33 Cdo 1742/99
Datum rozhodnutí: 30.01.2001
Dotčené předpisy:




33 Cdo 1742/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Marty Škárové ve věci žalobců A) A. G. a B) JUDr. J.G. , obou zastoupených advokátem, proti žalované R. a. s., P., zastoupené advokátem, o 310 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 56/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 1999 č. j. 18 Co 430/98-74, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 1999 č. j. 18 Co 430/98-74 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. května 1998 č. j. 8 C 56/97-53 uložil žalované, aby zaplatila žalobcům smluvní pokutu za dobu od 16. 6. 1995 do 16. 7. 1995 včetně, to jest za 31 den, ve výši 62 000 Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 8. 1995 do zaplacení. Co do zbytku požadované částky i příslušenství pohledávky žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky došlo dne 4. 10. 1994 k uzavření smlouvy o dovedení inženýrských sítí k parcele, v níž se žalovaná zavázala dovést inženýrské sítě k parcele žalobců v P. a zajistit jejich funkčnost, to vše do 15. 6. 1995. Inženýrskými sítěmi se podle bodu 2 smlouvy rozuměla komunikace včetně chodníku, veřejné osvětlení, elektrická energie, vodovod a kanalizační řad, rozvod TV signálu s napojením na centrální lokální anténní systém a telefonní přípojka. V bodu 7 smlouvy si účastníci dohodli smluvní pokutu tak, že žalovaná uhradí žalobcům při nesplnění termínu zajištění funkčnosti sítí částku 10 000 Kč za každý započatý den prodlení. Soud prvního stupně dovodil, že k dosažení funkčnosti sítí je nutná jejich kolaudace (§ 76 zákona č. 50/1976 Sb., v platném znění). K jejich kolaudaci však došlo až daleko po dni 15. 6. 1995. Na podzim roku 1995 se objevila možnost budování plynových přípojek pro jednotlivé stavebníky s tím, že žalovaná nebude dodavatelem těchto přípojek. Stavebníci dali souhlas s výstavbou plynovodu koncem roku 1995. Uzavřenou smlouvu soud prvního stupně posoudil jako smlouvu o dílo podle § 631 a násl. občanského zákoníku, v níž si obě smluvní strany dohodly smluvní pokutu podle § 544 a násl. občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že žalovaná svoji povinnost ze smlouvy nesplnila, přičemž se jí nepodařilo prokázat, že nemohla své dílo dokončit v důsledku rozhodnutí stavebníků týkající se plynovodu a že tedy nezavinila nesplnění své smluvní povinnosti. Tím nastaly podmínky pro přiznání dohodnuté smluvní pokuty žalobcům. Při posuzování výše smluvní pokuty dospěl soud prvního stupně k závěru, že šlo o právní úkon, který byl v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Jestliže předmětem smlouvy bylo plnění v hodnotě 738 783 Kč, pak sjednaná smluvní pokuta ve výši 10 000 Kč za každý den prodlení je ujednáním nemravným a soud smluvní pokutu přiměřeně snížil a určil ji částkou 2 000 Kč denně, což za požadované období představuje částku 62 000 Kč. Protože se žalovaná dostala do prodlení se splněním svého závazku zaplatit smluvní pokutu, byly žalobcům přiznány i úroky z prodlení podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku a § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. ledna 1999 č. j. 18 Co 430/98-74 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení a dále konstatoval, že v nenapadeném zamítavém výroku zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud doplnil dokazování provedením listinných důkazů a výslechem svědka M.H. , bývalého pracovníka žalované. Z této výpovědi zjistil, že v dubnu 1995 byla výstavba tzv. sekundární infrastruktury v lokalitě P. dokončena kromě položení koberce na komunikaci. Dokončovaly se práce v šachtách, v nichž bylo uloženo vše, co se týkalo infrastruktury. Kdyby byl na komunikaci položen koberec, musel by se následně porušit v důsledku instalace plynovodních přípojek, na nichž se stavebníci v rozporu s původním projektem později dohodli (původně bylo počítáno s vytápěním elektřinou). Tím by společnost ztratila veškeré záruky na provedenou silnici i na kanalizaci. Veškeré sítě byly funkční již od května 1995 kromě vodovodu na pitnou vodu. Z důvodu pozdější výstavby plynovodu došlo též k pozdější kolaudaci infrastruktury. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná prokázala, že porušení smluvního závazku dokončit veškeré práce sekundární infrastruktury ve lhůtě do 15. 6. 1995 nezavinila. Logice věci by odporovalo dokončení koberce komunikace před položením plynovodního řadu. Z obsahu smlouvy vyplývá jen zajištění funkčnosti sítí, nikoli nutnost jejich kolaudace a funkčnost sítí (kromě dokončení povrchu komunikace) žalovanou prokázána byla. Odvolací soud proto dovodil, že žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty nemají.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které odůvodnili tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování /§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř./ a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř./. Dovolatelé namítli, že odvolací soud vyšel ze zjištění, že po uzavření smluvního vztahu mezi stranami sporu došlo později v důsledku požadavku stavebníků včetně žalobců ke změně původního záměru ohledně vytápění a bylo rozhodnuto o následné plynofikaci areálu rodinných domků. Odvolací soud své skutkové zjištění opřel o výpověď svědka M.H., pracovníka žalované, jehož výslech zopakoval, a dále o výpovědi všech svědků slyšených před oběma soudy a o blíže nespecifikované listinné důkazy, o jejichž správnosti není podle mínění odvolacího soudu třeba pochybovat. Podle názoru dovolatelů však z těchto důkazů vyplývá, že žalobci v době do 15. 6. 1995 nikdy s nikým o případné plynofikaci nejednali, její zhotovení nepožadovali a ani se nezúčastnili byť jen informativních schůzek stavebníků v této věci, a nemohli tudíž změnit svůj záměr vyjádřený ve smlouvě mezi stranami sporu. Dodatek k této smlouvě zaslaný žalovanou dne 19. 6. 1995, tedy po uplynutí sjednané doby plnění, nepodepsali, čímž jednoznačně vyjádřili svůj nesouhlas s pozdějším dokončením smluveného díla. Z výpovědí svědků dále vyplývá, že jednání o případné plynofikaci byla zdlouhavá a konečné rozhodnutí padlo až v říjnu či listopadu 1995, tedy po dohodnutém termínu dokončení díla. Z časového pohledu je pak jasné, že žalovaná nebyla schopna svému smluvnímu závazku dostát, když deset dní před termínem dokončení nezapočaly ani práce na stavbě komunikace s chodníky, nebyla zavedena pitná voda ani TV signál a telefon. Žalobci tedy projevili zájem o plynofikaci až daleko po dohodnutém termínu dokončení smluvní povinnosti žalované a o plynofikaci bylo i ostatními stavebníky rozhodnuto až po tomto termínu. Neexistovala proto žádná překážka dokončení smluveného díla. K listinným důkazům dovolatelé podotýkají, že i oznámení o zahájení stavebního řízení plynofikace ze dne 15. 6. 1995 vychází z žádosti plynárenské společnosti, nikoli z žádosti stavebníků nebo dokonce žalobců. Za správný nepovažují názor odvolacího soudu, že žalovaná prokázala, že porušení smluvního závazku nezavinila, a není tudíž ani povinna platit smluvní pokutu. Připravovaná plynofikace se nedotýkala smluvních závazků účastníků tohoto řízení a bylo povinností žalované, aby dokončila dílo podle smlouvy řádně a včas bez ohledu na zájmy třetích osob (snad dalších stavebníků). Dovolatelé rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalovaná prokázala, že sítě byly funkční. Podle jejich názoru je pod pojmem funkčnost sítí, který je uveden ve smlouvě, nutno spatřovat nikoli jen jejich provozuschopnost, ale jejich celkovou dokončenost a zprovoznění, s čímž zcela samozřejmě souvisí i řádné užívání. Už ve smlouvě o budoucí smlouvě ze dne 22. 8. 1994 uzavřené mezi stranami sporu byla zakotvena i povinnost žalované po odprodeji parcely vybudovat sekundární infrastrukturu podle čl. 2.2.1. této smlouvy a následně i povinnost přípojky inženýrských sítí dokončit a zprovoznit do 15. 6. 1995, přičemž tyto přípojky měly být realizovány v kvalitě podle ČSN. Z obsahu všech ujednání smluvních stran je více než zřejmé, že sítě měly být též zprovozněny a takto to žalobci při uzavírání smlouvy též chápali. Ani při zužujícím výkladu, který učinil odvolací soud, nelze mít z provedeného dokazování za prokázané, že všechny sítě byly k datu 15. 6. 1995 funkční. Kromě diskutované komunikace a chodníků nebylo ke stanovenému datu dokončeno veřejné osvětlení, pitná voda a rozvod a napojení TV signálu a telefonní přípojka. Funkční v tom nejužším smyslu nebyly ve sjednaném termínu všechny sítě, a to i ty, které neměly žádnou souvislost s plynofikací. Svoje problémy si žalovaná nesporně zavinila svým lehkomyslným postojem při realizaci předmětu smluvního závazku a možné plynofikace jen využila jako zastření své neschopnosti závazek splnit včas a řádně. Dovolatelé rovněž namítli, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku přiměřenosti a morálnosti výše sjednané pokuty, neboť její výše byla smluvními stranami stanovena zcela přiměřeně a v souladu s dobrými mravy. Podle dovolatelů je totiž nutno přihlédnout nejen k výši pohledávky žalované, ale též k tomu, že zajištěno bylo splnění povinnosti, na němž vázla možnost dalšího postupu prací na stavbě žalobců, kdy pro prodlení žalované by se žalobci dostávali do prodlení s plněním svých závazků vůči dalším dodavatelům stavby. Dovolatelé navíc zdůrazňují, že smluvní pokutu uplatňují pouze za první měsíc prodlení právě proto, aby výše pokuty nebyla nepřiměřeně vysoká. Na základě všech uvedených důvodů žádají dovolatelé, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a popřípadě i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili.

Institut smluvní pokuty jako prostředek zajištění závazků je upraven v občanském zákoníku v § 544 a § 545. Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (§ 544 odst.1). Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil (§ 545 odst. 3).

V daném případě strany uzavřely dne 4. října 1994 smlouvu o dovedení inženýrských sítí k parcele, v níž se žalovaná zavázala zajistit dovedení inženýrských sítí (jejich specifikace byla provedena v bodě 2 smlouvy) k parcele č. 253/4 v kat. území P. v okrese P. - západ a jejich funkčnost v termínu do 15. června 1995. Pro případ porušení této smluvní povinnosti žalované si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč za každý započatý den prodlení.

Odvolací soud dovodil, že žalobci nemají nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť žalovaná porušení smluvního závazku dokončit veškeré práce sekundární infrastruktury (inženýrských sítí) nezavinila a prokázala, že funkčnost sítí (kromě dokončení povrchu komunikace) ve smluveném termínu zajistila. Za okolnost, která exkulpuje žalovanou, považoval odvolací soud skutečnost, že na základě požadavku stavebníků řadových domků včetně žalobců bylo rozhodnuto o rozšíření STL plynového řadu pro areál rodinných domků na pozemku č. kat. 253/4 v P.

Závěr odvolacího soudu je vnitřně rozporný, neboť odvolací soud na jedné straně dovozuje, že žalovaná svůj smluvní závazek ve sjednaném čase splnila, na druhé straně posuzuje, zda nesplnění závazku zavinila. V obou případech je však rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné.

Odvolací soud dospěl k závěru, že ze smlouvy o dovedení inženýrských sítí k parcele vyplývá toliko závazek zajištění funkčnosti sítí, nikoliv podmínka jejich kolaudace. Pokud odvolací soud deklaruje, že ze smlouvy vyplývá toliko zajištění funkčnosti sítí, cituje pouze pojem použitý v bodu 4 smlouvy o dovedení inženýrských sítí k parcele, aniž by zdůvodnil, proč na rozdíl od soudu prvního stupně pro dosažení funkčnosti sítí nepožadoval, aby tyto sítě byly kolaudovány. Úkolem odvolacího soudu bylo provést výklad tohoto pojmu tak, aby byl zřejmý jeho obsah. Výkladové pravidlo, jímž se měl soud řídit, je zakotveno v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Při zjišťování vůle stran, bude nutno provést i důkaz výslechem osob, které smlouvu podepisovaly (v daném případě byl k této otázce prozatím vyslechnut pouze prvý žalobce - viz č. l. 19). Bez vymezení obsahu pojmu "funkčnost sítí" obsaženého v bodu 4 smlouvy nelze posuzovat zjištěný skutkový stav a hodnotit, zda žalovaný svoji smluvní povinnost splnil, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že v této části je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, trpí toto rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř./.

Pokud by po výkladu obsahu pojmu "funkčnost sítí" a po zhodnocení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žalovaná ve smluveném termínu svoji smluvní povinnost splnila, nepřicházelo by již v úvahu posouzení, zda žalovaná porušení své smluvní povinnosti nezavinila. V opačném případě by však soud tuto otázku posoudit musel. S odvolacím soudem nelze souhlasit v tom, že za okolnost, která by žalovanou vyvinila, lze bez dalšího považovat pouhou skutečnost, že na základě požadavku stavebníků řadových domků včetně žalobců bylo rozhodnuto o shora uvedeném rozšíření plynového řadu. Není se tedy třeba ani zabývat námitkou žalobců, že k rozhodnutí o plynofikaci došlo až na podzim roku 1995, tedy po uplynutí smluveného termínu, ve kterém měla žalovaná svoji povinnost splnit. Pouhý záměr žalobců, resp. stavebníků dalších rodinných domků směřující k rozšíření plynového řadu, bez toho, že by tyto práce byly započaty, nelze totiž považovat za skutečnost, která by žalovanou zprostila povinnosti splnit svůj smluvní závazek ve sjednané lhůtě. Za daného skutkového stavu totiž žalované nic nebránilo, aby své práce dokončila. Závěr odvolacího soudu, že by logice věci odporovalo, kdyby došlo k úplnému dokončení koberce komunikace před položením plynovodního řadu, je v této souvislosti irelevantní. Pokud mezi stranami nedošlo ke změně uzavřené smlouvy, bylo právem a povinností žalované svůj smluvní závazek splnit. Opačný právní závěr odvolacího soudu je tedy nesprávný.

Pokud žalobci v dovolání napadají též právní závěr soudu prvního stupně o rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy, nemohl tuto otázku Nejvyšší soud posuzovat, neboť tato otázka nebyla předmětem rozhodování odvolacího soudu, jelikož proti výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II žalobci odvolání nepodali.

Rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 243b odst. 2 prvé věty o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. ledna 2001

JUDr. Zdeněk D e s , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová