33 Cdo 1691/2008
Datum rozhodnutí: 25.08.2010
Dotčené předpisy: § 107 o. s. ř.





33 Cdo 1691/2008




U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
JUDr. M. Č.,
proti žalované
Z. B.
, zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, jako procesní nástupkyni Renáty Masopustové, zemřelé asi 31. 5. 2006, posledně bytem v Praze 3, Seifertova 353/69, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 595/2004, o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2008, č. j. 22 Co 461/2007-51, takto:


I. Dovolání se
zamítá
.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po právní předchůdkyni žalované domáhal nahrazení prohlášení vůle uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem je bytová jednotka č. 3062/2 v P. Uváděl, že s ní uzavřel dne 3. 2. 2004 smlouvu o budoucí kupní smlouvě a ona odmítla svůj závazek vyplývající z této smlouvy splnit.

Protože právní předchůdkyně žalované dne 31. 5. 2006, tedy po podání žaloby, zemřela a z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 5. 2007, č.j. 13 D 511/2006-118, vyplývá, že její jedinou dědičkou (ze zákona) je žalovaná (matka R. M.), Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 3. září 2007, č. j. 21 C 595/2004-44, podle § 107 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno s žalovanou jako s procesní nástupkyní původně žalované R. M.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. ledna 2008, č. j. 22 Co 461/2007-51, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Postup soudu prvního stupně shledal správným. Nepřisvědčil námitce odvolatelky, že povaha žalobou uplatněného nároku neumožňuje pokračovat v řízení s procesním nástupcem zemřelé původní žalované, neboť případné porušení povinností vyplývajících ze smlouvy o budoucí smlouvě má právní důsledky jen pro účastníky této smlouvy.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o budoucí smlouvě nejsou ryze osobní povahy, že smrtí původně žalované R. M. nezanikly a že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení s jejím procesním nástupcem. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99. Připomíná, že nebyla účastnicí smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Připomíná, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí dovodil, že převedl-li účastník smlouvy o budoucí smlouvě právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem této smlouvy, na třetí osobu, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě pro nemožnost plnění. S odkazem na tuto judikaturu prosazuje názor, že povinností původního vlastníka věci nemůže být vázán ani nový vlastník, na kterého přešlo vlastnické právo ze zákona. Je přesvědčena, že v posuzovaném případě nebyl namístě postup podle § 107 o. s. ř. a řízení mělo být zastaveno, jelikož povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu a je podle § 239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§ 107 odst. 1 o. s. ř.).

Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 2 o. s. ř.). Povahou věci se z hlediska § 107 odst.1 věty první o. s. ř. rozumí hmotně právní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.

Z dosavadních zjištění soudů vyplývá, že původně žalovaná R. M. zemřela dne 31. 5. 2006, tj. po zahájení řízení o nahrazení prohlášení její vůle uzavřít podle smlouvy o budoucí smlouvě ze dne 3. 2. 2004 kupní smlouvu, a jedinou její dědičkou je žalovaná, jíž Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 23. 5. 2007, č. j. 13 D 511/2006-118, potvrdil, že dědictví nabyla; předmětem dědění byla i bytová jednotka 3062/2 s podílem 313/23192 na společných částech domů čp. 3062, 3063, 3064 postavených na parcelách 1364/2, 1364/3 a 1365 v katastrálním území S., obec P., okres hl. m. P. (LV 10106 a 3863), která měla být předmětem realizační (kupní) smlouvy.

Smlouvou o budoucí smlouvě (pactum de contrahendo) se zakládá mezi subjekty smluvní (kontraktační) povinnost. Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že si její subjekty v souladu se širokou smluvní volností písemně shodně a tím závazně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou budoucí (někdy též označovanou jako hlavní) resp. realizační smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout. Není-li do dohodnuté doby budoucí (realizační) smlouva uzavřena a povinný subjekt návrh na uzavření realizační smlouvy nepřijme vůbec či realizační smlouvu podle předjednaných podmínek a náležitostí odmítá uzavřít, může se oprávněný subjekt do jednoho roku od doby, kdy měla být realizační smlouva uzavřena domáhat ochrany u soudu. Děje se tak žalobou podle § 80 písm. b/ o. s. ř., aby bylo smluvní prohlášení druhého subjektu, který odmítá realizační smlouvu uzavřít buď vůbec nebo podle předjednaných náležitostí, nahrazeno soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s .ř.).

V posuzovaném případě se R. M. ve smlouvě o budoucí smlouvě ze dne 3. 2. 2004 zavázala uzavřít s žalobcem ve sjednané lhůtě kupní smlouvu, jejímž předmětem bude zde specifikovaná bytová jednotka. Protože tento závazek nesplnila, domáhá se žalobce u soudu, aby její prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím.

Práva a povinnosti vyplývající se závazkových právních vztahů zásadně nezanikají smrtí oprávněné či povinné osoby, nýbrž přecházejí na jejich právní nástupce; zanikají pouze ta práva a povinnosti, jež jsou vázány svým trváním na určitou osobu; tato vázanost vyplývá buď z dohody, nebo ze zákona, nebo z vlastní povahy a účelu závazku (§ 579 obč. zák.). Vázanost podle § 50a obč. zák. trvá zásadně i v případě smrti jedné ze stran. Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že z hlediska § 107 odst.1 věty první o. s. ř. hmotněprávní povaha předmětu řízení nebrání tomu, aby po smrti fyzické osoby, která uzavřela smlouvu o budoucí smlouvě, jíž mělo dojít k převodu vlastnického práva k věci, bylo v řízení pokračováno s tím, kdo tuto věc zdědil. Odkaz žalované na judikaturu, v niž se Nejvyšší soud vyjadřoval k nemožnosti plnění ze smlouvy o budoucí smlouvě, je nepřiléhavý. V posuzovaném případě totiž nedošlo k přechodu vlastnického práva k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o budoucí (kupní) smlouvě, před podáním žaloby na nahrazení prohlášení vůle uzavřít realizační (kupní) smlouvu. Na žalovanou přešlo (děděním) vlastnické právo k bytové jednotce, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o budoucí kupní smlouvě, smrtí R. M., tj. dnem 31. 5. 2006. Žalovaná jako jediná (universální) dědička R. M., které soud pravomocným rozhodnutím potvrdil nabytí dědictví, vstoupila do všech jejích práv a povinností a je jejím procesním nástupcem v daném řízení.

Otázkou, zda tvrzená kontraktační povinnost R. M. skutečně vznikla či nikoli (tzn. je-li smlouva o budoucí smlouvě platným právním úkonem, popř. nedošlo-li k zániku závazku např. ve smyslu § 50a odst. 3 obč. zák.), se dovolací soud nezabývá, neboť ta se týká již posouzení věci samé, ke které se nelze vyjadřovat při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod číslem 136).

Usnesení odvolacího soudu je tedy správné a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako neopodstatněné zamítl.

Proti tomuto usnesení
není
přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. srpna 2010


JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r. předsedkyně senátu