33 Cdo 1789/2010
Datum rozhodnutí: 28.02.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.




33 Cdo 1789/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně H. V. , zastoupené Mgr. Gabrielou Beckertovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 9, proti žalovanému Paedr. J. V. , zastoupenému JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská 5/1250, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 257/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2009, č.j. 30 Co 216, 217/2009-235, takto :


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Gabriely Beckertové, Ph.D., advokátky.
O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2009, č.j. 30 Co 216, 217/2009-235, kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 1. 7. 2008, č.j. 10 C 257/2006-165 (ve znění opravného usnesení ze dne 19. 12. 2008, č.j. 10 C 257/2006-181, a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 19. 12. 2008, č.j. 10 C 257/2006-182), jímž Okresní soud v Kolíně určil, že žalobkyně je v rozsahu ideální poloviny podílovou spoluvlastnicí specifikovaných nemovitostí, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. spjat zejména s takovým rozhodnutím, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Přestože žalovaný v dovolání ohlašuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti uplatnil jak vyplývá z obsahu podání dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a v § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Vadu řízení spatřuje v tom, že advokátka, kterou si jako zástupkyni v řízení žalobkyně zvolila (§ 25 odst. 1 o.s.ř.), nedoložila ve smyslu § 32 odst. 1 o.s.ř. oprávnění k podání žaloby na určení vlastnického práva. Uvedená námitka nedostatku podmínky řízení je obecně nezpůsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. založit, navíc tvrzení žalovaného o absenci procesní plné moci ze spisu nevyplývá (na čl. 55 je písemná plná moc pro celé řízení týkající se vrácení darovaných nemovitostí, kterou žalobkyně udělila Mgr. Gabriele Beckertové, Ph.D., advokátce).
Výhrada žalovaného, že z výpovědi žalobkyně jako účastnice řízení vyplývá, že neměla vůli domáhat se vrácení daru, protože o takové možnosti neměla ... vůbec žádnou povědomost, míří proti skutkovým zjištěním, na jejichž základě odvolací soud věc po právní stránce posoudil (§ 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně jak z provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů prostřednictvím zmocněnkyně Mgr. Gabriely Beckertové, Ph.D., písemně vyzvala žalovaného (obdarovaného) k vrácení nemovitostí 14. 12. 2006 a znovu 9. 1. 2007, přičemž obě výzvy, v nichž byla vůle dárkyně projevena a které byly řádně zdůvodněny, se dostaly do sféry dispozice žalovaného. Namítá-li dovolatel nesprávné právní posouzení věci, pak jen v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve skutkovém závěru o projevené vůli dárkyně domáhat se vrácení daru, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobkyně není ve sporu věcně legitimována. Jinak řečeno, námitka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice skutkových závěrů, k nimž soudy obou stupňů dokazováním dospěly.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně má vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 5.000,- Kč; součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 28. února 2011

JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu