud prvního stupně uvěřil obranné verzi žalované, že si od žalobce peníze nepůjčila, resp. dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že částku 150.000,- Kč žalované půjčil, odvolací soud uvěřil žalobci, že částku 150.000,- Kč žalované v roce 1992, kdy spolu žili ve společné domácnosti, půjčil a že půjčka měla sloužit k vypořádání společného jmění žalované a jejího bývalého manžela, konkrétně k tomu, aby žalovaná pořídila svému bývalému manželovi náhradní byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce jí v roce 1992 obnos 150.000,- Kč půjčil. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně uvěřil žalobci, ačkoli svá tvrzení postupně měnil a jeho skutková verze je podpořena pouze výpověďmi svědků, kteří jsou s ním v příbuzenském poměru. Nesouhlasí s tím, že údaje vyplývající z výpovědí svědků K. a H. F. a z listin (smlouvy o půjčce a potvrzení z 2. 4. 1992) umožňují dedukovat, že skutečná cena bytu, který pořizovala pro H. F., činila 150.000,-Kč a nikoliv 84.000,-Kč. V této souvislosti připomíná, že svědkyně K. uváděla, že smlouva o půjčce z 2. 4. 1992 byla pravděpodobně uzavřena pod nátlakem, k čemuž odvolací soud vůbec nepřihlédl. Žalovaná v dovolání předkládá vlastní verzi skutku a podrobně hodnotí v řízení provedené důkazy z hlediska jejich věrohodnosti. Odvolacímu soudu pak dále vytýká neobjektivnost při hodnocení jednotlivých důkazů i nelogičnost jeho úvah a vyjadřuje přesvědčení, že dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve všech bodech a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ačkoliv žalovaná v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., podle obsahu dovolání míří její výhrady výhradně proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že jí žalobce částku 150.000,- Kč půjčil, a proti tomu, jak odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy. Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. I když jsou tato skutková zjištění nesprávná, nejde o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 3343). Z obsahu spisu se vady řízení nepodávají.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo výsledek hodnocení důkazů soudem, který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Zjištění, že žalobce žalované v roce 1992 částku 150.000,-Kč půjčil, učinil odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku z výsledků dokazování, které zopakoval. Na rozdíl od soudu prvního stupně uvěřil tvrzení žalobce, že žalované v roce 1992 částku 150.000,- Kč půjčil. Vzal přitom v úvahu, že při předání peněz nebyl nikdo další přítomen a že smlouvu o půjčce účastníci nesepisovali a na splatnosti půjčky se spolu nedohodli. Tvrzení žalobce koresponduje s údaji vyplývajícími z listinných důkazů (spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 11 C 18/1992, dohody o zrušení práva společného užívání družstevního bytu uzavřené mezi žalobcem a V. P., smlouvy o převodu členských práv k družstevnímu bytu uzavřené 23. 11. 1992 mezi žalobcem a Věrou Kubíkovou) a ze svědeckých výpovědí H. P. a Ing. A. P. (rodičů žalobce) a M. K. a Ing. J. P. (sourozenců žalobce), před nimiž se žalovaná o vánocích 1992 vyjádřila, že jí žalobce částku 150.000,- Kč půjčil a že mu ji vrátí nebo že na něj převede polovinu bytu, který jí zůstal po rozvodu. Údaje ze všech zmíněných důkazů podporují tvrzení žalobce, že měl v roce 1992 žalovanou částku k dispozici, neboť získal finanční prostředky prodejem družstevního bytu, jenž mu zůstal po rozvodu jeho manželství, že tento byt nepotřeboval, neboť obýval společně s žalovanou družstevní byt, který získala po rozvodu svého manželství, a že naproti tomu bývalý manžel žalované, který jí byt přenechal, neměl svou bytovou potřebu uspokojenu. Zjištění, že bývalý manžel žalované na ni převedl členský podíl a ona mu na oplátku pořídila družstevní byt od manželů K., čerpal odvolací soud jak z výpovědí účastníků, tak z výpovědi svědka H. F. Je zřejmé, že dovoláním zpochybňovaná zjištění byla učiněna jen na základě skutečností, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, a současně nebyly pominuty důkazy pro daná zjištění významné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn právem.
Brojí-li žalovaná proti hodnocení důkazů odvolacím soudem námitkami, že důkazy byly hodnoceny neobjektivně a zaujatě, že odvolací soud neměl uvěřit výpovědím některých svědků (rodičů a sourozenců žalobce) a že měl jinak hodnotit některé listinné důkazy (smlouvu o půjčce a potvrzení z 2. 4. 1992), upírá odvolacímu soudu zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů nelze regulérně zpochybnit prostřednictvím žádného z přípustných dovolacích důvodů, a to ani důvodem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl některým svědkům uvěřit, že k některým důkazům nemělo být přihlíženo, popř. že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1394/2004). Dovolací soud neshledal žádná pochybení ve způsobu, jakým bylo v dané věci hodnocení důkazů odvolacím soudem provedeno. To, že odvolací soud neuvěřil žalované, že jí peníze na koupi bytu pro bývalého manžela darovali rodiče a strýcové a že svému bývalému manželovi nad rámec částky 84.000,- Kč žádné další finanční vyrovnání neposkytovala, i jeho dedukce, že cena za převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu od manželů K. sice činila 84.000,-Kč, uhrazeno však bylo 150.000,- Kč, neodporuje logickému myšlení. V neprospěch obranného tvrzení žalované totiž svědčí především zjištění, že manželé K. si po převodu členských práv na bývalého manžela žalované pořídili jiný družstevní byt za 150.000,- Kč, přičemž jejich verze, že tuto částku hradili zčásti (tj. nad rámec 84.000,- Kč) z půjčky od spořitelny, se nepotvrdila. Tvrzení, že za byt pro bývalého manžela žalované bylo převodcům hrazeno 150.000,-Kč naopak podporuje skutečnost, že v den, kdy manželé K. vystavili potvrzení o převzetí platby 84.000,- Kč, byla sepsána smlouva o půjčce, jejíž existenci nedokázaly smluvní strany, tj. manželé K. a bývalý manžel žalované, vysvětlit, z níž se podává, že manželé K. bývalému manželovi žalované půjčují 150.000,- Kč. Úvaha odvolacího soudu, že tato písemnost měla zajišťovat doplacení skutečné ceny za převod členských práv a povinností v družstvu, neboť žalobce získal finanční prostředky za převod teprve v listopadu 1992, je tudíž logická.
Odvolací soud provedené důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o. s. ř., přičemž v hodnocení důkazů a poznatků není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací hodnotu i věrohodnost. Protože náležitě vysvětlil, proč uvěřil žalobci a jak hodnotil důkazy, které žalobce uvedl na podporu svých tvrzení, nelze mu z hlediska způsobu, jakým ke zpochybňovaným skutkovým závěrům dospěl, ničeho vytknout.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněných skutkových závěrů správný. Protože nebylo ani zjištěno, že by řízení před odvolacím soudem bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., a z obsahu spisu nebyla zjištěna existence jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobci podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2012

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu