33 Cdo 1572/2013
Datum rozhodnutí: 28.11.2013
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 o. s. ř., § 4 obč. zák., § 1 odst. 1 předpisu č. 337/1992Sb., § 5 odst. 3 písm. a) předpisu č. 576/1990Sb.




33 Cdo 1572/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ZZN Polabí a.s. se sídlem v Kolíně V, K Vinici 1304 (identifikační číslo 45148210), zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o 1.457.380,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 280/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010, č.j. 13 Co 510/2009-71, takto :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010, č.j. 13 Co 510/2009-71, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 2009, č.j. 22 C 280/2007-43, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Ve výroku uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek ze dne 25. 6. 2009, č.j. 22 C 280/2007-43, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobkyni 1.457.380,- Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75% ročně od 18. 6. 2007 do 30. 6. 2007 a dále v každém kalendářním pololetí, v němž prodlení žalované trvá, ve výši REPO sazby stanovené Českou národní bankou, platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů až do zaplacení, a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení; v návaznosti na meritorní rozhodnutí odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně a převzatého odvolacím soudem uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou 16. 11. 1993 smlouvu o poskytnutí dotace, půjčky - návratné finanční výpomoci registr. č. 196/93-005 KH z dotačního titulu I. B. Podpora restrukturalizace zemědělské výroby - regionální politika , na jejímž základě a v souladu s dodatkem č. 1 ze dne 6. 12. 1993 poskytla žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně návratnou půjčku ve výši 3.643.450,- Kč. Dodatky č. 2 ze dne 19. 9. 1995, č. 3 ze dne 6. 11. 1998 a č. 4 ze dne 27. 11. 2000 strany sjednaly termíny splatnosti jednotlivých splátek dluhu včetně úroků ve výši 2% z nesplacené částky návratné finanční výpomoci . Právní předchůdkyně žalobkyně dne 20. 12. 2006 požádala o poskytnutí bonifikace (zvýšení půjčky) s tím, že předpoklady stanovené Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem financí České republiky dne 20. 11. 2000 (č.j. 2844/2000-1000, č.j. 195/105 129/2000) splnila a průběžně plní. Uvedený dokument ministerstev stanovil podmínky, při jejichž splnění vznikne příjemci návratné finanční výpomoci nárok na bonifikaci. V případě právní předchůdkyně žalobkyně, která získala ve vymezeném období (1991 až 1995) návratnou finanční výpomoc na rozvoj nezemědělské výroby (tj. zpracování zemědělských surovin, potravinářského průmyslu, nezemědělských služeb a obchodních činností), bylo zvýšení omezeno 40% poskytnuté půjčky s tím, že příjemce, který požádal o úpravu splátek dluhu, až do získání nároku na bonifikaci důsledně plnil nově uzavřený splátkový kalendář včetně sjednaných úroků (bod B odst. 1 písm. a/, b/, odst. 2 písm. a/ podmínek ). Právní předchůdkyně žalobkyně zaplatila 28. 11. 2000 podle splátkového kalendáře dodatku č. 3 úroky ve výši 53.536,- Kč. Dodatek č. 4 (podle něhož měly být zaplaceny úroky ve výši 71.382,- Kč) byl podepsán 27. 11. 2000 (tři dny před splatností úroků) a finančnímu úřadu byl doručen až 13. 12. 2000. Rozdíl ve výši 17.846,- Kč právní předchůdkyně žalobkyně zaplatila až 22. 12. 2000. Ke dni 1. 12. 2000 však Finanční úřad v Kutné Hoře evidoval u právní předchůdkyně žalobkyně přeplatek daně z přidané hodnoty ve výši 251.873,- Kč, který jí byl vrácen 22. 12. 2000.
Odvolací soud, který ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že spor mezi účastníky řízení vyplývá z občanskoprávních vztahů a žádný právní předpis nesvěřuje jeho projednání a rozhodnutí jinému orgánu (§ 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů), po stránce právní uzavřel, že neuhrazená splátka návratné finanční výpomoci (rozdíl ve výši úroků podle dodatku č. 3 a dodatku č. 4, tj. 17.846,- Kč), splatná 30. 11. 2000, přestala být v den následující po termínu splatnosti (1. 12. 2000) řádnou splátkou návratné finanční výpomoci a stala se neoprávněně zadrženými prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu (§ 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Jestliže přeplatek daně z přidané hodnoty činil ke dni splatnosti úroků (1. 12. 2000) částku 251.873,- Kč, měl Finanční úřad v Kutné Hoře postupovat podle § 64 odst. 2 shora uvedeného zákona. To, že se tak v důsledku nepříznivého způsobu organizace administrativně technické činnosti uvnitř finančního úřadu nestalo, neznamená, že částky návratné finanční výpomoci včetně sjednaných úroků právní předchůdkyně žalobkyně nesplácela řádně. Ve smyslu bodu B odst. 2 písm. a/ podmínek z 20. 11. 2000 má proto žalobkyně nárok na poskytnutí bonifikace ve výši 40% půjčené částky (tj. 1.457.380,- Kč).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Oponuje závěru, podle něhož neuhrazená částka úroků splatná 30. 11. 2000 má povahu zadržených prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu. Podle žalované nejde o daňovou pohledávku ve smyslu zákona č. 218/2000 Sb. , ale o pohledávku státu ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb. , se kterou je příslušné hospodařit ministerstvo zemědělství. O prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu se nejedná, úroky totiž vznikly ze smluvního vztahu mezi příjemcem návratné finanční pomoci a žalovanou, jejich včasné nezaplacení není porušením rozpočtové kázně ve smyslu zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice /rozpočtová pravidla republiky/, ve znění pozdějších předpisů. K započtení podle § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (resp. k převodu přeplatku /jeho části/ na úhradu nedoplatku úroků), nemohl Finanční úřad v Kutné Hoře, který přijímal a evidoval splátky návratné finanční výpomoci včetně úroků, přistoupit. Neuhrazené úroky se odvodem za porušení rozpočtové kázně nestaly, tudíž je nelze zařadit mezi tzv. daňové pohledávky (§ 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Správce daně proto správně přeplatek daně z přidané hodnoty (evidovaný na jiném účtu než splátky a úroky návratné finanční výpomoci) vrátil právní předchůdkyni žalobkyně. Na bonifikaci stejně jako na samotné poskytnutí návratné finanční výpomoci ostatně není právní nárok. Z hlediska skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, žalovaná prosazuje, že žalobkyně měla uhradit podle dodatku č. 3 ve stejném termínu jako úroky i vlastní splátku dluhu, že znala přesnou výši úroků podle dodatku č. 4, a že tedy jako příjemkyně návratné finanční výpomoci své povinnosti neplnila důsledně, jak požadovala pravidla pro přiznání bonifikace. Soudy neměly vůbec danou věc (spor) rozhodovat, argumentuje dále žalovaná, neboť nebyly pravomocné. Podle § 141 ve spojení s § 169 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 500/2004 Sb. ) rozhoduje spory z veřejnoprávních smluv správní orgán určený ustanovením § 169 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., a to i tehdy, byly-li právní vztahy těmito smlouvami založeny před jeho účinností. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen o.s.ř. ).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); ten je dán tím, že (právní) otázku charakteru sjednaných úroků návratné finanční výpomoci z hlediska rozpočtových prostředků Nejvyšší soud dosud neřešil.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 157/1993 Sb., č. 302/1993 Sb., č. 315/1993 Sb., č. 323/1993 Sb., č. 85/1994 Sb., č. 255/1994 Sb., č. 59/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 323/1996 Sb., č. 61/1997 Sb., č. 242/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 168/1998 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 159/2000 Sb. a č. 227/2000 Sb., tj. ve znění, které bylo účinné do 31. 12. 2000 (dále jen zákon č. 337/1992 Sb. ), je předmětem jeho úpravy správa daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a částek neoprávněně použitých nebo zadržených rozpočtových prostředků (dále jen daně ), které jsou příjmem státního rozpočtu České republiky (dále jen rozpočet republiky ), rozpočtů obcí, rozpočtů okresních úřadů (dále jen územní rozpočty ) a státních fondů České republiky (dále jen fondy ).
Podle § 1 odst. 2, věty první, zákona č. 337/1992 Sb. se správou daně rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat, nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době.
Podle § 64 zákona č. 337/1992 Sb. je částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně, daňovým přeplatkem (odstavec 1). Přeplatek se použije na úhradu případného nedoplatku u jiné daně nebo, není-li takového nedoplatku, jako záloha na dosud nesplatnou daňovou povinnost na dani, u které přeplatek vznikl (odstavec 2, věta první).
Podle § 30 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění zákonů č. 579/1991 Sb., č. 166/1992 Sb., č. 321/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 189/1993 Sb., č. 57/1995 Sb., č. 154/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 160/1997 Sb. a č. 360/1999 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen zákon č. 576/1990 Sb. ), neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto subjekty povinny zaplatit penále ve výši 1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky.
Správa částek neoprávněně použitých nebo zadržených rozpočtových prostředků, které byly zahrnuty pod legislativní zkratku daně , podléhala režimu zákona č. 337/1990 Sb.; podle jeho ustanovení postupovaly především územní finanční orgány, tzv. správci daně (srov. zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Návratné finanční výpomoci bylo možno poskytovat z prostředků státního rozpočtu na základě § 5 odst. 3 písm. a/ zákona č. 576/1990 Sb. Podrobnější podmínky pak byly stanoveny veřejnoprávní smlouvou. Důsledkem porušení rozpočtové kázně je povinnost subjektu, jemuž byly poskytnuty, neoprávněně použité nebo zadržené prostředky odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Podle § 30 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní finanční orgán.
Splátky návratných finančních výpomocí poskytnutých ze státního rozpočtu jsou příjmem státního rozpočtu republiky (§ 4 odst. 1 písm. d/ zákona č. 576/1990 Sb.). Není pochyb o tom, že neuhrazená splátka návratné finanční výpomoci (splátka jistiny pohledávky) má povahu zadržených prostředků, které byly právnické nebo podnikající fyzické osobě poskytnuty ze státního rozpočtu (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 66/2010).
Závěr odvolacího soudu, že stejnou povahu mají i včas neuhrazené úroky (příslušenství jistiny), však správný není. Úroky sjednané stranami mají povahu přírůstku pohledávky, tedy toho, co bylo formou návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu poskytnuto. Nezaplatí-li příjemce řádně a včas úroky, porušuje sice závazek ze smlouvy o půjčce, nikoliv však rozpočtovou kázeň ve smyslu § 30 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb. Odvod neuhrazených úroků návratné finanční výpomoci nemůže územní finanční orgán uložit, protože tyto prostředky nebyly ze státního rozpočtu poskytnuty; v případě nesplnění povinnosti příjemcem návratné finanční výpomoci, by musela žalovaná vymáhat úroky v řízení vedeném podle části třetí občanského soudního řádu. Dluh na úrocích návratné finanční výpomoci proto nemá povahu daňové pohledávky ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. a správce daně, který u právní předchůdkyně žalobkyně evidoval přeplatek na dani z přidané hodnoty, nemohl postupovat podle § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., tj. použít přeplatek (jeho část) na úhradu nedoplatku úroků návratné finanční výpomoci.
Bylo-li dovolání shledáno podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným, zabýval se dovolací soud námitkou žalované, že soudy nižších stupňů rozhodly věc, která nenáleží do jejich pravomoci (§ 7 odst. 1, § 229 odst. 1 písm. a/, § 242 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaná stejně jako odvolací soud vycházela z toho, že spor účastnic má původ ve smlouvě z 16. 11. 1993 o poskytnutí dotace, půjčky - návratné finanční výpomoci registr. č. 196/93-005 KH z dotačního titulu I. B. Podpora restrukturalizace zemědělské výroby - regionální politika. Zatímco odvolací soud považoval smlouvou založený právní vztah vymezený normami veřejného práva za soukromoprávní, žalovaná argumentovala tím, že spory z veřejnoprávních smluv rozhoduje správní orgán určený ustanovením § 169 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.).
Žalobou uplatněné právo na peněžité plnění nevyplývá ze smlouvy o poskytnutí návratné finanční výpomoci, ale z Podmínek Ministerstva zemědělství a Ministerstva financí č.j. 2844/2000-1000, resp. č.j. 195/105 129/2000, vydaných 20. 11. 2000 v návaznosti na usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z 26. schůze 12. 7. 2000 č. 1152 a na usnesení vlády z 1. 11. 2000 č. 1077 k návrhu řešení půjček, návratných finančních výpomocí poskytnutých v letech 1991 až 1995 v agropotravinářském komplexu. Okolnost, že bonifikace byla podmíněna řádným a včasným plněním splátek jistiny a úroků dohodnutých v dodatcích smlouvy, není rozhodující. Za situace, kdy objektivní právo nevymezuje orgán, který by danou věc projednal a rozhodl, je dána pravomoc soudů (§ 7 odst. 1 o.s.ř., § 4 obč. zák.).
Protože odvolací soud nesprávně dluh na smluvních úrocích návratné finanční výpomoci ztotožnil s daňovou pohledávkou, Nejvyšší soud jeho rozhodnutí zrušil; zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť důvody kasace se vztahují i na toto rozhodnutí (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že o peněžní prostředky z titulu návratné finanční výpomoci (bonifikace) požádala právní předchůdkyně žalobkyně již za účinnosti zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), který v ustanoveních § 14 až § 17 upravil poskytování dotací a návratných finančních výpomocí ze státního rozpočtu, řízení o jejich odnětí, způsob a formu poskytnutí.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2013

JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu