33 Cdo 1570/2013
Datum rozhodnutí: 29.05.2014
Dotčené předpisy: čl. 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



33 Cdo 1570/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce V. K. , zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, proti žalovanému L. M. , zastoupenému JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44, o 277.195,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 71/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 19 Co 116/2012-114, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.761,20 Kč k rukám JUDr. Zdeňky Mužíkové, advokátky.

O d ů v o d n ě n í :
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vystihl žalobce námitkou, že dobrou víru žalovaného při uzavírání dohody o narovnání vylučuje (pro zjevný rozpor s dobrými mravy) neplatnost ujednání o smluvní pokutě.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že dohoda o narovnání ze dne 6. 10. 2005, řešící nároky smluvních stran na doplatek ceny díla a na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s odstraněním vad díla, nahradila jejich dosavadní závazky (založila nový závazkový vztah), a jelikož byla uzavřena v dobré víře, nemůže pozbýt platnosti ani tehdy, kdyby požadavek na zaplacení smluvní pokuty byl neplatný pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce totiž v okamžiku jejího uzavření věděl, že jím předané dílo má vady, které se zavázal ve lhůtě odstranit, že část vad nebyla dosud odstraněna a některé z nich jsou neodstranitelné a že byla sjednána smluvní pokuta pro případ jejich včasného neodstranění. Z těchto skutečností odvolací soud usoudil na jeho dobrou víru při uzavírání dohody o narovnání.
Jestliže podle § 585 odst. 1 věty prvé zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku dále jen obč. zák. (srovnej § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku) platí, že dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná, že je jí dosavadní závazek nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání (srovnej § 585 odst. 3 obč. zák.), a že narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla (§ 586 odst. 1 obč. zák.), pak i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2001, sp. zn. 9 Cmo 601/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 8/2003, nebo v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 29 Odo 415/2001, ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003, ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 308/2004, ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 308/2004, ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 26 Odo 979/2006, ze dne 15. května 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002 (veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 20/2000, je rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo soudu prvního stupně) správné, a posouzení dovoláním vymezené otázky tak nemůže činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen advokátní tarif ), tj. částkou 9.420,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.041,20 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 29. května 2014
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu