33 Cdo 1666/2015
Datum rozhodnutí: 29.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 138 odst. 1 o. s. ř.



33 Cdo 1666/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. Š. , zastoupeného JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem Plzeň, Kardinála Berana 967/8, proti žalované K. V. , zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 655/1, o zaplacení částek 1.000.000 Kč s příslušenstvím a 2.162.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 250/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2014, č. j. 10 Co 374/2014-225, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 10. 2014, č. j. 10 Co 374/2014-225, potvrdil ve výroku I. usnesení ze dne 27. 8. 2014, č. j. 15 C 250/2012-211, jímž Okresní soud v Chebu zamítl návrh žalované na osvobození od soudních poplatků podaný dne 24. 2. 2014.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že poměry žalované neumožňují učinit závěr, že splňuje předpoklady pro osvobození od soudního poplatku. Nepřehlédl, že nemovitosti, které žalovaná sama, popř. se svým manželem vlastní, a jejichž hodnota se počítá v řádech několika milionů korun, jsou zatíženy smluvním zástavním právem ve prospěch žalobce. Akcentoval však, že od ledna 2013 do června 2014 bylo na účet žalované připsáno celkem 1.680.000 Kč, přičemž žalovaná bez pochyb nevysvětlila pohyb jednotlivých částek na tomto účtu. Dále zohlednil, že žalovaná sama dobrovolně ukončila pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou, v němž dosahovala měsíční příjem ve výši 16.300 Kč za výkon funkce obchodního manažera, a že od 1. 1. 2014 jí byla přiznána podpora v nezaměstnanosti ve výši 10.600 Kč a od 1. 3. 2014 ve výši 8.200 Kč; tím bezdůvodně zhoršila svoji majetkovou situaci.
Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08).
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Soud zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda z jeho strany nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013).
Shora uvedená kritéria odvolací soud při posuzování předpokladů pro osvobození žalované od soudních poplatků plně respektoval. Zvažoval všechna relevantní hlediska pro osvobození od soudních poplatků a hodnotil je v jejich vzájemné souvislosti. Žalovaná sice nastolila k dovolacímu přezkumu otázky procesního práva, které podle jejího mínění nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (konkrétně jde o otázky: A/ zda při rozhodování o osvobození od soudních poplatků je soud oprávněn nedostatečně zjištěný skutkový stav přičítat k tíži žadatele o osvobození, a to bez toho, aby žadateli umožnil objasnit pochybnosti /nejasnosti/ ohledně majetkových poměrů žadatele , B/ zda v případě, že žadatel o osvobození od soudních poplatků vlastní nemovitý majetek, který je nicméně zatížen zástavními právy, resp. též probíhajícími exekucemi, je soud oprávněn žádost o osvobození od soudních poplatků s poukazem na vlastnictví nemovitého majetku zamítnout, a to bez toho, aby se zabýval skutečnou hodnotou nemovitého majetku s přihlédnutím k jeho zatíženími zástavními právy, resp. s přihlédnutím k postižení tohoto majetku v probíhajících exekucích , C/ zda způsobilým důvodem pro zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků je to, že žadatel v době před podáním žádosti ukončil svůj pracovní poměr, a to z objektivních rodinných důvodů, jakož i s ohledem na nastávající úpadkovou situaci svého zaměstnavatele , D/ zda je namístě rozhodnout o úplném zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků, s ohledem na závěr soudu o dobrovolném ukončení zaměstnání ze strany žadatele, v případě, že není prokázáno, že by v případě neukončení pracovního poměru žadatel byl schopen z příjmu ze zaměstnání soudní poplatek uhradit, a to s ohledem na celkovou výši soudního poplatku , E/ zda je odvolací soud povinen rozhodnutí přezkoumat i z důvodů, které v odvolání nebyly uplatněny ), ty však nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Argumentace žalované, že odvolací soud rozhodoval o otázkách, které dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny, se nemohou prosadit, neboť přiznání osvobození od soudních poplatků vyžaduje vždy hodnocení konkrétních okolností každého případu, které nelze objektivizovat. Rozhodování o žádostech účastníků řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků nelze zobecnit, neboť je na soudu, aby s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu posoudil, zda v souhrnu všech zjištěných skutečností převáží hlediska svědčící pro osvobození od soudních poplatků nebo naopak pro jeho nepřiznání.
Žalované nelze přisvědčit, že odvolací soud svůj závěr, že nesplňuje předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, založil na domněnce, že vlastní nemovitý majetek, a že pominul jeho zatížení zástavním právem. Odvolací soud se naopak neodchýlil od usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, v němž se dovolací soud přihlásil k závěru dovozenému z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, že objektivní nedostatek finančních prostředků fyzické či právnické osoby se nesmí pro něho stát překážkou přístupu k soudu a že je třeba vycházet, s přihlédnutím k celkovým poměrům osoby domáhající se soudní poplatkové liberace, z objektivní nemožnosti navrhovatele splnit předpokládanou poplatkovou povinnost v řízení, kdy je reálně vyloučena možnost i případné dispozice s majetkem navrhovatele za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaných soudních poplatků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 5 Ads 11/2004, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 1 As 23/2009). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při posouzení celkových majetkových poměrů žalované nevycházel pouze ze zjištění, že vlastní nemovitý majetek, který je zatížený věcnými právy třetích osob, ale vycházel zejména ze zjištění, že žalovaná disponuje mimo svých příjmů i zdroji v hodnotě jednoho milionu korun, jejichž původ neprokázala, a ze skutečnosti, že dobrovolně ukončila pracovní poměr, aniž by měla zajištěn jiný způsob obživy.
Bezcenné jsou dovolací námitky, jimiž žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování vycházel z nesprávných, popř. neúplných skutkových zjištění týkajících se jejích poměrů. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá-li žalovaná, že odvolací soud neposoudil rozhodnutí soudu prvního stupně i z jiných než v odvolání uplatněných důvodů, přehlíží, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 29. září 2015

JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu