33 Cdo 1546/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2, 3 o. s. ř., § 243g odst. 1 o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř., § 7 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb., § 13 předpisu č. 216/1994Sb., § 2 odst. 1 až 5 předpisu č. 216/1994Sb.




33 Cdo 1546/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) P. M. , b) V. M. a c) A. M. , proti žalované CAPITAL STAR s.r.o. se sídlem v Praze 4, Rozkošská 568, identifikační číslo osoby 289 16 921, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 104 C 49/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, č. j. 18 Co 92/2015-67, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, č. j. 18 Co 92/2015-67, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2014, č. j. 104 C 49/2013-51, ve výrocích I. a III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 10. 2014, č. j. 104 C 49/2013-51, zrušil rozhodčí nález vydaný pod sp. zn. 61465/13 rozhodcem JUDr. Markem Ivičičem, Ph.D., dne 8. 8. 2013, ve znění opravného rozhodčího nálezu ze dne 4. 9. 2013 (výrok I.), zamítl návrh žalobců na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 18 Co 92/2015-67, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Právním posouzením obsahu smlouvy o úvěru a dohody o řešení sporů uzavřených účastníky dospěl souhlasně se soudem prvního stupně k závěru, že rozhodčí smlouva je v části určení rozhodce neplatná pro rozpor se zákonem. Dovodil, že má-li ve věci rozhodovat subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena. Mechanismus určení rozhodce podle posuzované rozhodčí smlouvy nestanovil transparentní pravidla pro výběr rozhodce a smluvní ujednání o určení rozhodce proto nevyhovuje požadavkům jednoznačnosti a transparentnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), neboť je přesvědčena, že odvolací soud posoudil otázku platnosti rozhodčí smlouvy (pokud jde o určení rozhodce) v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, v němž odvolací soud vyřešil právní otázku, na které jeho rozhodnutí spočívá, odchýlně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Rozhodčí doložka ze dne 24. 7. 2012, na jejímž základě jmenovaný rozhodce dovodil svoji pravomoc k vydání dotčeného rozhodčího nálezu, zní: V případě rozhodčího řízení bude žaloba projednána a bude o ní rozhodnuto jediným rozhodcem (nejde o řízení před stálým rozhodčím soudem) JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem ev. č. u České advokátní komory 8780, a pro případ, že tento se z jakýchkoli důvodů rozhodcem nestane, tak Mgr. Lucii Jamborovou, advokátkou ev. č. u České advokátní komory 12715, a pro případ, že ani ta se z jakýchkoli důvodů rozhodcem nestane, tak JUDr. Markem Ivičičem, advokátem ev. č. u České advokátní komory 11926, a pro případ, že ani tento se z jakýchkoli důvodů rozhodcem nestane, tak Mgr. Martinem Dvořákem, advokátem ev. č. u České advokátní komory 12308, a to za podmínek stanovených zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a touto dohodou.
K otázce transparentnosti výběru rozhodce se Nejvyšší soud vyjadřoval již v řadě svých rozhodnutí; odvolací soud se v posuzované věci od jeho judikatury odchýlil, přičemž jeho rozhodnutí nekonvenuje ani rozhodnutím Ústavního soudu, v nichž bylo dovozeno, že výběr rozhodce musí být konkretizován a individualizován proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi odklon od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3779/11).
Základ rozhodovací praxe pro otázky transparentnosti výběru rozhodce položil Nejvyšší soud v usnesení svého velkého senátu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Na základě tohoto rozhodnutí lze usoudit, že za netransparentní výběr rozhodce je považována pouze situace, kdy rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Za transparentní výběr rozhodce je tedy - a contrario - možné považovat takový výběr rozhodce, který odkazuje na přímé určení rozhodce ad hoc. Případná hrozba podjatosti takto určeného rozhodce je potom otázkou odlišnou.
V usnesení ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2327/2015, posuzoval Nejvyšší soud platnost rozhodčí doložky, která určovala konkrétního (jmenovitě určeného) rozhodce ad hoc, jenž byl k rozhodování ve věci povolán s tím, že v případě, že by se nemohl rozhodování zúčastnit, obsahovala posloupnost dalších - opět jmenovitě určených - rozhodců, kteří budou ve věci rozhodovat. V případě, že první jmenovaný v řadě nemohl funkci rozhodce vykonávat, nastoupil druhý jmenovaný v řadě; mechanismus výběru rozhodce byl jasně stanoven. Tento postup výběru rozhodce byl shledán transparentním.
V posuzovaném případě rozhodčí smlouva (dohoda o řešení sporů) ze dne 24. 7. 2012 jmenovitě určuje čtyři rozhodce (fyzické osoby), z nichž každý je oprávněn spor účastníků samostatně rozhodnout; určena je i posloupnost rozhodců. Rozhodci, na nichž se smluvní strany shodly, jsou určeni konkrétně uvedením jmen, jejich výčet je stálý a po celou dobu trvání právního vztahu účastníků neměnný. Lze uzavřít, že rozhodčí smlouva, jíž se strany jednoznačně dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden ze čtyř jmenovitě určených rozhodců, je platným právním úkonem, neboť způsob určení osoby rozhodce (rozhodců) vyhovuje ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.; nejde tak o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 Cmo 181/2012, který obstál i v ústavní rovině /viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12/).
K námitce, kterou uplatnila žalovaná ve vztahu k ujednání, že ten z účastníků rozhodčí smlouvy, který se rozhodne podat žalobu, může zvolit mezi rozhodcem a obecným soudem, lze uvést, že i v tomto směru se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, neboť volba podání žaloby není pouze na jedné ze smluvních stran; tuto alternativu v případě podání žaloby mohli uplatnit jak žalovaná, tak i žalobci. V usnesení ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2697/2007, Nejvyšší soud konstatoval, že základem pravomoci rozhodců, resp. stálého rozhodčího soudu (§ 13 ZRŘ), k rozhodování sporu je rozhodčí smlouva. Rozhodčí doložka je doložkou alternativní, jež dává (jelikož nebylo stranami dohodnuto jinak) žalující straně volbu alternativy zahájit řízení u rozhodčího soudu nebo u obecného soudu. Odvolací soud tedy posoudil věc nesprávně, dovozuje-li, že z ustanovení § 2 odst. 1 ZRŘ vyplývá povinnost jednoznačného stanovení pravomoci rozhodčímu soudu vedle obecného soudu; v citovaném ustanovení je účastníkům dána toliko možnost domáhat se svého práva tam, kde by jinak byla dána pravomoc soudu, a to za předpokladu, že spor je v souladu s § 2 odst. 1 až 5 ZRŘ arbitrabilní, u jednoho nebo více rozhodců anebo stálého rozhodčího soudu, a to na základě rozhodčí smlouvy.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Protože rozhodnutí odvolacího není správné, dovolací soud je zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.). Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž pro výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v rozsahu uvedeného výroku a v nákladovém výroku i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2016

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu