33 Cdo 1670/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 46a odst. 1 o. s. ř., § 50d odst. 4 o. s. ř.



33 Cdo 1670/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Bohemia Reality s.r.o. se sídlem v Ústí nad Orlicí, Příčná 1527, identifikační číslo 25963791, zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, J. M. Marků 92, proti žalovanému Ing. P. Š. , zastoupenému Mgr. Barborou Krásovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 397/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2013, č. j. 55 Co 227/2013-153, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.980,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radomila Macka, advokáta. O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. července 2013, č. j. 55 Co 227/2013-153, potvrdil usnesení ze dne 13. března 2013, č. j. 7 C 397/2010-128, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl návrh žalovaného došlý 18. 7. 2011, aby soud rozhodl o neúčinnosti doručení žaloby a předvolání k ústnímu jednání fikcí dne 11. 3. 2011.

Dovolání, kterým žalovaný napadl usnesení odvolacího soudu, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), přípustné. Právní otázka, jejíž řešení žalovaný zpochybnil (otázka omluvitelných důvodů ve smyslu ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř.), byla již Nejvyšším soudem vyřešena (viz výklad níže), napadené rozhodnutí je s touto (konstantní) judikaturou v souladu a odvolací soud nemá důvod se od ní odchylovat.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť otázky předložené k dovolacímu přezkumu již byly dovolacím soudem řešeny, popřípadě jako nedůvodné zamítl. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a zdůraznila, že v řízení bylo zjištěno, že žalovanému nebyla poštou služba změna ukládací pošty poskytována již zhruba rok před doručováním předmětných písemností; měl tudíž dostatek času učinit potřebná opatření.

Odvolací soud po skutkové stránce vyšel z toho, že žalovaný, který má trvalé bydliště na adrese v P., K. Z., dlouhodobě fakticky bydlí v H., R. Proto dne 8. 7. 2007 podal u České pošty s. p. v Berouně žádost, aby písemnosti doručované jeho osobě na adresu trvalého bydliště byly ukládány na poště H. a doručovány na adresu R., tzn., požádal o službu změna ukládací pošty , která byla avizována jako trvalá. Tato služba byla poštou v roce 2010 jednostranně pro změnu podmínek zrušena. Žaloba o zaplacení 60.000,- Kč byla podána u soudu 16. 12. 2010 a jednání ve věci bylo soudem nařízeno na 5. 4. 2011. Žaloba spolu s předvoláním k jednání byla žalovanému doručována na adresu jeho trvalého bydliště, byla zde uložena a připravena k vyzvednutí 1. 3. 2011; adresát byl přitom poučen, že desátým dnem je zásilka považována za doručenou. Písemnost se soudu vrátila jakožto nevyžádaná. Odvolací soud uzavřel, že sama okolnost, že účastník řízení se v době doručování trvale nezdržuje na adrese pro doručování, není omluvitelným důvodem podle § 50d odst. 4 o. s. ř. Dále dovodil, že zjištěné okolnosti případu neumožňují uzavřít, že žalovaný se nemohl s písemnostmi seznámit z omluvitelných důvodů. Neprokázal, že v době doručování předmětných písemností byl v dobré víře, že pošta mu nadále poskytuje službu změna ukládací pošty . Pro dobrou víru žalovaného totiž nesvědčí ani skutečnost, že stav, kdy pošta žalovanému již neukládala poštovní zásilky podle původního ujednání, trval delší dobu, ani to, že dne 8. 6. 2011 (tedy dříve, než se o soudním řízení dozvěděl z dopisu zástupkyně žalobkyně) si žalovaný o zřízení služby změna ukládací pošty znovu požádal. Žalovaný nadto neprojevil dostatečnou opatrnost, neboť přestože byl zástupkyní žalobkyně dne 21. 10. 2010 upozorněn, že nezaplatí-li požadovanou částku, bude žalován - ponechavše si doručnou adresu (adresu trvalého pobytu) jinde, než se zdržoval - nedbal o doručování pošty, nezkontroloval si, zda je mu poskytována služba změna ukládací pošty , popřípadě si jinak nezařídil, aby se pošta dostávala do jeho dispozice.

Již v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že právní úprava doručování písemností platná od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, je úpravou přísnější než úprava předchozí a vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit sám. Adresát je proto odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v ustanovení § 46b písm. a/ o. s. ř., z něhož vyplývá, že je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2724/10 a v právnické literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 304-305 s.). Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Ustanovení § 46a odst. 1 o. s. ř. sice připouští, že adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Ustanovení § 50d odst. 4 o. s. ř. pak výslovně určuje, že omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost doručení podle odstavce 1, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013). Důraz na odpovědnost účastníka řízení za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů je kladen rovněž v judikatuře Ústavního soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3538/11, a ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10), v níž je dovozováno, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o niž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. Obecně je pak věcí adresáta - účastníka, který dosud žádný úkon vůči soudu neučinil aby sám podal písemnou žádost, aby v evidenci obyvatel byl veden též údaj o adrese, na kterou mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel). Postupoval-li soud v nalézacím řízení v souladu se zákonnou úpravou doručování, nelze mu vytýkat, že tím došlo k porušení práv povinného či k výkonu práva na jeho úkor.

Odvolací soud v posuzovaném případě rozhodl v intencích uvedených závěrů (od nichž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v posuzované věci), dovodil-li, že žalovaný je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Nelze proto přisvědčit námitce žalovaného, že skutečnost, že se spolehl na Poštu s. p. jako výlučného držitele státní licence provozování poštovních služeb, je omluvitelným důvodem ve smyslu ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř.

Závěr odvolacího soudu, že v řízení zjištěné skutečnosti (okolnosti daného případu), pro které se nemohl s písemnostmi seznámit, nejsou omluvitelnými důvody, žalovaný zpochybnil procesně neregulérním způsobem, tj. skutkovými námitkami. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje, že byl v dobré víře, že pošta mu nadále (tj. i po změně podmínek služby v roce 2010) poskytuje službu změna ukládací pošty , kterou sám nikdy nezrušil, resp., že o zrušení této služby nevěděl, a ani se při dostatečné opatrnosti dozvědět nemohl. O zřízení služby změna ukládací pošty znovu zažádal až 21. 6. 2011, jak se podává z listinného důkazu ( žádosti opatření adresáta ), nikoli již 8. 6. 2011, jak nesprávně zjistil odvolací soud. Zjištění, z nichž odvolací soud v tomto směru vycházel, proto nemají oporu v provedených důkazech. Má za to, že v řízení prokázal veškerou pečlivost, resp. dostatečnou opatrnost směřující k tomu, aby se mohl s doručovanými zásilkami seznámit. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu však nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (je pro dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu se v souzené věci nejedná ani o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průměr do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že rozsudek ze dne 20. 11. 2013, č. j. 55 Co 131/2012-167, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 4. 2011, č. j. 7 C 397/2010-25, nebyl napaden dovoláním (řízení ve věci skončilo a o nákladech předmětného dovolacího řízení tudíž nemůže být rozhodnuto v rozhodnutí o věci samé), rozhodl dovolací soud i o nákladech dovolacího řízení podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen cit. vyhl. ). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 1.500,- Kč (§ 9 odst. 1 cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky) s připočtením částky 180,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. ledna 2016

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu