33 Cdo 1578/2013
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 580 obč. zák.




33 Cdo 1578/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalované AUTOCITY KADET, s. r. o. se sídlem v Brně, Ostravská 4250/2, identifikační číslo 499 76 630, zastoupené Mgr. Františkem Štouračem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 413/34, o zaplacení 645.817,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 161/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 15 Co 102/2012-225, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 15 Co 102/2012-225, kterým Krajský soud v Brně změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. září 2011, č. j. 35 C 161/2006-197, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 245.830,- Kč s 4% úrokem z prodlení ročně od 18. 10. 2002 do zaplacení, se zamítá ; ve zbylé části se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 900.000,-Kč s příslušenstvím z titulu vrácení půjčky.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. září 2011, č. j. 35 C 161/2006-197, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 399.987,- Kč s 4% úrokem z prodlení ročně od 18. 10. 2002 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 245.830,- Kč s 20% úrokem z prodlení ročně od 18. 10. 2002 do zaplacení a co do 16% úroku z prodlení ročně z částky 399.987,- Kč od 18. 10. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho (v pořadí první) rozsudek ze dne 25. března 2009, č. j. 35 C 161/2006-119, v přísudečném výroku ohledně částky 645.817,- Kč s příslušenstvím Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 15 Co 274/2009-173, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 254.183,- Kč s příslušenstvím, nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 7. 4. 2000 smlouvu, na jejímž základě žalobce žalované půjčil 1,000.000,- Kč; v době uzavření této smlouvy byl žalobce jediným společníkem a jednatelem žalované. Smlouva byla doplněna několika dodatky. Posledním dodatkem z 18.10.2002 byla prodloužena splatnost půjčky do 20. 10. 2005 a byl dohodnut způsob jejího splácení; pro případ, že žalovaná žalobci nevrátí půjčku do 20. 10. 2005, byly sjednány úroky z prodlení ve výši 20% z dlužné částky od 18. 10. 2002 do zaplacení. Žalovaná uhradila žalobci pouze 100.000,- Kč. Smlouvou ze dne 8. 10. 2002 převedl žalobce svůj obchodní podíl v žalované na obchodní společnost Moravskoslezská, s. r. o. Téhož dne sepsal listinu označenou jako Čestné prohlášení , v níž deklaroval, že závazky žalované činily k 8. 10. 2002 celkem 3,660.914,- Kč, a tyto závazky specifikoval; prohlásil , že žalovaná vede s Úřadem městské části Brno - Židenice soudní spor o zrušení rozhodnutí o uložení správní pokuty ve výši 500.000,- Kč a deklaroval, že v případě jejího neúspěchu jí uhradí ze svého 250.000,- Kč, respektive, že tato částka bude odečtena od dluhu, který vůči němu žalovaná má. Stejné prohlášení učinil, co se týče případných závazků žalované, které by k 8. 10. 2002 překročily částku 3,660.914,- Kč, a neuhrazené části účetní ztráty žalované, zjištěné při mimořádné daňové uzávěrce k 8. 10. 2002 . Dovolávajíc se čestného prohlášení žalobce, uplatnila žalovaná v řízení kompenzační námitky; žádala započtení částek 330.436,- Kč (nadlimitní pasiva jejího hospodaření), 819.531,- Kč (neuznané daňové výdaje), 245.830,- Kč (dodatečná daň z příjmu právnických osob za rok 2002) a 34.187,- Kč (penále za prodlení s platbami daně z přidané hodnoty, které měly být uskutečněny dne 26. 8. 2002, 27. 12. 2002 a 31. 3. 2003). Na podkladě uvedených zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní úkon žalobce obsažený v listině označené jako Čestné prohlášení opravňoval žalovanou započíst své - v prohlášení specifikované - pohledávky proti pohledávce ve výši 900.000,- Kč, kterou měl žalobce vůči žalované z titulu půjčky. Čestné prohlášení přitom posoudil jako dvoustranný právní úkon, neboť byl-li s jeho obsahem žalobce srozuměn jako fyzická osoba, musel s ním být srozuměn rovněž jako (jediný) jednatel žalované. Právní úkon obsažený v prohlášení hodnotil jako určitý a srozumitelný s tím, že jasně definuje, jaké závazky měla žalovaná k 8. 10. 2002 a které z nich měly být odečteny od pohledávky žalobce. Za započitatelné neuznal pohledávky žalované ve výši 330.436,- Kč, 819.531,- Kč a 34.187,- Kč. Uzavřel, že zvýšený výsledek hospodaření ani neuznané daňové výdaje nepředstavovaly pohledávky žalované za žalobcem, nýbrž částky, které z účetního hlediska navýšily základ pro výpočet daně z příjmu právnických osob. Nejednalo se o částky, které by žalovaná někomu zaplatila. Penále sice představovalo závazek žalované (daňovou povinnost), avšak povinnost ho zaplatit jí vznikla až po 8. 10. 2002. Započitatelnou tak shledal pouze pohledávku žalované z titulu dodatečné daně z příjmu právnických osob za rok 2002 ve výši 245.830,- Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 15 Co 102/2012-225, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 399.987,- Kč se 4% úrokem z prodlení ročně od 18. 10. 2002 do zaplacení, a v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení ve výši 16 % z částky 245.830,- Kč od 18. 10. 2002 do zaplacení a ve výši 16 % z částky 399.987,- Kč za dobu od 18. 10. 2002 do zaplacení; ve zbývající části změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 245.830,- Kč se 4 % úrokem z prodlení ročně od 18. 10. 2002 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něho dovodil, že Čestné prohlášení neopravňovalo žalovanou provést započtení svých pohledávek proti pohledávce žalobce. Připomněl, že základní podmínkou započtení je, že si subjekty započtení musí být navzájem věřitelem a dlužníkem. V listině označené jako Čestné prohlášení žalobce (coby fyzická osoba) pouze deklaroval určité skutečnosti. Že by šlo o dvoustranný právní úkon zakládající právní důvod vzniku pohledávek žalované vůči žalobci nelze dovodit pouze z toho, že žalobce byl v době sepisu prohlášení současně jediným jednatelem žalované. Jednostranným právním úkonem nebylo možné změnit ujednání smluvních stran ve smlouvě o převodu obchodního podílu; v ní Moravskoslezská, s. r. o. mimo jiné prohlásila, že se seznámila s účetnictvím žalované, z něhož vyplývá, že žalovaná má k 8. 10. 2002 závazky ve výši 3,660.914,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že Čestné prohlášení obsahuje jednostranný právní úkon žalobce, který nebyl žalovanou akceptován, a že nezakládá žádné konkrétní závazky. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že šlo o dvoustranný právní úkon, neboť žalobce byl v době sepisu prohlášení současně jediným společníkem a jednatelem žalované. Připomíná, že žalobce prohlášení předal spolu s dalšími dokumenty nastupujícímu jednateli žalované při uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu. V důsledku Čestného prohlášení vznikla žalobci povinnost odečíst od zůstatku půjčky, kterou jí poskytl, jím deklarované částky. Pohledávka žalobce z titulu půjčky tak zanikla započtením vzájemných pohledávek. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. )].
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.); Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění. Soud prvního stupně (v pořadí druhým rozsudkem) žalobě zčásti vyhověl (co do 399.987,- Kč s příslušenstvím) a zčásti ji zamítl (co do 245.830,- Kč s příslušenstvím). Odvolací soud vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a zamítavý výrok změnil ohledně částky 245.830,- Kč se specifikovaným příslušenstvím. Došlo tak k tzv. rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (399.987,- Kč s příslušenstvím a 245.830,- Kč s příslušenstvím). Přípustnost dovolání se ve smyslu § 236 odst. 1 o. s. ř. posuzuje ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu, týkajícím se rozštěpených nároků, samostatně.
Dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá v této části ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Žalovaná sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že Čestné prohlášení je jednostranným právním úkonem, své dovolací námitky ale založila výhradně na zpochybnění skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil své právní posouzení věci. Procesně neregulérním způsobem odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně interpretoval obsah Čestného prohlášení , dospěl-li k závěru, že neobsahuje žádný projev vůle žalované. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že Čestné prohlášení obsahuje jak projev vůle žalobce (coby fyzické osoby) odečíst od své pohledávky za žalovanou určité částky za tam specifikovaných podmínek, tak akceptační projev vůle žalované (zastoupené žalobcem jako jednatelem). Otázka, co je obsahem právního úkonu, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (popř. jednostranného právního úkonu), a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Námitky žalované jsou založeny výhradně na kritice správnosti (pro právní posouzení věci relevantního) skutkového zjištění, že Čestné prohlášení neobsahovalo žádný její projev vůle, neboť z toho, že žalobce, který jediný prohlášení podepsal, byl současně jednatelem žalované, nelze dovodit, že akceptovala závazek žalobce uhradit jí určité částky zápočtem proti své pohledávce. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vyšel z jí formulované skutkové verze (tj. vyložil-li by obsah právního úkonu správně), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že na základě dvoustranného právního úkonu obsaženého v Čestném prohlášení vznikla žalobci povinnost (a jí odpovídající právo) při splnění určených podmínek odečíst z půjčky určené částky (tj. započíst vzájemné pohledávky). Jak již bylo uvedeno výše, skutkový stav, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel, je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný, resp. k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží.
Lze uzavřít, že proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci 399.987,- Kč s 4% úrokem z prodlení ročně od 18. 10. 2002 do zaplacení, není dovolání přípustné; dovolací soud je proto v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 245.830,- Kč s 4 % úrokem z prodlení ročně od 18. 10. 2002 do zaplacení, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo napadeno; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná takové vady v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalovaná zpochybnila závěr odvolacího soudu, že Čestné prohlášení neobsahuje její projev vůle.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 8).
Skutkový závěr, že Čestné prohlášení neobsahuje projev vůle žalované a že z něho nelze dovodit nic více, než že určité skutečnosti v něm žalobce jako fyzická osoba (toliko) deklaruje , dovodil odvolací soud z listiny sepsané žalobcem dne 8. 10. 2002.
Tomuto závěru odvolacího soudu nelze nic vytknout. Z obsahu listiny označené jako Čestné prohlášení sice vyplývá, že jí formuloval jediný společník a jednatel obchodní společnosti AUTOCITY KADET, s. r. o. pan J. K. , avšak podepsána je výlučně žalobcem jako fyzickou osobou. Pokud by žalobce listinu podepsal rovněž jako tehdejší jednatel žalované, resp. pokud by v ní i žalovaná projevila svou vůli, muselo by to být z listiny seznatelné (například jako v listině z 18. 10. 2002 obsahující dodatek ke smlouvě o půjčce, kterou žalobce podepsal nejen jako fyzická osoba, ale opatřil ji i razítkem AUTOCITY KADET, s.r.o. a podepsal jako její jednatel). Listina s názvem Čestné prohlášení není žalovanou signována a z jejího textu nevyplývá, že by obsahovala ujednání mezi dvěma smluvními stranami - žalobcem jako fyzickou osobou a žalovanou zastoupenou žalobcem jako jednatelem, případně společností Moravskoslezská, s. r. o., na niž žalobce převedl svůj obchodní podíl. Jakkoliv zde žalobce uvedl, že se zavazuje odečíst tam specifikované částky od dluhu, který vůči němu má žalovaná z titulu půjčky, projev vůle žalované přijmout takový závazek žalobce v prohlášení absentuje. Nedostatek písemného projevu vůle zaznamenaného v čestném prohlášení nelze odstranit logickým, popř. teleologickým výkladem, jak nabízí dovolatelka. Takové řešení by znamenalo nahrazení (resp. doplnění) obsahu písemného projevu vůle a porušení zásady, že vůle toho, kdo učinil právní úkon, nesmí být v rozporu s jeho jazykovým projevem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v sešitě č. 6 z roku 1997 na straně 145 časopisu Soudní rozhledy). Je proto irelevantní, že žalované, resp. jejím novým jednatelům, byl obsah Čestného prohlášení znám, jestliže z textu listiny není objektivně zjistitelné, mezi jakými účastníky a jaká vzájemná práva a povinnosti mají být založena, popř. že jsou jí modifikována práva a povinností vyplývající ze smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené téhož dne, v níž Moravskoslezská, s. r. o. jako nabyvatel 100% obchodního podílu žalované potvrdila, že se seznámila s účetnictvím žalované a že bere na vědomí, že závazky žalované činí ke dni převodu obchodního podílu 3,660.914,- Kč. Ve světle shora uvedeného je bezvýznamná rovněž námitka žalované, že její projev vůle přijmout nabídku žalobce, že uhradí ze svého některé její dluhy, lze dovodit z ostatních skutkových okolností (z toho, že disponovala s originálem Čestného prohlášení a že odmítla vrátit žalobci zbytek půjčky).
Namítá-li žalovaná v dovolání, že má k dispozici písemnost, v níž její nový jednatel dodatečně akceptoval nabídku žalobce zaznamenanou v Čestném prohlášení , tvrdí novou skutečnost, která nebyla v předchozím řízení uplatněna (a tedy ani prokazována). Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. však v dovolání nové skutečnosti ve věci samé uplatnit nelze.
Lze uzavřít, že náležitě zdůvodněný skutkový závěr odvolacího soudu, že Čestné prohlášení neobsahuje projev vůle žalované, tak má oporu v provedeném dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z obsahu listin čestného prohlášení a smlouvy o převodu obchodního podílu, a z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být odvolacím soudem zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná zpochybnila právní závěry odvolacího soudu dovozující, že Čestné prohlášení je jednostranný právní úkon a že není titulem pro započtení (tj. zánik) žalobcovy pohledávky za žalovanou.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalovaná se v dovolání snaží prosadit názor, že Čestné prohlášení bylo způsobilé založit právní vztah mezi žalobcem jako věřitelem žalované a žalovanou jako dlužníkem žalobce. K tomuto závěru nelze na základě učiněných skutkových zjištění dospět. Obstojí-li skutkový závěr odvolacího soudu, že Čestné prohlášení podepsal pouze žalobce jako fyzická osoba, resp. že obsahuje výlučně projev vůle žalobce, musí nutně - s odkazem na shora uvedený výklad - obstát i jeho právní závěr, že jde o jednostranný právní úkon, jímž žalobce deklaruje, co za určitých okolností (např. v případě neúspěšnosti opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty nebo v případě účetní ztráty převyšující ztrátu daňovou) nastane (budou od dluhu, který vůči němu má žalovaná, odečteny určité částky). Nejde o dvoustranný právní úkon (smlouvu či dohodu), z něhož by vyplývalo právo žalované odečíst od částky, kterou žalobci dluží z titulu půjčky, částky představující její dluhy vůči třetím osobám, které vyšly dodatečně najevo (tj. převýšily dluhy v deklarované výši 3,660.914,- Kč). Jinak řečeno Čestné prohlášení jako jednostranný právní úkon žalobce nezakládá žádná práva a povinnosti mezi účastníky řízení; tím méně je způsobilé změnit jejich ujednání obsažené ve smlouvě o převodu obchodního podílu (vyčíslení závazků žalované).
Opodstatněná není ani další námitka žalované, jíž brojí proti závěru odvolacího soudu, že Čestné prohlášení nebylo předpokladem pro započtení.
Podle § 580 obč. zák., mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Již ze zákonné úpravy vyplývá, že podmínkou pro započtení dvou pohledávek je v prvé řadě existence vzájemných pohledávek; nejde-li o vzájemné pohledávky mezi týmiž subjekty, k zániku pohledávek započtením nemůže dojít.
Žalovaná se dožadovala započtení pohledávek, které vůči ní mají třetí osoby, vůči pohledávce, kterou vůči ní má žalobce, a to právě na základě prohlášení žalobce. Je zřejmé, že podmínky pro započtení nebyly splněny, neboť se nejednalo o započtení pohledávek, u nichž by dlužníkem a věřitelem byly totožné osoby (žalobce a žalovaná). Závěr odvolacího soudu, že Čestné prohlášení nemohlo být titulem pro započtení již proto, že si účastníci nebyli zároveň věřitelem i dlužníkem, tudíž obstojí. Ani dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v části, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný, dovolací soud dovolání v části směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného zamítavého výroku II. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 16% z částky 245.830,- Kč od 18. 10. 2002 do zaplacení a ohledně 16% úroku z prodlení z částky 399.987,- Kč za dobu od 18. 10. 2002 do zaplacení, v dovolání neuplatnila. Ostatně dovolání proti tomuto výroku by nebylo ani subjektivně přípustné, neboť dovolání může podat pouze ten účastník řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí. Přípustné by nebylo rovněž dovolání proti nákladovému výroku (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu