33 Cdo 175/2013
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




33 Cdo 175/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. F. , zastoupeného Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 682/20, proti žalovanému V. F. , o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 384/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2012, č.j. 55 Co 35/2012-71, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Dovolání žalobce proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým městský soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 1. 2011, č.j. 7 C 384/2009-45, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen o.s.ř. , srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), a přípustnost nelze dovodit ani z § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž žalobcovy výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů týkajících se chování žalovaného, zejména události z června 2009 , stejně jako nesouhlas s hodnocením výpovědí účastníků a svědkyně (manželky žalobce) soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil; bezcenná je rovněž námitka porušení práva na spravedlivý proces spočívající v rozdílném přístupu soudů obou stupňů k tvrzením a důkazům navrženým účastníky a výtka nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak zejména v tom směru, že kdyby soudy nižších stupňů nepochybily ve svých skutkových závěrech, musely by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musely by uzavřít, že žaloba není důvodná. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je v tomto směru založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska této výtky nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, neboť skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání zpochybnit; pro dovolací soud je závazný (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce odvolacímu soudu vytknul, že stranou právního posouzení zůstala jeho totální ignorance žalovaným (synem) po osudném červnu 2009 až do podání žaloby. Tato námitka neúplného právního posouzení věci však není opodstatněná. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, na které odvolací soud odkázal, se totiž podává, že se soud uvedeným důvodem pro vrácení daru zabýval a uzavřel, že jednání žalovaného po červnu 2009 nebylo hrubým porušením dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ); zohlednil přitom zejména, že mezi účastníky nebyly vytvořeny běžné rodinné vazby a že žalobce k jejich utužení svým chováním nijak nepřispěl. Lze dodat, že uvedený závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vyjadřující se obecně k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovanému, který by na jejich náhradu jinak měl právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2013
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu