33 Cdo 1855/99
Datum rozhodnutí: 29.06.2000
Dotčené předpisy:




33 Cdo 1855/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce V., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. - T., s. r. o., zastoupenému advokátem, o umožnění užívání nemovitosti a povinnosti zdržet se zásahu do tohoto práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 459/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 1998 č. j. 23 Co 553/98-81, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 1998 č. j. 23 Co 553/98-81 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. dubna 1998 č. j. 12 C 459/95-58 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. dubna 1998 č. j. 12 C 459/95-58 zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalovaném domáhal, aby mu umožnil užívání a) objektů A1, A2, B1 a B2 jako součástí hotelového komplexu K. v P. 4 - Ch., B. 1781/4, b) pozemků parc. č. 232/11 - zastavěná plocha a parc. č. 2332/20 - zastavěná plocha, zapsaných v katastru nemovitostí k. ú. P. - m. pro obec P., kat. území Ch., c) vnitřní vybavení a inventář objektů uvedených ad a) shora k poskytování ubytovacích služeb v kat. penzionů ve smyslu smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 16. prosince 1994 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 24. ledna 1995 a podle které by žalovaný byl povinen zdržet se všech zásahů do tohoto práva žalobce uvedené věci takovým způsobem užívat. Soud prvního stupně současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi oběma účastníky řízení je neplatná pro neurčitost, s níž je vyjádřen účel smlouvy - úmysl nájemce směřující k účelu užívání objektů. Zejména není zřejmé, co má představovat zřízení A. centra, a jak mají být objekty dále využívány v návaznosti na podnikatelskou činnost žalobce. Tato skutečnost je podle soudu prvního stupně důvodem absolutní neplatnosti smlouvy podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Podle soudu prvního stupně uzavřená smlouva rovněž obchází stavební zákon, a sice jeho § 85, podle něhož musí být nemovitosti užívány v souladu s kolaudačním rozhodnutím. Z dokladů předložených žalobcem však podle názoru soudu lze dovodit úmysl užívat prostory jako nebytové, přičemž ale nebyla žádná změna užívání stavby povolena. V této skutečnosti spatřuje soud prvního stupně obcházení zákona, které je podle ust. § 39 občanského zákoníku důvodem absolutní neplatnosti smlouvy. Neexistoval tedy žádný platný právní titul, který by žalobce opravňoval k užívání objektů.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil správně a úplně skutkový stav věci, avšak pochybil při jeho právním posouzení. Podle odvolacího soudu smlouva uzavřená účastníky dne 6. prosince 1994 a její dodatek ze dne 24. ledna 1995 platná je. V článku III smlouvy byl jasně a určitě sjednán účel nájmu, který je v souladu s kolaudačním rozhodnutím. Pro oba účastníky sporu navíc tento účel nájmu pochybný nebyl, protože žalovaný považoval smlouvu za neplatnou pro nedostatek koncesního povolení žalobce k provozování ubytovacích služeb.Tato námitka však nebyla opodstatněná, neboť v okamžiku účinnosti smlouvy již žalobce příslušné povolení měl. Žalobce se proto podle odvolacího soudu právem domáhal na žalovaném plnění jeho závazků ze smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opíral o § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost o § 241 odst. 3 písm. b), c), d) o. s. ř., přičemž rozhodnutí odvolacího soudu vytýkal následující nedostatky:

výrok rozsudku je nekonkrétní, protože z něho nevyplývá, jakým jednáním má žalovaný žalobci užívání objektů umožnit a jak se má zdržet všech zásahů do užívacího práva žalobce,

dikce výroku nedává smysl po jazykové stránce, neboť v částech výroků pod písm. b) a c) chybí slovesný tvar specifikující uloženou povinnost a není specifikováno právo, jehož narušování by se žalovaný měl zdržet,

odvolací soud shledává správnými skutkové závěry soudu prvního stupně, ale ve svém rozhodnutí z nich nevychází a dospívá k závěrům, které jsou v rozporu se skutkovými poznatky soudu prvního stupně. Podle dovolatele totiž nelze tvrdit, že žalobce užíval nemovitosti v souladu s kolaudačním rozhodnutím a se zákonem, a současně souhlasit se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, podle něhož bylo úmyslem žalovaného užívat prostory jako nebytové v rozporu s kolaudačním rozhodnutím.

S ohledem na rozpory ve skutkových otázkách nemohl odvolací soud dojít podle dovolatele ani ke správnému právnímu hodnocení - dovolatel považuje za správné závěry soudu prvního stupně.

Dovolatel s ohledem na uvedené námitky navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) žalovaným řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

V rámci zjišťování, zda řízení před odvolacím soudem netrpělo vadami, které dovolací soud zkoumá z úřední povinnosti, zjistil Nejvyšší soud, že řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř./. Pro posouzení oprávněnosti nároků, které žalobce uplatňoval v žalobě, bylo totiž rozhodující zjistit, zda existuje řádný zavazovací důvod, tj. zda byla mezi oběma stranami řádně uzavřena příslušná smlouva, zda je tato smlouva účinná a zda není stižena vadami, které by mohly vést k její absolutní či relativní neplatnosti. Aby soud mohl uvedené právní závěry učinit, musí skutečnosti, které zjistil v průběhu dokazování, podřadit pod správnou právní normu a tuto normu též správně interpretovat. V daném případě však soudy obou stupňů pouze konstatovaly, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva. Dále se však nezabývaly otázkou, zda se jednalo o typovou smlouvu či smlouvu innominátní, nepodřadily tuto smlouvu žádné právní normě, aby posoudily, zda smlouva má či nemá příslušné náležitosti, které popřípadě příslušná právní norma předepisuje. Jejich závěry o platnosti či neplatnosti předmětné smlouvy nemohou být z tohoto důvodu přezkoumány.

Řízení však trpí i další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální. Ve sporném řízení je přitom výrok rozsudku určován žalobním petitem. V daném případě však žalobní petit shora označené požadavky nesplňuje. Žalobce se domáhá na žalovaném, aby mu umožnil užívání specifikovaných objektů hotelového komplexu K. v P. 4 - Ch., B. 1781/4, specifikovaných pozemků a vnitřního vybavení a inventáře předmětných objektů k poskytování ubytovacích služeb v kategorii penzionu ve smyslu smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 6. prosince 1994 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 24. ledna 1995. Vzhledem k tomu, že uvedená smlouva není součástí rozhodnutí, je ke splnění požadavku přesnosti, určitosti a srozumitelnosti výroku rozsudku třeba, aby petit žaloby způsob užívání nemovitých a movitých věcí vymezil nejen odkazem na smlouvu, nýbrž aby tento způsob užívání byl vymezen přímo v petitu žaloby tak, aby mohl být převzat do výroku rozsudku. Současně je třeba, aby petit žaloby specifikoval zásahy do práva žalobce, jejichž zdržení se žalobce na žalovaném domáhá. Text pod písmenem c) bodu I petitu žaloby je navíc vyjádřen v nesprávném pádu, což zkresluje jazykový význam textu. Za této situace měl proto soud vyzvat žalobce podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k upřesnění petitu žaloby. Takto však nepostupoval ani soud prvního stupně, ani soud odvolací, petit žaloby zatížený výše uvedenými nedostatky oba soudy převzaly do výroku svých rozhodnutí, přičemž odvolací soud tak navíc učinil nepřesně.

Dovolací soud současně upozorňuje na skutečnost, že oba soudy ve výrocích svých rozhodnutí žalovaného označily v rozporu s žalobou a zápisem v obchodním rejstříku (správně má být kmen obchodního jména K. - T. uveden velkými písmeny).

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, aniž bylo třeba a možno se zabývat dalšími námitkami dovolatele. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. června 2000

JUDr. Zdeněk D e s , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová