33 Cdo 1663/2016
Datum rozhodnutí: 16.12.2016
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř.



33 Cdo 1663/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Ing. L. K. , zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalované J. V. , zastoupené JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 471/29, o určení doby plnění, vedené u Okresního soudu v Kladně, pod sp. zn. 21 C 27/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 29 Co 338/2015-139, takto:

Dovolání se odmítá . O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Kladně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 21 C 27/2014-114, určil dobu splnění závazku žalované a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 29 Co 338/2015-139, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť má zato, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, odvolacímu soudu vytýká, že v kasačním rozhodnutí soud prvního stupně zavázal k hodnocení důkazů, aniž je zopakoval a učinil z nich (oproti soudu prvního stupně) odlišná skutková zjištění. Cituje závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010,
prosazuje názor, že odvolací soud nepřípustně - v rozporu s principy koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. - zavázal soud prvního stupně k tomu, že nesmí přihlížet ke skutečnostem vyplynulým ze svědeckých výpovědí sestry žalobce M. B. a manželky žalobce A. K..
Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dovolatelem vymezených právních otázkách, pak dovolání pro jejich řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu se nepříčí žádnému z dovolatelem označených rozhodnutí dovolacího soudu. Na řešení právních otázek, na němž jsou založeny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, a ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, není totiž rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
V rozsudku ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005 (tj. v režimu dovolacího řízení před 1. 1. 2013), šlo totiž o situaci, kdy odvolací soud (Krajský soud v Brně) rozsudkem (ze dne 15. prosince 2004, č. j. 19 Co 120/2004-179), změnil rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. prosince 2000, č. j. 6 C 251/88-112), přičemž vyšel z jiného závěru o skutkovém stavu věci, než soud prvního stupně, aniž sám zopakoval důkazy, na kterých založil své rozhodnutí soud prvního stupně. Je tedy evidentní, že závěry rozsudku sp. zn. 33 Odo 803/2005 nemohu dopadat na situaci v nyní souzené věci, kdy odvolací soud (aniž přijal vlastní závěr o skutkovém stavu věci) zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k opětovnému projednání; rozpor s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 273/06, navíc nevyhovuje požadavku plynoucímu z ustanovení § 237 o. s. ř.
Ani s nosnými důvody rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, není dovoláním napadené usnesení v rozporu. Podle závěrů tohoto rozhodnutí, které je nutno ovšem citovat kompletně a nikoli jen zčásti, jak to činí dovolatel, poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. Účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení .
Dovolatel se mýlí, má-li zato, že odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby v dalším řízení nepřihlížel k části výpovědí označených svědkyň. Žádný takový závazný právní názor odvolací soud nevyslovil.
Je potřeba zdůraznit, že důvodem kasačního usnesení odvolacího soudu byly pouze nedostatky v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterému je vytýkáno, že se v odůvodnění nevypořádal: a) s důkazem listinou ze dne 23. 10. 2013, b) s účelovými změnami žalobních tvrzení rozporem mezi obsahem smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 1. 2014 a žalobním tvrzením o výši pohledávky, c) s rozporem mezi tvrzením o dohodě o splatnosti pohledávky a výpovědí svědka K. K., d) s tím, že v řízení nebyla předložena plná moc, kterou měl udělit K. K. své sestře v létě 2009, e) s tím, že rozhodné skutečnosti o účasti sestry M. B. a manželky A. K. netvrdil do skončení prvního jednání soudu prvního stupně, resp. do uplynutí poskytnuté koncentrace. Odvolací soud se tedy ve zrušovacím usnesení omezil jen na to, že soudu prvního stupně prezentoval pokyny pro další procesní postup v řízení; takové pokyny nejsou ovšem právním názorem , který by soud prvního stupně omezoval v právním posouzení věci, popř. ve zjišťování skutkového stavu věci.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2016

JUDr. Václav Duda
předseda senátu