33 Cdo 1765/2009
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 36 odst. 2 obč. zák., § 58 obč. zák., § 109 věta první obč. zák. ve znění do 31.12.1991, předpisu č. 136/1985Sb.




33 Cdo 1765/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Orlí 27), proti žalovaným 1) R. S. a 2) E. S., zastoupeným JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem Prostějov, T. G. Masaryka 18, o zaplacení úroků z prodlení z částky 125.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 172/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2008, č. j. 17 Co 217/2008-55, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2008, č. j. 17 Co 217/2008-55, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. října 2007, č. j. 6 C 172/2006-24, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 10 % úroku z prodlení ročně z částky 125.000,- Kč za den 10. 6. 2006 a ohledně zbývajících požadovaných úroků z prodlení z částky 125.000,- Kč ročně za dobu od 11. 6. 2006 do zaplacení, v části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. října 2007, č. j. 6 C 172/2006-24, ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 125.000,- Kč za dobu od 11. 8. 2000 do 9. 6. 2006, a v nákladových výrocích III. a IV., se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 11. října 2007, č. j. 6 C 172/2006-24, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 125.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 10. 6. 2006 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 125.000,- Kč za dobu od 11. 8. 2000 do 9. 6. 2006 zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. prosince 2008, č. j. 17 Co 217/2008-55, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen ohledně úroku z prodlení tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku úrok z prodlení z částky 125.000,- Kč ve výši 9 % ročně za dobu od 11. 6. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % ročně za dobu od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % ročně za dobu od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 1. 2008 do 8. 12. 2008 a za dobu od 9. 12. 2008 do zaplacení roční úrok ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, přičemž výše tohoto úroku z prodlení nesmí přesáhnout požadovaných 10 % ročně; ohledně 10 % úroku z prodlení ročně z částky 125.000,- Kč za den 10. 6. 2006 a ohledně zbývajících požadovaných úroků z prodlení z částky 125.000,- Kč ročně za dobu od 11. 6. 2006 do zaplacení rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu v této části zamítl; ohledně částky 125.000,- Kč rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výrocích II. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 11. 7. 1990 s tehdejším Okresním národním výborem v Prostějově smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům-stavebníkům a o omezení převodu nemovitosti podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění účinném do 23. 11. 1990 (dále jen vyhláška č. 136/1985 Sb. ). Na základě smlouvy jim byl poskytnut příspěvek ve výši 125.000,- Kč. Žalovaní se v článku 4 smlouvy zavázali výstavbu rodinného domu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy. V článku 6 smlouvy si smluvní strany sjednaly povinnost stavebníků oznámit neprodleně národnímu výboru skutečnost, že nedodrželi některou z podmínek uvedených ve smlouvě a příspěvek do třiceti dnů poté národnímu výboru vrátit. V článku 5 smlouvy se žalovaní pro případ vzniku povinnosti příspěvek vrátit zavázali, že nepřevedou své nemovitosti (blíže specifikované) bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud příspěvek nevrátí. Stavba nebyla ve stanovené lhůtě zkolaudována; rozhodnutí o povolení užívání stavby nabylo právní moci 9. 12. 2002. Žalovaní byli opakovaně přípisy ze dne 24. 7. 2000, 21. 11. 2000, 26. 11. 2001 a 22.7. 2002 vyzýváni, aby předložili doklady k prominutí vrácení příspěvku. K žádosti žalovaných o prodloužení podmínek smlouvy ze dne 6. 8. 2002 Okresní úřad v Prostějově sdělil, že jejich žádost akceptuje s tím, že kolaudace proběhne do 31. 12. 2002. Žalobkyně podala žalobu u soudu dne 24. 5. 2006.
Článek 6 smlouvy soud prvního stupně vyložil tak, že žalovaným vznikla povinnost příspěvek vrátit do třiceti dnů po marném uplynutí doby deseti let od uzavření smlouvy, během níž měla být stavba dokončena a pravomocně zkolaudována. S přihlédnutím k okolnostem případu, kdy žalovaní na základě sdělení Okresního úřadu v Prostějově ze dne 8. 8. 2002 mohli důvodně předpokládat, že po nich nebude požadováno příspěvek vrátit, splní-li podmínky smlouvy do 31. 12. 2002, a kdy byla žaloba podána s odstupem přibližně 5 a půl roku, soud prvního stupně shledal v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ) požadavek na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 11. 8. 2000 do 9. 6. 2006, kdy žalovaným byla doručena žaloba s platebním rozkazem. Od té doby jim již byl znám úmysl žalobkyně požadovat vrácení příspěvku. Úroky z prodlení přiznal z částky 125.000,- Kč od 10. 6. 2006 do zaplacení ve výši 10 % ročně coby dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní bankou, která k prvnímu dni prodlení v srpnu 2000 činila 5 % (§ 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb.).
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně článek 6 smlouvy vyložil tak, že v něm nebyla lhůta k vrácení poskytnutého příspěvku pro případ porušení povinnosti stanovené v článku 4 sjednána určitě. Podle smluvního ujednání se totiž žalovaní zavázali vrátit příspěvek do třiceti dnů poté, co oznámí, že nesplnili povinnost zkolaudovat stavbu do 10. 7. 2000, přičemž lhůta pro toto oznámení byla sjednána neurčitě termínem neprodleně. Nebyla-li lhůta k vrácení příspěvku platně dohodnuta, byli žalovaní povinni splnit dluh prvního dne poté, co byli o plnění věřitelem požádáni (§ 563 obč. zák.). Jestliže byla žaloba (tj. kvalifikovaná výzva k vrácení příspěvku) doručena žalovaným 9. 6. 2006, splatnost 125.000,- Kč nastala 10. 6. 2006, a protože žalovaní dluh nesplnili, následujícím dnem 11. 6. 2006 se dostali do prodlení. Výši úroků z prodlení stanovil podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků a poplatků z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., účinného od 28. 4. 2005. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě není vyloučeno použití korektivu dobrých mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. s poukazem na veřejnoprávní povahu vyhlášky č. 136/1985 Sb., která použití obecných předpisů neumožňuje. Námitku promlčení, uplatněnou žalovanými v odvolacím řízení, neshledal úspěšnou. Protože závazek žalovaných byl zajištěn ve smyslu § 58 obč. zák. omezením převodu nemovitosti, promlčuje se takto zajištěné právo v desetileté promlčecí době, počítané ode dne, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno (§ 109 věta první obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991). Konstatoval, že v posuzovaném případě začala promlčecí doba běžet 12. 7. 2000, kdy právo mohlo být úspěšně vykonáno poprvé, a její konec připadá na 12. 7. 2010. Právo žalobkyně se tudíž nepromlčelo.
Žalobkyně napadla dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu v jeho měnící části, jíž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení za období od 10. 6. 2006 (včetně) do zaplacení, a výrok II., jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně zamítající žalobu o zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 125.000,- Kč od 11. 8. 2000 do 9. 6. 2006. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť soudy otázku opodstatněnosti nároku na úroky z prodlení za dobu od 11. 8. 2000 do 9. 6. 2006 posoudily po obsahové stránce odlišně. Přípustnost dovolání opírá rovněž o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť otázku splatnosti pohledávky na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu řeší vyšší soudy nejednotně (vyjmenovává jednotlivá rozhodnutí, která se v posouzení této otázky liší). V dovolání označuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že ač správně posoudil otázku počátku běhu desetileté promlčecí doby, jestliže dovodil, že začala běžet dnem 12. 7. 2000, kdy právo na vrácení příspěvku mohlo být vykonáno poprvé, otázku splatnosti dluhu vyřešil chybně. Není srozuměna s jeho závěrem, že účastníci splatnost pohledávky ve smlouvě nesjednali platně, a proto splatnost nastala až na základě výzvy k plnění ve smyslu § 563 obč. zák. Je přesvědčena, že odvolací soud vyložil článek 6 smlouvy v rozporu s obecně uznávanými výkladovými pravidly (§ 35 odst. 2 obč. zák.), a s poukazem na v dovolání zmíněná rozhodnutí vyšších soudů prosazuje názor, že povinnost vrátit příspěvek není podmíněna splněním oznamovací povinnosti, ale je vázána na okamžik porušení vymezených smluvních podmínek. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožnili s právními závěry odvolacího soudu ohledně počátku prodlení s úhradou dluhu a znovu zdůraznili okolnosti případu rozhodné z hlediska úvah o možném odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání směřující proti části měnícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle téhož ustanovení je přípustné dovolání i v části, jíž žalobkyně napadá výrok II. rozsudku odvolacího soud, byť jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu o zaplacení úroku z prodlení za období od 11. 8. 2000 do 9. 6. 2006. Pro posouzení, zda jde obsahově o měnící nebo potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle § 220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné pouze porovnání obsahu obou rozhodnutí); významné proto není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž vymezil obsah práv a povinností žalobkyně odlišně od soudu prvního stupně. Obsahová diformita vyplývá z toho, že soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení za vymezené období na základě závěru, že žalobkyni sice na ně právo vzniklo, avšak jeho výkon shledal v rozporu s dobrými mravy, kdežto odvolací soud možnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. obecně vyloučil a dospěl k závěru, že žalobkyni právo na úroky z prodlení za uvedené období a za den 10. 6. 2006 nevzniklo.
Protože žalobkyně nenamítá, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, dovolací soud se zabýval jen dovolacími námitkami, jak je žalobkyně obsahově vymezila.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila závěr o počátku prodlení žalovaných.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro posouzení počátku prodlení žalovaných a na to navazující výše úroků z prodlení je zásadní vyřešení otázky splatnosti závazku žalovaných vrátit poskytnutý státní příspěvek.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutích, které se týkaly obdobných případů (srovnej např. rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1337/2007, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3989/2008, nebo ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4539/2008) zdůraznil, že v případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. šlo o podmíněně nenávratné finanční prostředky poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení a vyložil, že podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§ 36 obč. zák), neboť až do doby porušení smluvních povinností stavebníky je povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila. Porušením závazku výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, došlo k naplnění odkládací podmínky, na kterou bylo případné vrácení příspěvku vázáno, a žalobkyni vzniklo bez dalšího dnem následujícím po uplynutí dohodnuté desetileté lhůty právo na vrácení poskytnutého příspěvku.
V posuzované věci tak žalobkyni vzniklo právo na vrácení poskytnutého příspěvku dne 12. 7. 2000, a ode dne 13. 7. 2000 pak byli žalovaní v prodlení se splněním tohoto dluhu. Vycházel-li odvolací soud z toho, že žalobkyni právo na vrácení poskytnutého příspěvku vzniklo podle § 563 obč. zák. až na základě její výzvy (obsažené v žalobě, doručené žalovaným dne 9. 6. 2006) dne 10. 6. 2006, stanovil počátek prodlení žalovaných v rozporu s § 36 odst. 1 a odst. 2 větou první, § 122 odst. 2 a § 517 odst. 1 větou první obč. zák. Jelikož odvolací soud chybně určil počátek prodlení žalovaných, není správné jeho rozhodnutí ani v otázce výše úroků z prodlení. Podle § 517 odst. 2 části věty za středníkem obč. zák. a podle § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. dubna 2005 (čl. II vládního nařízení č. 163/2005 Sb.), činila ke dni 13. 7. 2000 jejich výše 10 % (dvojnásobek diskontní sazby 5 %).
Lze uzavřít, že žalobkyni se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a v závislých nákladových výrocích zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Neopomene se přitom zabývat otázkou promlčení práva na úroky z prodlení (resp. délky promlčecí doby úroků z prodlení), jejíž řešení se již v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálilo (srovnej např. rozsudek ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007, usnesení ze dne 16. 12. 2010, sp. zn 33 Cdo 3962/2009, a rozsudek ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3258/2008). Mimo rámec dovolacího přezkumu se sluší ještě poznamenat, že rozhodovací praxe je jednotná i v řešení otázky aplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. při rozhodování o vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, a jeho usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5245/2008, popř. ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2009).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. dubna 2011

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu